Část evropských komentátorů tomu příliš nevěří a za Berlusconiho jednáním hledá kličky, jimiž by se, jako už tolikrát, dál udržel u moci. Ti, kteří uvěřili, hodnotí jeho dosavadní působení vesměs kriticky, ovšem s obavami hledí i do italské budoucnosti. Stručně řečeno, Il Cavaliere odchází, problémy zůstávají.
Die Presse
Selhání Silvia Berlusconiho
Při velké krizi padají evropští premiéři jako hrušky. Jeden premiér za druhým – od Irska přes Portugalsko, Slovinsko a Slovensko až po Řecko. Nyní dochází i na politické čaroděje, jimž přestávají pomáhat jejich libozvučná zaříkávadla.
Italský „srandapremiér“ sice v parlamentu uspěl se svými dodatky k rozpočtu, ale jen proto, že se opozice státotvorně zdržela hlasování. Signál byl jasný – Berlusconi má skončit.
Jeho koalice se už předtím začala drolit jako parmezán. Jeden partner, neofašista Fini, Berlusconimu zběhl již loni, druhý, hlasitý šéf Ligy severu Bossi, premiéra opustil v úterý. Jestli Itálie zbankrotuje, zničí to evropský záchranný deštník. Úroky z desetiletého dluhopisu dosahují 6,7 procenta.
Kumulovaný dluh 120 procent HDP, dvakrát překračující maastrichtská kritéria, je v zásadě neufinancovatelný.
Kapitál z Itálie odtekl a nezůstal nikdo, kdo by zatáhl za záchrannou brzdu a zároveň měl důvěru Berlusconiho – největšího popírače reality. Proto bude nyní na konsolidační opatření dohlížet MMF. Itálie přišla o svéprávnost. To je hanba!
A bylo by absurdní, kdyby přisprostlý vtipálek pohybující se na hranici příčetnosti mohl své fušerství dál provozovat z premiérské židle. I Berlusconiho musí být jednou dost.
Corriere della Sera
Dlouhá agónie, další náklady
Po dlouhá léta jsme Evropě poskytovali obrázek neuspořádané země bez jasného a důvěryhodného směřování, navíc vedené mužem, který je posedlý dramatem, vzteká se při hře a do poslední chvíle se odmítá smířit s prohrou.
Stěží si Berlusconi vůbec dokázal představit, že jednou dobrovolně opustí italskou politiku. Ale rozhodnutí těchto dnů byla nejhorší možná. Kdyby si snad myslel, že jeho poslední krok může z historického hlediska přinést italské vládě zisk, dělá velkou chybu. Neprospívá zemi, už tak zesměšněné v očích evropských partnerů a po zásluze trestané trhem. Medvědí službu dělá rovněž středopravé politice, kterou potřebuje každá demokratická země. Ke slovu se nyní dostane levice, jež však musí jasně říci, jaká nabídne řešení. Nemůže se dál omezovat na odsuzování Berlusconiho politiky. Musí ukázat, jak se postaví k otázkám penzí, pracovního trhu, privatizace. Evropa nebude zvědavá na transparenty či odborářské manifestace. Levice bude muset přijít s programem, který rozptýlí obavy Evropské centrální banky, Evropské komise i MMF.
Jinak dospějí zahraniční pozorovatelé k závěru, že konec Berlusconiho nevedl k důvěryhodnější vládě. A voliči půjdou k urnám, pokud vůbec půjdou, se stejnými pocity frustrace a vzteku, s nimiž nahlíželi na italskou politiku v posledních letech.
The Daily Telegraph
Problémy zůstávají
Když se na summitu G20 minulý týden vedly rozhovory o záchraně Itálie před dluhovou pastí, Silvio Berlusconi usnul. Tato epizoda dobře ilustrovala naprostou absenci vůdcovství v čele třetí největší ekonomiky eurozóny. Mezi lídry se rozšířil předpoklad, že postava premiéra je personifikací italských problémů – čím dříve odejde, tím dříve se provedou reformy. To je ale jen přání. Škála ekonomických úkolů a tlak franko-německé osy přebírající kontrolu nad evropskými demokraciemi premiéra paralyzovaly.
Ač Berlusconi vládne korupčnické zemi, není jisté, že jeho odchod přinese více než krátkodobou úlevu. Není důvod předpokládat, že jeho nástupce bude schopen potřebné reformy prosadit.
Nakonec, Berlusconiho administrativa patřila k nejstabilnějším v poválečné Itálii. A její ideologie byla proreformní spíše než ideologie opozičních stran. I kdyby nastoupila dokonalá vláda národní jednoty, nepřinese to řešení zásadního problému. Tím totiž není italská rezistence vůči reformám, ale euro.
Jistě je možné zvýšit konkurenceschopnost bolestivými opatřeními předepisovanými eurozónou, ale politické a sociální škody takových řešení jsou extrémní. Konec bunga bunga vrací Itálii část hrdosti. Nic víc neřeší.
Die Tageszeitung
Nepodceňujte ho!
»Něco takového se může stát jen v zemi Silvia Berlusconiho. Premiér je bez parlamentní většiny a bez důvěry vlastní strany, ale hra ještě neskončila.
Jde se do prodloužení.
Nejprve musejí obě komory schválit stabilizační zákony. Vzpomeňme, že v podobné konstelaci byla Itálie i před rokem – s koalicí se rozžehnal Gianfranco Fini a vyjádření nedůvěry bylo formalitou.
Berlusconi ale dostal měsíční lhůtu na schválení rozpočtu. Jenže premiér ten měsíc využil ke shánění nové většiny a uspěl. I teď lze (s obavami) očekávat, že Berlusconimu jde o stabilitu země jen naoko, ve skutečnosti se zase snaží zachránit si v poslední vteřině kůži. Jeho cílem je zmařit ustavení vlády národní jednoty pod vedením Maria Montiho. To už raději nové volby. Nebo další pokus najít většinu: řada poslanců může mít z brzkých voleb strach. V jednom se ale letošní situace od té loňské liší. Tentokrát trhy reagují.
V úterý vyšplhal spread italských dluhopisů k sedmi procentům. Ani evropské vlády, ani Evropská komise, ani MMF nebudou nečinně přihlížet, pokud by se měla situace dál hrotit. Politické přežití Il Cavaliereho je tedy nepravděpodobné. Cestu z krize ale Itálie teprve začíná hledat.
