Završení pouti na Arunáčalu v jižní Indii vypadá spíš jak scéna z nějaké bláznivé komedie. Davy poutníků se zuby nehty snaží vyškrabat po kluzkém másle ke špičce hory a neuklouznout přes okraj skály dolů do stometrové propasti, což by znamenalo jistou smrt. Jak se jedna z nejposvátnějších hor světa proměnila v máselný tobogán?
Na vině je svérázný náboženský rituál, který provádějí opatrovníci ohně planoucího na vrcholu hory. Ti poutníkům prodávají tradiční indické máslo zvané ghí. Hinduisté používají tento řídký, jasně žlutý tuk při různých náboženských obřadech včetně toho na Arunáčale.
Na jejím úplném vrcholu zaplane při podzimním rituálu oheň ve velkém sudu pomalovaném podobiznou boha Šivy. Do této nádoby každý poutník svou trošku másla ghí nalije. Přiživí tak posvátný oheň a na oplátku ho opatrovníci na tvář požehnají značkou z již přepáleného, ztmavlého másla.
Indické „Hrnečku, vař!“
Tukem se postupně velká nádoba naplní až po okraj. „Máslo ghí vynášejí nosiči na vrchol Arunáčaly neúnavně ve velkých kanystrech. Denně tam mohou dopravit až dva tisíce litrů. Když se sud naplní, opatrovníci oheň uhasí a tuk prostě vylijí okolo,“ vysvětluje Darpak, provozovatel jednoho z hostelů na úpatí hory.
Prostřednictvím tohoto zvláštního rituálu se na hoře prý symbolicky zjevuje sám bůh Šiva. Celý vrchol Arunáčaly se tím ovšem zároveň postupně pokryl černým, kluzkým a smrdutým mazem.
Na horu je přitom zakázáno vystoupit v botách, takže poutník musí jít naboso a jeho nohy se záhy beznadějně obalí onou lepkavou hmotnou. Do černého blátíčka se navíc přichytávají odpadky a kolem se povalují vyprázdněné kanystry, takže posvátný vrchol zamlžený mraky působí nakonec téměř surreálně.
Opice jsou drzé… jak opice
Poutníci ale berou proměnu nejposvátnějšího místa v klouzačku s nadhledem a ohleduplně si navzájem pomáhají udržet stabilitu a vydrápat se jakžtakž až na špičku.
Naopak suverénně zvládá pohyb na neobvyklém kluzišti místní zvířena. Vrcholek Arunáčaly okupují toulaví psi a tlupy opic, které se neúnavně snaží ukořistit od poutníků něco k snědku. Opice jsou tu drzé opravdu jak opice. Přestože turisté se často při návštěvě tropické Indie obávají spíš hadů nebo pavouků, reálné nebezpečí hrozí kupodivu především právě od obyčejných opičáků.
Ti jsou velice agresivní, strhávají poutníkům batohy ze zad a při konfliktu dokážou člověka velmi nebezpečně pohryzat nebo poškrábat. Největší chybu, kterou může naivní turista udělat, je vybalit z batohu svačinu a hodit pár soust „té roztomilé opičce.“ V příští vteřině se na něj zdánlivě odnikud okamžitě sesype vřeštící tlupa a začne nebožáka nelítostně cupovat.
Byla to sopka, nebo hořící Šiva?
I když lze současné poměry na Arunáčale zahrnující rozteklé máslo a přidrzlé opice glosovat s vlídně myšleným humorem, je nepopiratelné, že celkově má nejposvátnější hora hinduistů stále své génius loci.
Návštěva této části Indie je téměř mystickým zážitkem. Atmosféra Arunáčaly začíná už u legend, které ji opřádají. „Podle hinduistů je hora středem vesmíru. Kdysi se tu prý zjevil bůh Šiva v podobě nekonečného ohnivého sloupu a posléze se proměnil právě v tuto horu,“ vysvětluje při výstupu na vrchol mezi lapáním po dechu jeden z indických poutníků Naaghdar.
Legenda v jistém smyslu koresponduje s poznatkem geologů, že Arunáčala dříve bývala sopkou. K její auře ostatně přispívá právě také její dramatický sopečný profil, který se vyjímá tím víc, že majestátně vystupuje z jinak rovinaté krajiny.
Pouť k mudrcově jeskyni
Celosvětovému ale k věhlasu posvátné hory přispělo především to, že tu většinu svého života strávil nejslavnější a nejrespektovanější mudrc 20. století - Šrí Rámana Maharši. Tem sem připutoval ještě jako chlapec od jihoindického města Madurai váben nevysvětlitelným impulsem a už u Arunáčaly setrval celý život. Pobýval a meditoval v přilehlých chrámech a také v jedné z místních jeskyní.
Osvícený duchovní učitel Rámana svým následovníkům nabídl mimo jiné metodu sebedotazování, která je považována za nejpřímočařejší cestu k sebepoznání. Rostoucí moudrost Rámany přitahovala k Arunáčale stále víc lidí hledajících duchovní probuzení bez ohledu na jejich náboženské přesvědčení nebo kulturní tradici.
To platí stále. Přestože tamilský guru zemřel v roce 1950, do chrámů na úpatí Arunáčaly dodnes přicházejí duchovní hledači ze všech koutů planety a zůstávají zde v meditacích a modlitbách mnoho týdnů. Rámanovo charisma tak stále posvěcuje okolí hory i víc než půl století po jeho smrti.
| Jak ke svaté hoře |
|---|
| Skalnatý masiv Arunáčala čeká v jihoindickém státě Támil Nádu. Z Evropy létá mnoho spojů do nedalekého osmimilionového velkoměsta Čennaj. Odtud už je snadná doprava levnými a poměrně spolehlivými vlaky do města Tiruvannámalai, které leží při úpatí hory. Samotný výstup na Arunáčalu zabere asi čtyři hodiny chůze v náročném terénu. |
| Kdy vyrazit |
|---|
| Nejzajímavější rituály a procesí probíhají na Arunáčale v listopadu a v prosinci. Nutno ale počítat s tím, že to je zároveň období takzvaného podzimního monzunu, kdy tuto část Indie sužují velké tropické deště. |
| Co navštívit |
|---|
| Vedle samotné pouti na vrchol Arunáčaly je zde mnoho dalších zajímavých cílů. Město Tiruvannámalai zdobí tisíc let budovaný, impozantní chrám Arunáčaléšvara s věžemi vysokými 70 metrů. Častým cílem poutníků je také jeskyně nebo malý domek na úpatí hory, kde žil a meditoval Rámana Maharši. S ním je spojen také další chrám Šrí Rámanášram, kde bylo pochováno i tělo tohoto věhlasného učitele a dnes zde přebývá početná komunita jeho následovníků. |
