Vývojáři Doosan Škoda Power mají být na co hrdí. Jihokorejský obr Doosan Heavy Industries při vývoji parních turbín zavrhl vlastní pracovníky a dal přednost inženýrům své plzeňské dcery. V Česku založil globální vývojové centrum. Plzeňští se přitom spoléhají na nezvyklou techniku. Patří k ní měřicí přístroj kdysi používaný v NASA či kompresory, jež se před desítkami let skrývaly v letadlech s hákovými kříži na křídlech.
Dveřmi v masivních kovových vratech vcházíme do rozlehlé haly, kde nás vítá značný hluk. „Máte smůlu, teď tu běží docela hlasitý test,“ omlouvá se pracovník vývoje Lukáš Bednář. Hluk bývá v hale často, někdy dosahuje 115 decibelů, což odpovídá startujícímu letadlu. „Dřív nás chtěli sestěhovat do jedné budovy s ostatními zaměstnanci, ale rušili bychom je,“ konstatuje Bednář.
Vývojáři se před rachotem a všudypřítomnou vůní – někdo by řekl smradem – mazacích olejů mohou ukrýt do prosklené řídicí místnosti. Stojíme ale uprostřed haly, kde to vypadá, jako by zpod vysokého stropu jemně mrholilo. Hala nemá děravou střechu, ostatně venku to na déšť nevypadá, to jsou jen jemně rozptýlené zbytky různých maziv.
„V reálném provozu se výpary z turbíny odsávají, během testů to ale nevadí,“ pokračuje Bednář, který musí skoro křičet, aby mu bylo přes běžící stroje rozumět. Na mysli vytane věta z filmové klasiky Na samotě u lesa: „Víš, Radime, až takhle někdy bude klid, tak bych si to s chutí poslechl ještě jednou.“
Soupeři velkých hráčů
V roce 2009 dokončila korejská firma Doosan Heavy Industries převzetí Škody Power. „Jeden z pádných důvodů, proč si nás Doosan vybral, bylo to, že vyrábíme turbíny, máme dlouhou tradici a vlastní vývoj. Tento náš design není zatížený žádnou nakoupenou licencí,“ vysvětluje ředitel globálního vývoje Doosanu Jiří Fiala. „Navíc dokážeme soupeřit s velkými žraloky, jako je Siemens nebo General Electric,“ dodává.
V roce 2013 se Doosan rozhodl, že založí globální vývojové centrum parních turbín, ve kterém spojí korejské a plzeňské výzkumníky. Korejská firma parní turbíny vyrábí v licenci amerického gigantu General Electric, která je ale zatížená řadou obchodních omezení. Plzeňský podnik má naopak vlastní vývoj s více než stoletou tradicí. „Takže se ze mě stal šéf vývoje Doosanu v oblasti parních turbín,“ shrnuje Fiala.
Vývoj nových turbín začíná na stejném místě jako v jakémkoli jiném průmyslovém odvětví – v počítači. Testy hotových výrobků jsou ale stále nenahraditelné, výpočet nedokáže postihnout všechno. Ověření skutečných parametrů turbín nelze vynechat mimo jiné kvůli tomu, že i za malé odchylky od dohodnutých vlastností hrozí Škodovce vysoké pokuty.
Poté co proběhne vývoj ve virtuální realitě, bývají prvním krokem ve skutečném světě testy jednotlivých malých součástek nebo jejich modelů ve větrném tunelu. Právě tady se dostává ke slovu převodník tlaku, stejný, jako používaly americké raketoplány.
Lopatky změněné ve šrapnely
Po virtuální realitě projde turbína reálnými testy. Dominantní místo uprostřed haly zaujímá mohutná zelená kopule – takzvaný Campbellův stroj, kde části turbín dostanou provozní otáčky a kontroluje se jejich odolnost proti rozkmitání.
Špatně vyrobené vibrující lopatky by se totiž mohly od turbíny odlomit a výsledkem by byly do okolí létající šrapnely o hmotnosti až sedmdesát kilogramů. Ochránila by nás několik centimetrů tlustá železná stěna stroje? Nejspíš ne, dostávám odpověď. Tak daleko ale test nikdy nezajde, technici kmitání průběžně měří, a problémy tak odhalí v zárodku. „Zatím jsme to vždycky zastavili včas,“ dodává s úsměvem Bednář.
Tím testy turbín zdaleka nekončí. Čeká je i zkouška opotřebení kapkami vody. Tu v laboratoři značně urychlí, takže za deset hodin nasimulují, jak bude lopatka turbíny vypadat po mnoha letech provozu. Bednář nám ukazuje různé vzorky kovu, na kterých voda zanechala jasně viditelné důlky a rýhy. Vůbec nejdéle trvají takzvané creepové zkoušky zkoumající „tečení“ materiálu. Zaberou i několik let.
Vedle běží zařízení, které značně přispívá k zamlžení vývojové haly. K testování ventilů slouží kompresory z motorů stíhaček Messerschmitt, které v Plzni zůstaly po odcházející německé armádě na konci druhé světové války. Přes sedmdesát let staré stroje stále fungují. „Chtěli jsme je obnovit, ale máme problém sehnat kompresor se stejným výkonem,“ vysvětluje vývojář.
Díky nikdy nekončícímu vývoji poskytují nové turbíny podstatně vyšší výkon než starší stroje. Například výkon každé turbíny jaderné elektrárny Temelín se po namontování nových lopatek z Plzně zvýšil o osmdesát megawattů. „Dohromady je to tolik jako malá uhelná elektrárna,“ dodává Bednář.
Výhoda vlastního vývoje
Plzeňská Doosan Škoda Power zaměstnává 1300 lidí, z toho sedm desítek pracuje ve vývoji. Dalších třicet výzkumníků má Doosan v Koreji. „Nejde ale říci, že na vývoji dělá sto lidí, podílí se na něm i spousta externích firem a univerzit,“ připomíná šéf vývoje. Do výzkumu a vývoje přitom firma každoročně investuje 200 až 250 milionů korun. Značnou část z této sumy, někdy i desítky milionů, vývojáři vydají za materiál.
Vlastní vývojové centrum pro Doosan Škoda Power představuje konkurenční výhodu. „Nejsme ale ten výrobce, který má dvacet typů turbín, a když přijde zákazník, tak mu řekne, vyber si. Naše konkurenční výhoda je v tom, že jsme flexibilnější a umíme vyjít zákazníkovi vstříc,“ zdůrazňuje Fiala. Každá turbína z Plzně je tak svým způsobem unikát.
