„Hic manebimus optime,“ zareagoval minulý týden italský ministr financí Giulio Tremonti na spekulace o svém konci ve vládě. Ve starém Římě prý tato věta centuria „zde bude nejlepší zůstat“ přesvědčila dav, aby zůstal v hlavním městě říše. V dnešní Itálii chce latiník Tremonti obdobně přesvědčit světové trhy, aby se neodvracely od jeho předlužené země. Nebude to mít lehké.
Tremonti sice patří do vládní strany Lid svobody (PdL) Silvia Berlusconiho, s premiérem má ale už léta napjaté vztahy. Když se před dvěma týdny pozice Tremontiho otřásla kvůli jeho nemístným výrokům a korupčnímu skandálu, Berlusconi si s potěšením rýpl v deníku La Reppublica: „Však víte, Tremonti si myslí, že je génius a všichni ostatní jsou blbci.“ Tato Berlusconiho prostořekost ale skoro zničila Itálii.
Za hranicemi země nikdo neví, že Tremonti se na tiskovce o svém kolegovi ve vládě vyjadřoval jako o debilovi, ani že Tremonti bydlel zadarmo v luxusním římském bytě zatčeného korupčníka. Pro finanční trhy je Tremonti především zárukou umírněných rozpočtů a finanční disciplíny. Spekulace, že Berlusconi se chce zbavit svého ministra financí, tak rozpoutaly u desetiletých vládních dluhopisů jízdu do vrchu. Výnosy přes šest procent se podařilo sice srazit zpět pod tuto kritickou hranici, ale Itálie vyhráno nemá.
Italští ekonomové oslovení deníkem E15 se shodují, že odchod Tremontiho z vlády si nyní Berlusconi nemůže dovolit. „Ať už ho má rád, či ne, Tremonti je nedílnou součástí této vlády. Tradičně spravuje Berlusconiho ekonomickou politiku, nikdo ho nemůže ve straně ohrozit. Velký mezinárodní tlak na italské veřejné finance si žádá, aby Tremonti zůstal,“ říká ředitel think tanku Istituto Bruno Leoni Alberto Mingardi. Souhlasí i italský politolog a ekonom Carlo Lottieri: „Tremonti je sice pod tlakem kvůli skandálům, ale při dnešní finanční situaci Berlusconi nemůže pomýšlet na jeho vyhození z vlády.“
Sám Tremonti svým tradičním sebestředným stylem vše shrnul: „Padnu-li, padne Itálie. Padne-li Itálie, padne euro.“
Ozbrojený mír s Berlusconim
Barvitý Tremontiho život zahrnuje psaní do komunistických novin, kandidaturu do parlamentu za socialisty, ministrování na pravici i koketerii se separatistickou Ligou severu. „Tremonti je v politice jako osamělý vlk,“ shrnuje Mingardi.
Současný italský ministr financí se narodil dva roky po válce v severní Lombardii do staré benátské rodiny. Nastoupil na práva v Pavii a na této univerzitě časem dostoupal až k profesuře. Na politiku se dal po vojně, která ho prý inspirovala k příklonu k socialismu. „Napsal i mnoho článků pro komunistické noviny il manifesto,“ zdůrazňuje Lottieri. V roce 1987 dokonce kandidoval za socialistickou stranu do parlamentu. To ale pro kariéru na pravici není v Itálii žádná překážka. Mingardi připomíná, že „je dobré si uvědomit i Berlusconiho sympatie pro socialisty premiéra Bettina Craxiho“.
Tremonti se ale více než jako pravičák či levičák předvádí jako šikovný oportunista. Od socialismu se už jako vážený akademik přiklonil v devadesátých letech k Lize severu, separatistické straně bohatého italského severu vedené Umbertem Bossim. Jenže otevřená podpora xenofobní strany, která chce rozbít Itálii, nepřipadala pro profesora pravidelně publikujícího v Il Corriere della Sera v úvahu. Do parlamentu tak pronikl v roce 1994 za centristické křesťany, kterým dal ale rychle sbohem, když mu Berlusconi nabídl místo ve své první vládě.
Od roku 1994 tak s většími či menšími přestávkami řídí Tremonti ministerstvo financí a usmiřuje neustálé třenice mezi stranickým nadřízeným Berlusconim a přítelem Bossim. Toto unikátní postavení z něj už čtyřikrát udělalo ministra financí. V této funkci přežil kruté hádky o ekonomickou politiku s někdejším šéfem postfašistické Národní aliance Gianfrancem Finim. Stejně tak překonal spory s někdejším guvernérem italské centrální banky Mariem Draghim či Evropskou komisí ohledně státní pomoci krachujícím aerolinkám Alitalia. Tremontiho nepřátelé za dekádu změnili pozice, jen Tremonti stále úřaduje v Palazzo delle Finanze.
Tremonti nezapře, že má profesuru na daňové právo. Místo velkých rozpočtových změn během svých mnoha funkčních období měnil spíše jednotlivosti. Ale důležité. Jako pobídku vytvořil zóny s daňovými prázdninami. Stejně tak se snažil rozhýbat hospodářství odpuštěním daní, pokud jsou znovu investovány. Daňové výjimky zavedl i na dary a postupně demontoval i dědickou daň. I když mírně snížil maximální korporátní daně, celkově se právnickým i fyzickým osobám moc neulevilo. Italské daně podle OECD patří ve srovnání stále mezi ty nadprůměrné. Ani daňové pobídky příliš Tremontimu nevyšly. První dekádu tohoto tisíciletí nerostla čím dál méně konkurenceschopná italská ekonomika průměrně ani o procento.
Čínský drak pozře Evropu
Zatímco jiného ministra by takový výkon ve funkci trápil, Tremontiho úpadek Itálie zas tak netíží. Rád se totiž předvádí i jako skeptický globální myslitel a jedna z jeho klíčových tezí zní, že na globalizaci vydělají nové mocnosti jako Čína. Evropu zato čeká jen úpadek. „Je přesvědčen, že zaostávání Itálie je nevyhnutelné a jediným cílem vlády je oddalovat ho, jak to jen jde,“ říká Mingardi.
Proslulost si získal především knihou z roku 2008 Strach a naděje, ve které svérázným způsobem ohlásil nastupující finanční krizi. Strach Tremontimu zosobňuje globalizace, která prý stojí za úvěrovými a komoditními bublinami. Evropa, která se dostatečně nebrání cly a regulací, na to doplatí: „Čínský tygr pozře Evropu.“ Spadeno má i na podniky jako Gazprom, který považuje za novodobou kolonialistickou Východoindickou společnost. Hlavním nebezpečím pro něj ale zůstává Čína, která mu připomíná Německo konce devatenáctého a začátku dvacátého století. Odpor k novým globálním hráčům ale pragmatikovi Tremontimu nebránil si v roce 2009 zapřednášet na stranické vysoké škole v Pekingu.
Zatímco v definici strachu je více než konkrétní, Tremontiho naděje je dost obecná. Evropu má spasit sedm ctností: hodnoty, rodina a identita, autorita, pořádek, odpovědnost a federalismus.
Eurobond nás zachrání
Tremonti se jako ministr financí třetí největší evropské ekonomiky pouští i do unijních témat. A samozřejmě vždy ostře. Minulý týden znovu zopakoval, že řešením evropské dluhové krize nemůže být nic jiného než jím dlouho propagovaný společný dluhopis eurozóny. Na rozdíl od jiných eurofederalistů má ale Tremonti svůj dluhopisový plán dobře promyšlený.
Koncem minulého roku publikoval ve Financial Times spolu s lucemburským premiérem Jean-Claudem Junckerem propracovaný návrh eurodluhopisů. Společná Evropská dluhová agentura by nahradila současný záchranný fond EFSF a mohla vydávat takzvané e-bondy. Každý ze států by zároveň mohl vydávat až do 40 procent svého veřejného dluhu národní evropské dluhopisy a agentura by z nich mohla odkoupit až polovinu. Když by se pak země dostala do potíží, výkup ze strany agentury by se mohl navýšit až na 100 procent.
Tremonti a Juncker by takto řešili zároveň způsob výkupu bankrotujících států, sekundárně by vytvořili i dostatečně likvidní evropský dluhopisový trh a 40procentní omezení by nechali jako výchovný prostředek pro tučná léta.
Tremonti na Titaniku
Šéf italské státní pokladny má ale nyní jiné problémy, než je vymýšlení evropské finanční architektury. Politik, který si léta zakládal na tom, že se mu skandály a chamtivost vyhýbají, je na najednou uprostřed současného největšího korupčního skandálu Itálie. Poslanec Marco Milanese byl po šest let jeho politickým poradcem, než si pro něj přišla protikorupční policie. Současně se provalilo, že Tremonti od Milanese bezplatně užíval luxusní římský byt. Itálie se ptá: Čím za to Milanesovi oplácel?
Mingardi k tomu říká: „Léta vytvářel dojem, že je,jiný‘ než ostatní pravicoví politici: možná nepříjemný a nepřizpůsobivý, ale přesvědčen o své pravdě a etice. Veřejné mínění ho nemilovalo, ale pokládalo ho za nepostradatelnou součást veřejného života.“ Ekonom uvažuje, že i kdyby vše nakonec skončilo pouze ostudou za špatně vybraného poradce, „pro pravděpodobně nejmocnějšího muže země by to byl neodpustitelný hřích“.
V této prekérní situaci, kdy se na něj rozhodl zaútočit i sám premiér, ho doslova zachránilo euro. Řecká nákaza se šíří do Itálie a je nepředstavitelné, že by Tremonti odstoupil. Minulý pátek parlament kvapem na jeho nátlak schválil úsporný balík, který během čtyř let oseká výdaje o více než 40 miliard eur. Tremonti libující si v bonmotech zákonodárce přesvědčoval, že ani velká Itálie není před krizí imunní: „Jako na Titaniku ani pasažéři z první třídy nemůžou spoléhat na záchranu.“ Úsporný balík nakonec dolní komorou parlamentu přes odpor opozice prošel.
Je možné, že nakonec to bude právě série úspor a škrcení rozpočtu v krizových letech, čím se zapíše do historie Itálie. „Itálie mu dluží jeden velký dík: uchránil nás nesmyslných,ekonomických stimulů‘, kterými keynesiáni zachvátili svět,“ uzavírá ekonom Mingardi.
Giulio Tremonti
» narodil se 18. srpna 1947 do liberální starobylé benátské rodiny, vystudoval práva v Pavii, kde nakonec dostal i profesuru pro oblast daňového práva
» vystřídal mnoho stran, byl socialista, pak centristický křesťan, od roku 1994 je ve stranách Silvia Berlusconiho
» v roce 1994 zasedl poprvé v parlamentu, zároveň se stal ministrem financí v první Berlusconiho vládě a tuto pozici si zopakoval dosud čtyřikrát
» napsal mnoho ekonomických bestsellerů, především knihu Strach a naděje z roku 2008, kde předpověděl finanční krizi
» nyní ho zaměstnává korupční skandál a navíc musí řešit obrovský italský deficit, který ohrožuje eurozónu
» s manželkou Faustou Beltramettiovou až dosud žil zadarmo v římském bytě poslance zatčeného kvůli korupci
