Zdeněk Pečený: Regulace, kam oko dohlédne

Ilustrační foto

Ilustrační foto Zdroj: CC BY-ND 2.0: Michael Primo

Cesta do pekel je dlážděná dobrými úmysly, chtělo by se říci při pohledu na bující regulaci na každém kroku. K nešvarům regulátorů nasměroval tento týden pozornost jeden z nich.

Mark Carney, guvernér britské centrální banky a předseda ve Švýcarsku sídlícího Výboru pro finanční stabilitu, se snad chtěl neznalé veřejnosti zavděčit slovy, že daňoví poplatníci by už nikdy neměli zachraňovat velké banky. Třicet bank, jež spadají do kategorie systémově důležitých, bude muset držet mnohem více kapitálu, aby pokryly případné ztráty.

Problémem je, že kapitál si banky budou muset někde půjčit, a to docela draze, a tyto peníze pak držet. Kdo s tím spojené náklady nakonec zaplatí? Samozřejmě že bankovní klienti, které se regulátoři paradoxně snaží před těmi zlými bankami chránit.

Není bez zajímavosti, že na slovní spojení „peníze daňových poplatníků“ slyší nejvíce ti, kteří žádné daně neplatí, naopak z eráru čerpají dávky. Těžko říci, kdo – krom populistických politiků – na regulaci vydělává.

Pozadu nezůstávají ani čeští zákonodárci. Ti na spotřebitele často nahlížejí jako na negramotného, samostatně nemyslícího jedince. Stačí se podívat, jak za posledních deset či patnáct let nabobtnalo množství informací, které musejí banky sdělovat.

Ještě dál dospěli zákonodárci na Slovensku. Vymysleli, že ze zákona povinné smluvní podmínky a informace musejí mít minimální velikost písma. Vznikne tak menší kniha. Který klient si ji přečte? Žádný. Když stačila jedna stránka A4, snad to ještě někdo četl. Méně je prostě někdy více.