Vláda zavede novou daň a asi jí bude nějak říkat. Týkat se bude některých odvětví. Tedy možná, protože se o tom ještě stále debatuje. Návrh předloží ministr financí Zbyněk Stanjura (ODS), nikdo se ale zatím nijak nerozhodl, včetně jeho, předkladatele. Učebnice politické (ne)komunikace dostávají od členů vlády Petra Fialy nové kapitoly, které si v mnohém nezadají s věčnými opatřeními jejich předchůdců. A těžko říct, zda jde o aroganci, nebo jen o neschopnost.
Vyšší daně se nechce platit nikomu a politici většinou vyšší daně nechtějí prosazovat. To je vcelku pochopitelné, ať už se to týká zdanění bank, energetických firem, nebo rafinerií. Banky si už už myslely, že mají pokoj, když se před pár lety dohodly s Andrejem Babišem na odvrácení sektorové daně a založení národního investičního fondu. Byl to politický obchod vzájemně výhodný; Babiš měl dostat peníze na svoje národní stadiony, měl by klid od sociálních demokratů i od bank a ty zase od politiků. Win-win, jenže fond zeje prázdnotou, prý nejsou projekty.
Proč nejsou projekty? Protože šlo o nesmyslný soupis takzvaných ministerských zásobníků a nová vláda je hodila do koše. A teď debatuje o nových daních. Sektorová, windfall tax, válečná daň jsou, zdá se, název pro totéž, aniž by to totéž bylo. „Určitě to není sektorová daň,“ říká Stanjura k dani, která má postihnout tři sektory. Přímo o sektorové dani nebo dodatečném zdanění energetických firem ovšem mluvil před měsícem šéf STAN Vít Rakušan, předseda lidovců Marian Jurečka zase rovnou vlétl do zdanění vyšších příjmů.
Kvartál s ministrem financí Zbyňkem Stanjurou
Ať tak či tak, máme zde neurčitý plán na zdanění tří sektorů, což tedy není zdanění sektorů, ale jejich neočekávaných příležitostí. Čili windfall tax, které ale z neznámého důvodu najednou říkáme daň válečná. Pro jistotu jen v některých sektorech: „Věc, kterou vážně debatujeme, je ale válečná daň,“ řekl Stanjura před necelými dvěma týdny.
Jako komunikační lahůdka pak vyčnívá Stanjurovo páteční vystoupení před novináři, kde řekl: „Ještě jsme se nerozhodli, včetně mě. Kdybych to považoval za něco, co není v pořádku, říkal bych to od počátku.“
Čili je správce státní kasy od počátku přesvědčen, že zavedení tzv. jejednojakjíbudemeříkat daně v pořádku je, ale ještě se nerozhodl, zda ji předloží, přičemž předložit ji má on. Jasno prý musí být do 10. září, aby mohl návrh odejít do parlamentu. Když všechno půjde dobře, je možné, že se na program první z komor dostane na podzim, kdy budeme slavit rok od sněmovních voleb. Neboli rok promarněného času, co se jakékoli úpravy daní týče.
A to se pořád bavíme jen o jedné dílčí změně, jež by do rozpočtu snad měla přinést padesát miliard korun na pokrytí úsporného tarifu na zvládnutí vysokých cen energií. Ukazuje se, jak složitě se vyjednává podpora v tak nesourodém pětikoaličním projektu, kde se mísí progresivistické, liberální a řekněme konzervativní proudy. Přičemž nejsložitější domluva je zřejmě uvnitř ODS, kde má Stanjura v zádech vlčáky, od počátku rozhodnuté mu misi na financích neusnadnit. Před těžkým rozhodnutím ministr utíká k hrátkám se slovy, přejmenováváním daně a přehazováním odpovědnosti tu na vládu, tu na její ekonomickou radu.
Koalice nakonec možná nějakou daň prosadí, nebo její zavedení vzdá. Je to těžké rozhodnutí, Stanjura mu ale svou nerozhodností a komunikačními kličkami nepomáhá. Nakonec naštve úplně všechny.
Autor je spolupracovník redakce
