I počasí jako by chtělo vytvořit světoznámému divadelníkovi poslední dramatický oblouk - průvod ve studeném prosincovém dni začal za slunečného počasí a skončil uplakaně deštěm se sněhem.
Už před osmou hodinou ranní proudily malé skupinky lidí ulicemi Starého města viditelně jedním směrem – na Betlémské náměstí. Místo do práce se šli rozloučit s Václavem Havlem. Když ale dorazili k Betlémské kapli, Anenské náměstí, odkud měl pohřební vůz s ostatky bývalého prezidenta vyjet, bylo ucpané lidmi, stejně jako přilehlé uličky. Řada lidí se rozhodla raději průvodu „nadběhnout“ a počkat na průvod na Křížovnickém náměstí. Policie měla co dělat, aby pomalu se sunoucímu černému mercedesu uvolnila v úzkých uličkách cestu.
Spontánní potlesk místo piety
Na studentském kostele Nejsvětějšího Salvátora visí prostěradlo s nápisem „Václave, děkujeme“. Ještě včera tu za svého přítele sloužil zádušní mši kněz Václav Halík. Ve chvíli, kdy se pohřební vůz přiblíží Křížovnickému náměstí, kdosi naruší pietu a začne spontánně tleskat, ostatní se přidávají. Černé auto s věnci z gerber a růží si pomalu razí cestu přes Karlův most a potlesk se přesouvá s ním.
Jako první za pohřebním vozem jde do smuteční roušky zahalená choť zesnulého Dagmar s dcerou Ninou, za nimi bratr Ivan a další příbuzní. Za rodinou pak mlčky kráčí i řada Havlových přátel z různých okruhů společnosti: hudebník Michael Kocáb, ekolog Martin Bursík, divadelník Petr Forman, někdejší ředitel České televize Ivo Mathé nebo ministr obrany Alexandr Vondra.
Karlův most lemují lidé s fotoaparáty, někteří se snaží protlačit dopředu a policie je musí napomínat, aby zachovali pietu a netlačili se na rodinu. Pohřební průvod projde Mosteckou ulicí a stoupá po královské cestě vzhůru na Hrad, za ním se táhne nespočet lidí, kam až oko dohlédne: kdy naposledy tudy za někým šel takový průvod? Další lidé se vyklánějí z oken.
Část veřejnosti průvod opouští u Radnických schodů a jde si najít místo na Hradčanském náměstí, kudy později projede rakev na lafetě, druhá část lidí pokračuje s pohřebním průvodem až k Loretánskému náměstí.
Jako Masaryk
U kasáren na Pohořelci končí rodinný obřad a začíná vojenský. Rakev přebírají vojáci v uniformách, vyloží ji z auta a připevní ji na historickou houfnici. Byla vyrobena v roce 1921 a sloužila u dělostřeleckých jednotek v Opavě. Stejná houfnice převážela v roce 1937 tělo zesnulého prvního československého prezidenta T.G. Masaryka. Právě Masarykovým pohřbem se organizátoři dnešního smutečního průvodu inspirovali –s podobnými úkoly nemají čeští vojáci zkušenosti, nic podobného nikdo z nich ještě nezažil.
Na Hradčanském náměstí se mezitím sešikoval početný dav, lidí tu je podle odhadů až deset tisíc. Stojí podél železných zátaras a čekají na průvod. Trasu mezi kasárnami a Pražským hradem lemují stovky vojáků se samopaly a bajonety: levá strana v červených baretech (výsadkáři), pravá v zelených (pěchota).
Před Matyášovou branou stojí velkoplošná obrazovka, na které běží zpravodajský kanál ČT24, který přenáší dění i z míst, kam veřejnost nesmí.
Lidé čekají na rakev přes hodinu. „Na křižovatce jsem stál pět hodin,“ vzpomíná muž v baseballové kšiltovce, jak byl navštívit rakev s ostatky Václava Havla. „Prý tam byli lidi do tří do rána,“ přidává se paní v kožichu. „On nám za to stojí,“ dodává.
Vojska, pozor!
Na práh Hradčanského náměstí od Lorety mezitím přicházejí oddíly s historickými i současnými vojenskými zástavami Československa a České republiky. Jsou tu legionářské prapory z oddílů působících za první světové války v Rusku, Francii a Itálii, ale i současné vojenské prapory. Stojí a čekají na příjezd lafety s rakví.
Začíná hrát smuteční hudba, náměstím zní těžké melodie pohřebního průvodu od Gustava Mahlera, na tvářích přítomných se objevují první slzy. Až na pár mraků je nebe modré, slunce osvětluje černou vlajku vlající nad pražským hradem, české vlajky podél Matyášovy brány jsou stažené na půl žerdi.
„Vojska, pozor! Vojska, pochodem vchod!“ ozývá se těsně po desáté hodině – smuteční průvod právě dorazil a jednotka s prapory se chystá dát do pohybu. Jako první pochodují oddíly vojáků ve slavnostních uniformách – dlouhých kabátech s kožešinovým límcem. Za nimi jde v modrém vojenská kapela, pak vojáci s věnci a řády.
Déšť a sníh
V okamžiku, kdy se na Hradčanském náměstí objeví rakev s ostatky velkého dramatika zakrytá českou vlajkou, nebe se zatáhne a začne pršet: jako by i počasí projevovalo smutek nad odchodem Václava Havla. Historickou houfnici z výzbroje československé armády táhne šest černých kladrubských vraníků. Za spřežením kráčí opět jako první Dagmar Havlová s dcerou a bratr Ivan, za nimi pak politická elita země – prezident Václav Klaus, premiér Nečas, předseda senátu Milan Štěch a předsedkyně poslanecké sněmovny Miroslava Němcová. Za nimi další vojáci, tentokrát už v běžných bojových uniformách s novými útočnými puškami ČZ 805.
Někdo začne znovu tleskat, za chvíli už se aplaus rozléhá celým Hradčanským náměstím. Lidé těžko ovládají emoce, utírají si slzy. Déšť přechází ve sníh - pohřeb hodný světového dramatika.
Rakev projíždí Matyášovou branou přes první nádvoří, na druhém nádvoří Pražského hradu ji přebírají do rukou vojáci a odnášejí ji po červeném koberci do Vladislavského sálu. Dav na Hradčanském náměstí se začíná rozcházet, někteří čekají ještě na řeč prezidenta Klause.
Klaus: Havel byl složitou osobností
„Sešli jsme se ve Vladislavském sále Pražského hradu, kde byl téměř přesně před 22 lety prvně zvolen a inaugurován prezidentem,“ zahajuje Klaus svůj projev. Ačkoli za Havlova života stáli oba politici často na opačných stranách a jejich vztah symbolizovala vzájemná rivalita, Václav Klaus mluví ve své řeči o Havlovi uctivě.
„Byl výraznou a složitou osobností, která se vzpírá jakémukoli snadnému a jednoznačnému zařazení a povrchnímu hodnocení.“
„Jako spisovatel a dramatik věřil v sílu slova měnit svět a neváhal své slovo otevřeně a ostře použít, považoval-li to za nezbytné. Je samozřejmé, že ne ve všech svých představách a iniciativách uspěl aže ne vždy se naše země či světové dění vyvíjely podle jeho představ a záměrů. Některé z nich neskončily úspěchem. Je možné, že se - tak jako každý z nás - v lecčems mýlil. I to je ale přirozenou součástí života velkých osobností.“
„Přál bych si, aby se všichni, jimž není lhostejná budoucnost naší země, dokázali za svůj názor a přesvědčení angažovat se stejnou odvahou a odhodláním, jak to činil Václav Havel.“
„Václav Havel - prezident, politik, intelektuál, umělec, člověk - zemřel. Jeho dílo, jeho myšlenky, jeho odkaz a jeho příklad s námi zůstávají. Je na nás všech, abychom v nich hledali poučení a inspiraci, abychom se s nimi uměli vyrovnat a využít je jak pro sebe samé, tak pro celou naši zemi a její budoucnost.“
Reportáž
Od našeho zpravodaje
