The Washington Post: Jeb Bush je víc než jméno
Nebudu měnit to, kdo jsem, řekl minulý týden Jeb Bush, když se chystal na oficiální zahájení své kampaně. Bush nemůže utéci před svým nejnápadnějším osobním rysem – vlastním příjmením – ani kdyby chtěl. Ale přes všechny řeči o rodinné zátěži a o kulhavém startu kampaně má Bush dobře našlápnuto k vítězství v republikánských primárkách, protože jde o silného konzervativního exguvernéra, a ostatně i k vítězství v samotné prezidentské volbě, protože ze všech republikánských kandidátů má zřejmě největší zájem o skutečné vládnutí.
Jsou to právě tyto a další podstatné Bushovy rysy, nikoli jeho jméno, podle nichž by jej voliči měli soudit. V Bushově životopisu je mnohé, co by se republikánům mělo líbit. Na Floridě snížil daně i počet státních úředníků. A prosadil zákon zvaný „braň své území“, což mají rádi ti, kteří prosazují rozvolňování pravidel ohledně vlastnictví zbraní. Bush ve svých konzervativních postojích necouvá, i když to někdy znamená zaostat za hlasem doby – jako v případě sňatků gayů, proti nimž tvrdě vystupuje.
SME: Zaslouží si Kiska chválu?
Příležitost nízké laťky, kterou Ivan Gašparovič spustil až k zemi, Andrej Kiska využil, ale nezneužil. Většina lichotivých recenzí, které si za první rok ve funkci vysloužil, oceňuje hlavně obnovenou, přesněji řečeno nikdy nepoznanou, důstojnost úřadu. Na tom panuje shoda i na kritičtějším křídle, které nedokáže odpustit kyvadlovou dopravu speciálem do Popradu. Ovšem výkon, který byl v prvním roce chvalitebný, už se v roce druhém takto jevit nebude.
Frekvenci vstupů do politiky by měl Kiska zvýšit v situacích, které si o intervenci říkají. Když kvílí o pomoc instituce či spravedlnost, Kiska by měl ukázat větší razanci. Krédo „Jsem nadstranický, nemohu“ je alibistické a protiřečí předvolebním prohlášením, jak jej štvou slovenské poměry. Jestliže volba, v níž zvítězil, byla referendem o Ficovi, Kiska musí mít na paměti, že jeho mandát pochází od většiny, která si přeje jinou správu státu.
The Daily TelegraphPředzvěst svobody
Satirici W. C. Sellars a R. J. Yeatman popsali Magnu Chartu jako „hlavní příčinu demokracie v Anglii, a tudíž dobrou věc pro všechny (kromě obyčejných lidí)“. Dnes, když si připomínáme 800. výročí chvíle, kdy král Jan přijal požadavky bouřících se baronů, je Magna Charta ctěna snad více než kdykoli v historii. Lze ji ale skutečně považovat za hlavní příčinu demokracie, i kdyby v žertu?
Lord Sumption, člen Nejvyššího soudu, Velkou listinu označil za „nabubřelou“ s tím, že si nezaslouží většinu chvály, která na ni míří. Má pravdu, že shromáždění v Runnymede 15. června 1215 nezavedlo demokracii nebo svobodu. Ještě po staletí bylo možné uvěznit kohokoli na přání krále. Ale přesto ti, kteří velebí Magnu Chartu jako předzvěst vlády práva, činí správně.
Články 39 a 40 obsahují slova o svobodě, která platí dodnes: „Žádný svobodný člověk nebude zatčen, uvězněn, zbaven práv či vyhoštěn, nikterak proti němu nezasáhneme, jedině podle zákonného rozsudku jeho pánů a podle práva země. Nikomu neprodáme a nikomu neupřeme či nezadržíme právo na spravedlnost.“
