Znárodnění ČEZ teď krizi nevyřeší. Stát by ale mohl i privatizovat

Uzávěrka Jana Novotného

Uzávěrka Jana Novotného Zdroj: Jan Štěpánek, foto: Michaela Szkanderová

Když premiér Petr Fiala minulý týden oznámil, že vláda chce mít pod kontrolou celou síť tuzemských klíčových elektráren, tedy přeloženo, že chce zestátnit výrobní část dosud polostátní energetické společnosti ČEZ, nebyla to úplná novinka. Sám Fiala už to dříve několikrát naznačil a plán na rozdělení nejmocnější české firmy už byl na stole několikrát. Před pěti lety dokonce management společnosti dostal za úkol rozdělení připravit. Tehdy k tomu stát motivovala příprava stavby nových jaderných bloků v Dukovanech.

Plán počítal s tím, že stát si zachová jaderné a uhelné elektrárny a zvýší v nich svůj podíl ze 70 na 100 procent. Náklady na výstavbu nových jaderných zdrojů totiž soukromí investoři nechtějí vzhledem k nekonečné návratnosti nést. Druhou část společnosti měly tvořit obnovitelné zdroje, tedy fotovoltaické, větrné a vodní elektrárny, a dále pak také energetické služby, které nabízí společnost ČEZ ESCO, a rovněž distribuce energií. Tento mnohem perspektivnější byznys by mohl být privatizován. Vycházelo se ze vzoru německé energetické společnosti RWE. Ta vyčlenila své „zelené“ elektrárny, distribuci a služby do nové společnosti innogy, jejíž akcie nabídla na burze. Mateřská RWE si ponechala jen uhelné a jaderné zdroje, které měly být v souladu se zelenou politikou Energiewende utlumeny.

Jenže českou obdobu německého rozdělení nakonec nepodpořil premiér Andrej Babiš. Přestože by šlo o transformaci výhodnou jak pro stát, tak i pro soukromé investory. Stát by získal plnou kontrolu nad výrobou elektřiny, a mohl tak zčásti regulovat její cenu, třeba i čistě vlastní distribucí pro sociálně slabé skupiny. Naopak investoři by se zbavili „těžké koule na noze“ ve formě tradičních energetických zdrojů a mohli se soustředit jen na oblasti, které porostou.

České předsednictví v Radě EU: Jaký je program a hlavní témata?

Video placeholde
• Videohub

Pokud by stát už v minulých letech provedl rozdělení ČEZ podle tohoto receptu, mohli jsme dnes být mnohem klidnější. Státu jako stoprocentnímu výrobci by se snadněji regulovala cena elektřiny, aniž by musel zcela opustit liberalizovaný trh. Pokud by se vláda rozhodla něco podobného udělat nyní, je to jistě krok správným směrem, ale současnou energetickou krizi to stejně nevyřeší. Podobná operace může trvat roky a až k ní dojde, cena elektřiny už zase může být nízko. Navíc stát by teď znárodnil elektrárny v situaci, kdy jsou ceny a tím i zisky výroby na maximech. Třicetiprocentní minoritní akcionáři by tak po státu chtěli výrazně více než před pěti lety. Podle současné hodnoty akcií ČEZ lze očekávat, že by cena za takový podíl dosáhla minimálně vyšších desítek miliard, pokud minoritní podíl celé skupiny vyjde dnes na téměř 200 miliard korun.

Stát si na to ale může vydělat rozdělením ČEZ na více samostatných společností s vyšším podílem soukromých investorů: například distribuce, ESCO či fond Inven Capital, který investuje do energetických startupů. Ideálně by pak stát nabídl dodatečný podíl v těchto firmách přes burzu. Hodnota takového dodatečného podílu pak může být vyšší než ta vypočtená z aktuálního kurzu akcií firmy. Investoři totiž za takové společnosti rádi zaplatí prémii navíc vzhledem k tomu, že jde o sektory, u nichž lze v budoucnu očekávat vysoké zisky. Tím by se státu mohlo znárodnění tradiční výroby energie zaplatit, a možná by na tom ještě něco vydělal.

Nezanedbatelnou výhodou celé operace pak může být oslabení takzvaného „super ČEZ“, tedy obrovského molochu, který si na přelomu století vysnila Zemanova vláda a který pak dokázal i ovlivňovat českou politiku. Role státního ČEZ, tedy pouhé výroby elektřiny, by byla mnohem menší a v demokratické společnosti přirozenější než udržování gigantu s vlastním mocenským centrem.