Tomáš Havránek: Vyšší sazby opravdu mohou zvýšit inflaci

Česká národní banka

Česká národní banka Zdroj: E15 Dominik Kučera

Studenty ekonomie od prvního ročníku učíme, že vyšší úrokové sazby tlumí inflaci. Proto je matoucí, když možnost opaku zdůrazňuje nejen prezident, ale i vedení České národní banky a experti kalibru profesora Jana Švejnara. Je to absurdní popření základního principu, jako když jablko padá ze stromu vzhůru?

Čtenáře to překvapí, ale vyšší inflace po zvýšení úroků je robustní výsledek měnové ekonomie v posledních třiceti letech. Předpokládáme-li, že se lidé chovají racionálně, bude měnová politika vždy nakonec neutrální. To znamená, že dlouhodobě neovlivní reálné veličiny včetně reálných sazeb. Princip jde načrtnout Fisherovou rovnicí: nominální úroková sazba rovná se reálná úroková sazba plus očekáváná inflace. Národní banka kontroluje nominální sazbu, ale dlouhodobě ne reálnou. Když drží nominální sazbu vysoko, nakonec se musí zvýšit očekávaná inflace, a tedy i inflace skutečná.

Výsledek platí i v komplikovaných novokeynesiánských modelech. Je to takový vřed ekonomie, protože mu v praxi nikdo moc nevěří: viz reakce analytiků na prezidentův projev. Aby ale úroky snižovaly inflaci aspoň trochu, je potřeba přidat fiskální restrikci nebo obrovské komplexity do modelu. Ani já nevěřím tomu, že vyšší sazby s inflací nepomohou – alespoň v Česku. Realita je ovšem taková, že kromě teorie ten očekávaný efekt v průměru moc nevidíme ani v praxi.

Ekonomové tohle zkoumají pomocí VAR. Ne u videa jako ve fotbale, tohle je zkratka pro „vektorové autoregrese“. Ve VAR nevychází, že úrokové sazby mají na inflaci v průměru velký vliv. Abychom dostali výsledek, který dává smysl pro standardní politiku současných centrálních bank, musíme se hodně snažit a model masivně ohýbat. Možná ohýbat jediným správným směrem, ale rozhodně to není jednoznačné. Takže co z toho plyne? Sazby fungují očekávaným směrem jen někdy.

Když je ekonomika otevřená, vyšší sazby tlačí rychle na silnější měnu, což snižuje inflaci z definice. Je-li ekonomika zadlužená, vyšší sazby znamenají dražší obsluhu dluhu – tedy vyšší deficity, které zase tlačí na vyšší inflaci. V novější fiskální teorii, o které právě vychází kniha profesora Johna Cochrana ze Stanfordu, sazby fungují lépe pro země, které mají větší procento dlouhodobého dluhu. Pak může centrální banka přesouvat inflaci z dneška do budoucnosti. Intuitivnímu efektu sazeb také pomáhají strnulejší ceny v ekonomice.

Spolehlivý způsob, jak v modelu i v praxi zaručit snížení inflace po zvýšení úroků, je zavést fiskální pravidlo. Tedy vzoreček, podle kterého vláda upraví deficit v reakci na inflaci. Když inflace roste, deficit se musí snižovat, a naopak. Tímhle také vyřešíme problém s dolní hranicí úrokových sazeb. Je to reálné? Naděje žije, protože většina z nás by se ráda propříště vyhnula inflačnímu debaklu z let 2021 až 2023. Budeme-li nároční, je šance na uzákonění aspoň obecné verze pravidla. Nutné je ho ale spojit s většími nároky na Českou národní banku, zejména odměňování bankovní rady podle dosahování inflačního cíle.

Autor je profesor na Institutu ekonomických studií FSV UK, zakladatel iniciativy Zrušme inflaci