Mé uvažování vedené rakouskou školou mě ale přivádělo k závěru, že když se tvar budoucnosti skládá z velkého počtu svobodných rozhodnutí podniků, domácností a vlády a jsou-li tato rozhodnutí vedena pravidly správného chování, není třeba se budoucnosti obávat. Je možné i nutné ji přijmout takovou, jaká přijde. To jediné důležité jsou ona pravidla a jejich vynucování. Máme-li přesto důvod k nespokojenosti s výsledným tvarem budoucnosti, je třeba kriticky zkoumat právě pravidla, z jejichž respektování nedobrá budoucnost vzešla. A jsme u jádra věci.
Evropskou unii čeká v roce 2012 přetěžký úkol dodělat či předělat pravidla, podle nichž funguje. Osudová křižovatka, na níž EU stojí, má svůj původ v obrovské disproporci mezi úsilím dosud věnovaným budování společného trhu a úsilím věnovaným budování organizace. Budování unie jako společného trhu pokročilo velmi daleko. Ale EU jako politická entita, jako organizace je velmi slabá a v rozpočtové oblasti totálně decentralizovaná. Má sice společnou měnovou politiku, ale žádnou společnou politiku rozpočtovou, žádnou fiskální autoritu, žádné společné daně s jejich společně stanoveným rozpočtovým určením.
Členské státy eurozóny už, pravda, nemohou vést kurzové války a schovávat se za celní bariéry. To je skvělé. Ale mohou svým partnerům působit těžké problémy jinak: svou suverénní rozpočtovou politikou, do níž až dosud EU nesměla mluvit. Na společný finanční trh připlývají dluhopisy států jak rozpočtově vzorných, tak těch, které si s dluhy nedělají žádné starosti a myslí si, že po nich může přijít potopa a že dlouhodobě budeme všichni stejně mrtví, jak pravil jejich guru Keynes. Když pak na neukázněné členy eurozóny potopa skutečně hrozí přijít, musí být zachraňováni z peněz ostatních. Ti vzorní jsou navíc poškozováni tím, že výnosy všech dluhopisů jsou mnohem vyšší, než by jinak byly. Financování rozpočtových potřeb je proto dražší a podřadné dluhopisy se dostávají i do portfolií bank, které se kvůli tomu ocitají na hraně bankrotu.
Zdá se, že lídři EU pochopili, bohužel zatím bez přispění českých politiků, kde je její slabé místo, a hodlají změnit pravidla. Bude třeba doplnit Lisabonskou smlouvu, aby bylo možné vynucovat rozpočtovou kázeň. Unie se musí vydat směrem k federálnímu uspořádání. Moc pěkně to už počátkem devadesátých let řekl James Buchanan, liberál a nobelista: Evropa čeká na svého Jamese Madisona. Všem se to nebude líbit. Pro nespokojené se patrně otevře možnost zůstat mimo eurozónu. Vypadá to tedy na dvourychlostní Evropu, která se v roce 2012 nejspíš začne utvářet. Nám českým občanům musí záležet na tom, abychom to nebyli my, kdo bude ve druhé lize. Pokud to čeští politici dopustí, musíme jim to v příštích volbách náležitě spočítat.
Autor je ekonom, pedagog a bývalý ministr
