Balkán se bojí, jak se Nikolić předvede v prezidentském úřadě. „Srbsko z evropské cesty nesejde,“ ujišťoval po volbě Nikolić kritiky o svém novém demokratickém a proevropském přesvědčení. Srbové si však dobře pamatují, že Nikolić byl také místopředsedou a pak lídrem krajně pravicové Srbské radikální strany (SRS) Vojislava Šešelja, který nyní stojí před haagským tribunálem kvůli válečným zločinům.
Sen o Velkém Srbsku chtěl naplnit vyhnáním Albánců z Kosova, muslimů ze Sandžaku a Chorvatů ze Srbska. Nacionalismus ho dovedl i k podpoře tragické vlády Slobodana Miloševiće. Po 18 letech radikálně nacionalistické politiky však v roce 2008 údajně prozřel, rozhádal se s Šešeljem a založil si vlastní mnohem umírněnější Srbskou pokrokovou stranu (SPS).
Kabát demokrata se mu vyplatil. Jeho strana zvítězila v parlamentních volbách (i když asi nedokáže sestavit vládu) a sám Nikolić se stal přijatelným kandidátem na prezidenta pro většinu Srbů.
Čtěte také:
Srbským prezidentem bude Nikolić, dle médií jde o politický zvrat
Nikolić slibuje, že Srbsko nesejde z evropské cesty
Mimořádně schopný populista se hned po vítězství prohlásil za nezávislou hlavu státu, která bude sloužit všem Srbům. Se znalostí vlastní politické kariéry dodal: „Už nenáležím k žádné politické straně. Vím totiž lépe než kdokoli jiný, co jsou politici zač.“
Pletky s Miloševićem
Nikolić se narodil před 60 lety v středosrbském městě Kragujevac, kde studoval práva. Jeho první prací byl dohled nad místním hřbitovem, což mu později v politice vyneslo nelichotivou přezdívku Hrobník. Od roku 1971 pracoval ve stavebních firmách. Nejprve dozíral na železniční stavby, v roce 1990 byl už technickým ředitelem městských služeb v Kragujevaci.
S image obyčejného a poctivého občana se Nikolić v roce 1990 pustil do politiky.
Nejprve se angažoval v Národní radikální straně se staletou historií, ale brzo se potkal s Vojislavem Šešeljem a sloučili své kraválové ministraničky do Srbské radikální strany. Šešelj se stal na dlouhou dobu ve straně jedničkou, Nikolić dvojkou.
Za Miloševićovy vlády se SRS dostala do podivného postavení. Proti Miloševićovým socialistům sice brojila, ale měla přístup do státní televize, kde Nikolić a další mohli hlásat své ultranacionalistické požadavky a konspirační teorie o spiknutí Německa, Vatikánu a CIA proti Srbsku. Milošević pak mohl i během vyhlazovacích balkánských válek vystupovat jako umírněný patriot.
Válečné otazníky
Nikolićova role během balkánských válek není dosud úplně jasná. V roce 2005 byl Nikolić už jako vrcholný politik obviněn z podílu na masakru v chorvatské vesnici Antin ve Slavonii. Nikolić nepopřel, že v Antinu nějakou dobu byl, ale prý nevystřelil ani kulku. Nicméně záhadou zůstává, za co tehdy od Šešelja dostal titul četnického vojvody s dovětkem, že „osobně ukázal, jak se má bojovat za srbské ideály ve Slavonii“. Nikolić se kvůli tomu dokonce soudil, ale vyšší soud nikoho za šíření řečí o Nikolićovi neodsoudil.
V roce 1995 po podpisu Daytonských dohod se Milošević s SRS definitivně rozešel. Podle Šešelja a Nikoliće se stal zrádcem Srbska. Nikolić pak byl dokonce odsouzen na tři měsíce do vězení.
V roce 1998 nicméně v sobě Milošević a radikálové opět našli zalíbení, dokonce vytvořili vládu a Nikolić se stal srbským vicepremiérem, o rok později byl místopředsedou vlády zbytkové Jugoslávie. V těchto funkcích Nikolić organizoval srbskou propagandu proti kosovským Albáncům, a když NATO začalo okupovat Kosovo, spolu s ostatními radikály vládu opustil.
Počtvrté to vyšlo
V roce 2000 se poprvé pokusil o prezidentský úřad. Skončil však s mizivou podporou na třetím místě. Ještě tři roky poslušně sloužil Šešeljovi jako dvojka ve straně. Když se však Šešelj dobrovolně vydal v roce 2003 do Haagu, stal se de facto lídrem radikálů. A začal stranu postupně měnit.
Umírněnější rétorika se vyplatila. V roce 2003 se už v prezidentských volbách poprvé utkal se svým letitým sokem, reformátorem Borisem Tadićem. Nikolić vyhrál první kolo volby, ale v druhém se ho většina Srbů zalekla a dala přednost Tadićovi. To se opakovalo opět v roce 2008. A Tadić si myslel, že to zopakuje i nyní v roce 2012. Jenže to mu už nevyšlo.
Srbské noviny se shodují, že při malé účasti a velkém počtu neplatných lístků se volilo spíše proti Tadićovi než pro Nikoliće. Proto podle portálu E-novine dosavadnímu prezidentovi už nevyšla jeho taktika „všichni proti Nikolićovi“: „Tadićova arogance, soustředění moci, podřízenost médií, stejně jako pokus zmocnit se v rozporu s demokratickými pravidly a ústavou už potřetí prezidentského mandátu vyvolaly opačný efekt.“
Dobře provedená zrada
Po odchodu Šešelja do Haagu se Nikolić předvedl jako mnohem přívětivější politik. Nikolić s image člověka z lidu na své farmě ve vesnici Bajcetina destiluje slivovici, sbírá houby a stará se o pět vnoučat. Nikolić udělal z radikálů přijatelnou sílu pro mnoho Srbů. Přivedl je k vítězství v parlamentních volbách (i když nikdo s nimi nechtěl vládnout), v roce 2007 se stal nakrátko i předsedou parlamentu. Den po svém zvolení však šokoval svým proslovem, ve kterém navrhl účast Srbska v novém slovanském superstátě Ruska a Běloruska, který by „vyvažoval hegemonii Ameriky a Evropské unie“. Po pár dnech však zase z postu rezignoval.
V roce 2008 si nejspíš uvědomil, že spojení s Šešeljem ho brzdí v další kariéře. Spolu s dalšími poslanci se odtrhl a založil frakci „Vpřed Srbsko“. Z té se později vyvinula jeho Srbská pokroková strana. Šešelj mu udělal reklamu, když svého letitého spolupracovníka nazval „zrádcem a loutkou Západu“. Nikolić mu odpověděl, že „Šešelj si neuvědomuje, že život pokročil“.
Radikál s lidskou tváří
Nikolić vytvořil radikály „s lidskou tváří“. Vytvořil ekonomický program, který zabodoval. Vyhlásil projekt veřejných prací i nové dávky na děti. Zároveň by škrtal ve státní administrativě. „Musíme se osvobodit z chudoby. Musíme se osvobodit od nízké porodnosti, podplácení, korupce a musíme mít přátele po celém světě,“ úspěšně hlásal v kampani.
Zůstal stále ruským spojencem, ale místo spolčení s krajně pravicovou stranou Vladimira Žirinovského se přidal k vládnímu Jednotnému Rusku prezidenta Vladimira Putina. Zmírnil rétoriku i vůči Kosovu. Separatistický region však stále šikovně využívá jako překážku pro své zánovní zalíbení v Evropské unii. „Pokud chce být Srbsko v Evropské unii, nemůže to být za nepřijatelných podmínek.“ Zároveň v kampani varoval: „Ústava říká, že Kosovo a Metochie jsou nedělitelnou součásti Srbska a prezident na to nesmí nikdy zapomenout.“
Po prvním kole prezidentských voleb se zdálo, že Nikolićova hvězda pohasíná. Poprvé od roku 2004 nezvítězil v prvním kole volby. V druhém však Tadiće porazil. Brusel byl tak překvapen, že ještě před jeho oficiálním vítězstvím rychle poslal svému letitému rivalovi srdečnou gratulaci. S vřelým blahopřáním se přidal samozřejmě i ruský prezident Putin.
Kudy do Evropy
Ač se Nikolić prohlásil za nestraníka, jeho nejakutnějším problémem je sestavení nové vlády po parlamentních volbách. V těch jeho SPS vyhrála, ale nezískala koaličního partnera. Nikolić může v nové funkci klást jiné koaliční vládě v čele s Tadićovými demokraty takové překážky, až svou SPS dostane zpět do hry.
Nedlouho poté bude muset rozhodnout také o své nové zahraniční politice. Podle tradice by měl jet na první cestu do Chorvatska, což však u radikála, který se podle kritiků podílel na vraždění v chorvatské vesnici na počátku devadesátých let, není vůbec jisté. Podle záhřebského profesora politologie Zarka Puhovskeho však Nikolić nemá na výběr.
„Nedokážu si představit, že by nepřijel do Chorvatska, protože nyní má Srbsko k Chorvatsku stejný vztah jako Chorvatsko ke Slovinsku,“ řekl Puhovski listu Blic. „Chorvatská cesta do Bruselu vede přes Lublaň a srbská přes Záhřeb. Pokud chce Srbsko opravdu do EU, musí do Záhřebu jet.“
Tomislav Nikolić
narodil se 15. února 1952 ve středosrbském městě Kragujevac
vystudoval práva a management, pravost titulů některá srbská média zpochybňují
řídil hřbitov, stavební i městské firmy
v roce 1990 vstoupil do politiky a stal se dvojkou v Srbské radikální straně, v roce 1995 pobyl tři měsíce ve vězen
v roce 1998 se stal místopředsedou srbské vlády, o rok později místopředsedou jugoslávské vlády; roku 2007 byl krátce předsedou parlamentu
od roku 2003 fakticky řídil radikály, v roce 2008 se od nich odtrhl a založil si Srbskou pokrokovou stranu
má dva syny a pět vnuků
na své farmě rád pálí slivovici
