The Financial Times: Nebezpečí další intifády
Je příliš brzy hádat, zda nynější násilí mezi Izraelem a Palestinou vyústí v další intifádu. Napětí by však mělo urychlit úvahy o tom, jak obnovit klid a vrátit obě strany k jednáním o uspořádání dvou států. Musíme doufat, že izraelští a palestinští vůdci projeví zdrženlivost. Obrovské riziko tkví v tom, že jediný incident může přinést takové ztráty, že pro obě strany bude nadále nemožné držet se zpátky. Bylo by však třeba hlavně obnovit jednání. Absence dialogu výrazně zvyšuje pravděpodobnost, že současné střety přerostou v něco ještě vážnějšího.
Poslední pokus o jednání skončil hlubokou deziluzí. Krach jednání silně souvisí s hlubokou nedůvěrou, která mezi oběma stranami panuje. Obě strany nesou svou část viny. Benjamin Netanjahu je však zjevně přesvědčen, že tvrdý postup vůči Západnímu břehu mu umožní nekonečně oddalovat jednání o dvou státech. Ale to není v dlouhodobém izraelském zájmu.
Izrael chce vystupovat jako židovský a demokratický stát. Ale principy, na nichž vznikl, budou ohroženy tím více, čím déle bude mít pod kontrolou 2,5 milionu palestinských Arabů na Západním břehu, jejichž občanská práva jsou velmi omezena a kteří žijí v systému vojenské spravedlnosti. Izrael musí poznat, že status quo je neudržitelný.
The Jerusalem Post: Výzva pro sionismus
Byli to Židé, kdo se dopustil strašlivého zločinu vraždy. Ve své zamotané mysli věřili, že únosem a brutální vraždou Muhammada abú Chudajra, nevinného 16letého chlapce, konají akt pomsty. Truchlící rodiny tří zabitých Izraelců vraždu okamžitě odsoudily jako odporný čin. To je naprosto správná odpověď, ale některé části izraelské společnosti k ní zůstaly hluché. V době pohřbu tří židovských mladíků vyrazily stovky mladých Izraelců do ulic a křičely „smrt Arabům“. Abú Chudajrova smrt je varováním, že si musíme zamést před vlastním prahem. Příliš mnoho Izraelců přistupuje ke svým arabským spoluobčanům nedemokraticky.
Studie univerzity v Haifě v roce 2012 zjistila, že skoro 28 procent Izraelců by chtělo zbavit arabské Izraelce práva volit členy parlamentu. Kdyby se židovské hodnoty dostaly do střetu s hodnotami demokratickými, dvě třetiny respondentů by daly přednost židovským. Vidíme i další nebezpečné trendy – rabíny tvrdící, že židovská krev je „červenější“ než gójská, facebookové skupiny, kde mladí Izraelci včetně vojáků volají po pomstě – nikoli spravedlnosti – za vraždu tří hochů.
Násilný šovinismus není převládajícím postojem, ale znepokojivě velká část Izraelců klade kmenovou a náboženskou loajalitu nad hodnoty obsažené v izraelské Deklaraci nezávislosti, jako jsou univerzální lidská práva a rovnost bez ohledu na náboženství, rasu, národnost. Děsivá vražda abú Chudajra by měla sloužit jako připomínka nebezpečí, jež plyne z upřednostňování „židovského“ před „demokratickým“, náboženské loajality před rovností a lidskými právy. To je největší výzva pro sionismus 21. století.
Haaretz: Touha po intifádě
Opět slyšíme spory: Je to intifáda, nebo není? Vztahy mezi Izraelem a Palestinou mají dvě fáze: intifádu a očekávání intifády. V přechodných obdobích hraje prim průmysl dohadů a analýz: Kdy začne další intifáda? Touha po intifádě je založena na tom, že tento pojem je vtištěn do izraelské psychiky jako událost spíše než jako proces. Je to válka ohraničená jasným časovým rámcem.
Co je důležitější, je to všeobecná válka, v níž je vše dovoleno. Smějí se bořit domy, tisíce lidí lze zavírat bez soudu, jiné lze vyhostit, může se střílet, mohou se lámat kosti. Všechno to napjaté očekávání, kdy už to přijde, opomíjí základní fakt – intifáda je chronický stav. Je zabydlena jako integrální součást v myslích Palestinců jako okupovaného národa. Je v jejich jazyku, učebnicích, filmech, knihách.
Izraelci se opájejí falešnou představou, že jediným lékem je odstrašující boj proti symptomům. Jenže to už každý zkoušel a každý selhal. Válka není to hlavní. Toužíme po oné fázi po intifádě – po klidu, tichu, palestinské kapitulaci, jizvě vyleptané do palestinské duše.
Tudíž platí, že čím dříve intifáda přijde, tím rychleji zase „vyhrajeme“ a tím rychleji dosáhneme éry klidu. A když dlouho nepřichází, tak ji urychlíme. Začneme ponižováním vnitřních nepřátel, izraelských Arabů. Budeme pomrkávat na židovské teroristy, vyjdeme do ulic se svým tancem „smrt Arabům“. Budeme se bavit myšlenkou vysídlení, postavíme enormní realitní monumenty v teritoriích, posvětíme kulturu pomsty. Není volby. Potřebujeme show intifády. Jen to nám dokáže, že naše cesta je správná. Jen to nás sjednotí v naší sebevražedné snaze.
