Stejně jako ty velké se již téměř dva roky potýkají s následky metanolové aféry, která stála život pět desítek konzumentů. A to i přesto, že za aférou stála organizovaná skupina lidí a naprosto drtivá většina likérek s ní neměla nic společného. Jenže zatímco velké likérky počítaly finanční ztráty, někteří malí výrobci situaci neustáli a kvůli odlivu konzumentů a novým předpisům skončili.
Rodinná tradice
Jedním z těch menších výrobců, kteří se snaží dál udržet rodinnou tradici, je Petr Jenčík z Prádla na Plzeňsku. To, že se bude věnovat lihovarnictví, měl napsáno již v rodném listě. Jeho otec Vratislav pracoval celý aktivní život jako vedoucí lihovaru v Prádle, ve kterém má dodnes výrobnu plzeňský Stock. Dědeček Karel byl již od dvacátých let minulého století správcem zemědělského lihovaru v Týništi nad Orlicí.
Před rokem 1989 lihovar v Prádle spadal pod plzeňský Stock a tehdejší Západočeské lihovary a konzervárny, a právě do tohoto státního podniku Petr Jenčík po svých studiích nastoupil. Nebyla to studia ledasjaká, neboť díky uvolnění poměrů v šesté dekádě minulého století stihl v letech 1968 až 1971 absolvovat francouzské státní lyceum Carnot v Dijonu. Po návratu se pak stal inženýrem na VŠCHT Praha v oboru kvasné chemie a technologie.
Do podnikání se pustil v roce 1991. Z konglomerátu západočeských společností se totiž postupně odloučila karlovarská Becherovka i plzeňský Stock a další. Zbytek se zabýval spíše už jen konzervárenstvím a výrobou nealkoholických nápojů.
„Z hlediska mé odbornosti už jsem tam neměl co dělat. Tak jsem si založil vlastní firmu,“ vzpomíná na své začátky nyní třiašedesátiletý Jenčík. „Nic jsem nezprivatizoval, nedostal v restituci, takže začátek byl těžký. A s bankou jsem problémy neměl, protože jsem od ní nic nechtěl,“ dodal Jenčík. Ten nakonec vybudoval malou likérku Jenčík a dcery – výroba lihovin se zhruba deseti- až patnáctimilionovým ročním obratem. Aktuálně firma vyrábí zhruba tisíc hektolitrů lihovin ročně.
Ďábelský krvesaj
Peníze do rozjezdu získal z prodeje vlastní avie, za niž dostal sedmdesát tisíc. První lihoviny začal vyrábět ve stodole v domě svých rodičů v nedalekém Nepomuku, což byla jediná výhoda, neboť nemusel platit nájem. Místo výroby se přitom podepsalo i na názvech výrobků – například fernet Černý baron souvisí se Zelenou horou nad Nepomukem, o jejíž pétépácké rotě „nepřátel socialismu“ mimo jiné pojednává i slavná kniha a film Černí baroni.
Poté si ještě v Nepomuku pronajal vedlejší nemovitost, kde býval pivovar. Nakonec v roce 1997 koupil bývalý mlýn přímo v Prádle a po tříleté rekonstrukci spustil výrobu v něm a nachází se tam dosud.
Hned na začátku zjistil, že výrobou jednoho výrobku – fernetu – se neuživí. Přidal tedy tradiční rum a vodku, protože bez toho k němu hospodští jezdit pro proviant nechtěli. Jenže na tom je zase minimální marže.
| Ráj likérek |
|---|
| Obec Prádlo, jejíž název překvapivě nepochází z textilního prostředí, ale z výrazu pro praní šupinek drahého kovu z kdysi zlatonosné Úslavy, drží jeden rekord. Honosí se největším počtem likérek na hlavu. Ve vsi s dvěma stovkami obyvatel jsou hned tři – kromě Stocku Plzeň a Jenčíka zde je i výrobna absintu společnosti L’Or. Podle Jenčíka ale jde spíše o náhodu. „Bohužel to není světový rekord. Chtěli jsme to totiž dát do Guinnessovy knihy rekordů. V Mexiku však existuje nějaká vesnice se stovkou lidí a jsou tam čtyři výrobny tequily. Ale máme alespoň rekord evropský,“ říká Jenčík. |
„Tak jsem začal dělat speciality. Jedna z těch, která se povedla nejvíce, byl Ďábelský krvesaj. Byl tak jedinečný, že se prodává téměř celostátně a stále nás drží z hlediska prodejů,“ říká. K věhlasu přispěl kromě ostré chuti založené na sedmi druzích čínského koření také na svou dobu originální marketing. Červený čtyřiadvacetiprocentní krvesaj se totiž v hospodách od své premiéry podává nikoli v klasických panácích, ale ve stylových laboratorních zkumavkách ve dřevěném stojánku.
Divoká devadesátá léta
Začátky stejně jako ostatně celá devadesátá léta byly zmatené až divoké. Likérek ale přibývalo, přestože se český trh zcela otevřel zahraniční konkurenci. Hodně lidí šlo do výroby lihovin s naivitou a bez znalostí, takže brzo v mimořádně silné konkurenci nevydrželi. Bohužel ale byli i tací, kteří už od počátku postavili svůj byznys na neplacení vysoké spotřební daně. „V určitém období před koncem tisíciletí jsme měli každý týden anonymní telefonát, jestli nepotřebuji (nezdaněný) líh. To byly doby, kdy to státní kontrola vůbec nezvládala,“ podotýká Jenčík.
Jenže metanolová aféra z podzimu roku 2012 je podle něj něco jiného. V jednání dotyčné skupiny lidí postupně stanuvších již před soudem je prý téměř nemožné najít logiku. Od počátku i z hlediska minimálních znalostí lidí pohybujících se v oboru jim muselo být podle Jenčíka jasné, že dát do lahví lihovinu s až polovičním podílem metanolu nemůže skončit jinak než průšvihem.
Ekonomickou výhodu to také podle něj příliš nepřináší, neboť metanol není o tolik levnější jako nezdaněný líh dostupný na černém trhu. „Buď neměli přístup k nezdaněnému lihu na černém trhu, nebo museli být naprosto bez mozku,“ nechápe ani rok a tři čtvrtě po aféře.
Metanolová aféra
Aféra ovšem malé i velké hráče na trhu velmi poškodila. Nejprve kvůli třítýdennímu zákazu prodeje lihovin s dvaceti a více procenty alkoholu přišli o značné částky na tržbách. V případě Jenčíka šlo o zhruba čtvrtinu, tedy řádově v sedmimístných číslech, neboť podzim je kvůli nadcházejícím Vánocům a silvestru jedním z vrcholů prodejní sezony lihovin.
„Fungujeme 23 let bez jakýchkoli problémů, takže lidé nám důvěřují. Jediný problém byla částečná prohibice. Většinu výrobků jsme nesměli prodávat bez ohledu na to, jestli nám lidé věří nebo ne,“ míní. V době částečné prohibice se přitom v Prádle konalo i tamní posvícení. Likérka si alespoň pomohla tím, že vyrobila svůj krvesaj s 19,5 procenta alkoholu, aby lidé mohli kromě piva a vína pít i nějakou lihovinu. „Stát zasáhl ale velmi špatně. Místo aby vyselektoval podezřelé firmy a podezřelé výrobky, dal globální zákaz. Zpochybnil se tak celý trh,“ míní. Navíc lidé z oboru dobře vědí, že udělat si podomácku becherovku, fernet či krvesaj je téměř nemožné. Pančují se tak téměř výhradně tresťové lihoviny typu rum, vodka a meruňka. Stejně tak byl nesmyslný zákaz dovozu, neboť napodobit zahraniční renomované lihoviny je rovněž velmi těžké.
Nejhorší podle Jenčíka ale bylo, že se aféra a její důsledky táhly dále. Částečná prohibice přišla v době hospodářské recese, kdy řada lidí začala šetřit. Výsledkem tak bylo, že lidé nepřešli k pivu či vínu, ale výrazně omezili návštěvy hospod a restaurací obecně, a to i po skončení prohibice. „Když vezmu v potaz svou firmu i kolegy, se kterými jsem mluvil, teprve letos se dá říct, že se to nějak zmátožilo,“ dodává.
Nejistá budoucnost
O budoucnost malých likérek se přesto Jenčík obává. Důvodem je mimo jiné nový zákon o značení lihu, přijatý po metanolové aféře, který podle něj dopadl zejména na malé výrobce. Velkým problémem je podle něj mimo jiné kauce půl milionu, po jejímž zaplacení si mohou malí výrobci pořídit maximálně 25 tisíc kolků ročně. Při průměrném ročním čistém zisku malé likérky tvoří podle propočtů Jenčíka výše kauce jejich dvouletý čistý zisk. Velké likérky sice platí kauci pět milionů – ale jejich čistý zisk je řádově výrazně vyšší, a rozhodně tak nejde o kauci ve výši dvouletého zisku, ale zisku maximálně za několik dnů.
Jenčík se dvěma kolegy z oboru proto nedávno založili nové Odborné sdružení likérek a pálenic. Spolek má za cíl usilovat o spravedlivější a odborně podloženou legislativu. V dotyčném zákonu chce místo 25 tisíc kolků jako hranice nižší kauce prosadit hranici 25 tisíc litrů alkoholu. Počet kolků je totiž zavádějící – lze jej nalepit na velkou třílitrovou lahev nebo na malou decku či dvoudecku, do níž ale malí výrobci své speciály převážně plní. Při použití 25 tisíc kolků je tak možné vyrobit 2,5 tisíce až 75 tisíc litrů alkoholu. Pokud by při půlmilionové kauci mohli výrobci ročně prodat až 25 tisíc litrů alkoholu, bylo by už reálné, aby si na ni vydělali.
„Současný stav zabraňuje rozvoji oboru a likviduje menší výrobce. A když ty regionální speciality nebudeme dělat my, tak nikdo. To je tak malá výroba, že to z pohledu velkých výrobců nemá cenu,“ uzavírá.
Petr Jenčík (63)
Absolvent lycea ve francouzském Dijonu (1971) a oboru kvasná chemie a technologie na VŠCHT Praha. Do roku 1991 pak s tříletou výjimkou pracoval v tehdejších Zápodočeských lihovarech a konzervárnách, pod něž patřil i Stock Plzeň či karlovarská Becherovka. Vlastní firmu založil v roce 1991. Má tři dcery, jedna pracuje ve firmě.
