V půlce letošního října prošel Šinzó Abe masivní dřevěnou branou torii svatyně Jasukuni v centru Tokia. Přišel se poklonit skoro dvěma a půl milionům duší Japonců, kteří padli ve válkách jménem císaře. Nebylo to poprvé a nejspíš ani naposled. Tenkrát raději s ohledem na napjaté čínsko-japonské a japonsko-korejské vztahy neřekl, zda se do svatyně vydá i v případě, že se opět stane premiérem. Každá předchozí návštěva japonského premiéra ve svatyni totiž vzbudila nejen v Číně a Koreji vlnu protestů. Jasukuni je v Asii chápána jako symbol uctívání válečných zvěrstev, kterých se japonská armáda dopustila během druhé světové války a před ní.
(Ne)obyčejná svatyně
Uctívání duší a zbožšťování padlých má v Japonsku tradici. Nejde jen o poděkování za obranu vlasti, ale také o uctění předků. Jenže do Jasukuni chodí Japonci vzdát hold i válečným zločincům odsouzeným k smrti poválečnými soudními tribunály. I oni jsou považováni za padlé ve válce, protože oficiálně bylo Japonsko ve válečném stavu se spojenci až do roku 1952, kdy vstoupily v platnost mírové smlouvy.
Ceremonie u svatyně Jasukuni
Samotná svatyně ovšem vůbec jako místo uctívání válečných obětí nevypadá. Nikde nejsou fotky padlých. Nikde se nevzývá japonská generalita. Na první pohled je to šintoistický chrám jako spousta jiných. Ve vitrínách před hlavní budovou je jen výstavka japonské ikebany.
To, co tolik nadzvedává Číňany, Korejce a další národy, které trpěly pod japonskou okupací, se skrývá v bílé budově hned vedle Jasukuni. Do muzea Jušukan každý den míří spousta Japonců, aby si připomněli japonské válečné dějiny. Mezi nimi je i vysokoškolská učitelka Jukari s dvanáctiletým synem. „Nikdy předtím jsem tady nebyla. A kdybyste mě sem nevzali, asi by mě to ani nenapadlo,“ říká Jukari, která návštěvy politiků v sousední svatyni rozhodně nepodporuje.
Radikální výklad historie
Brány muzea se poprvé otevřely už v roce 1882. Dnes má podle oficiální verze sloužit jako historické muzeum, které přispívá k výchově k občanství. Potíž je v tom, že způsob, jakým se tady historie vykládá, je velmi jednostranný a o temných stránkách japonského válečného běsnění vůbec nehovoří.
Stačí vejít do bílého sálu číslo osm v prvním patře a dojít k vitríně s názvem Mandžuský incident. Nevinným slovem incident se v muzeu nazývá všechno, pro co západní historická literatura používá slova jako anexe, okupace, masakr. Okupace Mandžuska a následné vyhlášení loutkového státu Mančukuo v roce 1933 byla podle historiků muzea nezbytná kvůli sílícím protijaponským náladám, atentátům a teroristickým aktům.
Když návštěvníci přejdou kolem expozice vysvětlující obřad uvedení duší padlých do svatyně Jasukuni, ocitnou se před branami dalšího incidentu, tentokrát čínského. Ve skutečnosti před výkladem o okupaci celé východní Číny, jejímž nejtragičtějším symbolem byl nankingský masakr v prosinci 1937, kde přišlo o život tři sta tisíc Číňanů. I útok na Čínu ale byl jen sebeobranou proti výpadům čínské nacionalistické armády na japonské jednotky hájící území a zájmy, které císařství v Číně získalo po první světové válce, jak zní výklad Jušukanu. V Nankingu se nic dramatického neudálo. Vojáci prý dokonce dostali mapy s místy, kde nesmějí střílet, a velitelé je varovali, že pokud se dopustí čehokoli nezákonného, budou tvrdě potrestáni.
Velká východoasijská válka
Celé spodní patro se věnuje Velké východoasijské válce, jak Jušukan japonské výboje do Asie a Pacifiku nazývá. Hned v první expozici je další důkaz jednostrannosti jušukanského výkladu dějin – důvody útoku na Pearl Harbor. I ten byl jen obrannou reakcí proti americkému embargu na dovoz ropy do Japonska kvůli okupaci Číny. Protože bez americké ropy by japonské hospodářství nepřežilo, bylo třeba jednat.
Kdo by přece jen pochyboval o oddanosti japonských vojáků císaři, toho ve velkém sále přesvědčí vystavené letouny kamikadze, sebevražedná lidmi řízená torpéda či nákresy sebevražedných člunů. Učitelka Jukari kolem nich v tichosti prochází. Vypadá trochu zaraženě: „Naprosto mi tady chybí jakýkoli náznak lítosti či omluvy za to, co Japonsko v Asii napáchalo.“ Nic takového tady není. Muzeum spravují radikální pravicové organizace sdružující rodiny padlých, jejichž duše dlí v Jasukuni. Podporu mají v pravicových politických kruzích, v nichž stále více hledají příznivce i politici z Liberálnědemokratické strany, kterou vede právě Šinzó Abe.
„Zdaleka to ale není všeobecně
přijímaný výklad historie. Ostatní muzea a učebnice dějepisu jsou mnohem vyváženější,“ vysvětluje Atsuši Jamada, profesor mezinárodních vztahů na tokijské univerzitě Hitotsubashi. Právě kvůli svému radikalismu je pro něj Jušukan vítaným studijním materiálem. „Vodím sem své studenty, aby věděli, jak část Japonců uvažuje,“ dodává Jamada. Problém je, že pro zbytek Asie se tento výklad japonské historie stává oficiální doktrínou země pokaždé, když do sousední Jasukuni některý z premiérů zavítá.
