Temná strana mizející síly. Třetí světová válka začala už dávno, varují analytici

Třetí světová válka začala už dávno. Alespoň podle Fiony Hillové, která během prvního období Donalda Trumpa působila jako jeho zahraničněpolitická poradkyně. Tehdy odstartoval další světový konflikt - Putinův pokus dobýt Kyjev. Od února 2022 navíc na mapě přibylo několik dalších ohnisek napětí: Izrael zasáhl jeden z nejhorších teroristických útoků v dějinách a následně si vyměnil raketové salvy s Íránem, spojencem Moskvy. Rusko si na ukrajinské frontě pomáhá severokorejskými vojáky i čínským materiálem. Tato forma spolupráce vykresluje historické podobenství o „ose zla“ na lince Rusko–Írán–Čína–KLDR.

Kdo stojí na druhé straně? A kdo této straně velí? Bylo by snadné proměnit tento text v rozparáděnou satiru na počínání amerického prezidenta Donalda Trumpa. Politika, který sliboval ukončit válku na Ukrajině do 24 hodin po nástupu do funkce. A když se to nepodařilo ani po půl roce, dal Putinovi padesátidenní ultimátum k zastavení palby. Jenže po uplynutí lhůty na Ukrajinu létala ještě mohutnější mračna ruských dronů, jež se nedávno vydaly i do Polska. A do té doby nejostřejší rétorikou spojenou s užitím síly a zabíráním území Trump oblažil své spojence Kanadu a Dánsko kvůli Grónsku. To je ironické i z pohledu dějin, které opisují zvláštní oblouk.

Drsná slova, slabý klacek

Před více než sto lety prezident Theodore Roosevelt rozhodnou zahraniční politikou vytvořil z USA nastupující světovou velmoc. Proslavil se také výrokem, že kdo mluví jemně a nese v ruce dostatečně silný klacek, kterým by se mohl bránit, dokráčí daleko. To se Rooseveltovi povedlo, za přínos k ukončení tehdejší rusko-japonské války dokonce obdržel jako první Američan Nobelovu cenu za mír.

Té by se rád dočkal i Trump. Jenže kvůli jeho dlouhodobé bezmocnosti tváří v tvář Putinovi část odborníků na mezinárodní vztahy charakterizovala geopolitické počínání prezidenta USA v protikladu s Rooseveltovým odkazem jako doktrínu drsné mluvy, ale slabého klacku. Přitom ještě začátkem tohoto tisíciletí nebylo přiléhavějšího podobenství pro Spojené státy než světový četník. Kdo se však dokáže oprostit od uhranutí trumpovským bizárem, zahlédne obrysy silnějších dějinných faktorů, než je osobnost jednoho politika.

Zakladatel zpravodajské agentury Stratfor a autor bestselleru o americké zahraniční politice Příštích sto let George Friedman upozorňuje, že americká politická krajina prochází zásadními změnami v cyklech, jež trvají přibližně padesát let. Dosavadní cyklus se chýlí ke konci – v roce 2031 uplyne půl století od chvíle, kdy republikánský prezident Ronald Reagan vystřídal ve funkci Jimmyho Cartera. Podle Friedmana je však nastupující dějinný zlom silnější než ty předchozí, protože otřesy zasahují příliš mnoho oblastí současného světa najednou.

Nejde jen o Trumpovy útoky na americké instituce včetně těch nejtradičnějších nebo o rostoucí míru izolacionismu Spojených států, ale také o čím dál palčivější problém zadlužení země. Amerika podle Friedmana čelí další pomyslné bouři, kterou ale v minulosti nakonec vždy s odstupem let pevně ustála. Optimistický pohled by mohl znamenat, že ke zmírnění americké, a tedy i západní rozechvělosti, dojde za několik let.

To by při současné situaci bylo ještě poměrně optimistické, protože jedny z nejvýznamnějších postav světového byznysu upozorňují, že Spojené státy nemají na změnu směřování moc času. Pokud Friedman popisuje cyklické změny, Elon Musk a Ray Dalio, zakladatel hedgeového fondu Bridgewater, vidí mnohem konkrétnější problém: Spojené státy se podle nich rychle blíží k dluhovému infarktu.

Musk na základě své krátké pracovní zkušenosti v čele ministerstva vládní efektivity (DOGE) prohlásil, že rozpočtové deficity jednoho z nejzadluženějších vyspělých států světa jsou nezkrotitelné. Tak příkrý Dalio není, dává nicméně Americe tři roky na zásadní ozdravnou kúru, než ji dluhový infarkt skolí.

Rytmus cyklů, rytmus střel

Hrubý domácí produkt USA sice rostl v posledních letech oproti Evropě výrazně rychleji a svůj podíl na tom mělo rovněž hospodaření federální vlády, která ale vrší obří schodky i v době prosperity. To je však podle Dalia jen příznakem krize amerického impéria. Výhledově se může projevit i zakymácením síly dolaru coby světové rezervní měny. Nejmocnější stát planety žije na dluh také proto, že jej vyčerpávají nesmiřitelné vnitropolitické konflikty zabraňující jakékoli strategické debatě. Vzestup dalších světových mocností jako Čína a Indie navíc vzbuzuje otázky, nakolik Spojené státy jsou a jak dlouho ještě mohou být nepřekonatelnou vojenskou silou. Tím spíš v situaci, kdy jen na splátkách úroků odvádějí z federálního rozpočtu vyšší částku než na chod armády.

Navzdory tomu se dolaru daří pokračovat v postavení světové rezervní měny, jak tomu je už více než sto let. Tedy déle, než je podle Dalia historicky obvyklé. Cykly vzestupu a oslabování hlavních světových mocností a jejich oběživa vnímá jako dějinně přirozené, doprovázejí je však kromě změny ekonomických ukazatelů také vnitřní konflikty, které dále ubírají na životní síle přední mocnosti.

Během posledních šesti měsíců zemřela po zásahu střelnou zbraní kromě politického aktivisty a Trumpova příznivce Charlieho Kirka také minnesotská demokratická zastupitelka Melissa Hortmanová. Na jaře dům jejího stranického kolegy Joshe Shapira, guvernéra Pensylvánie, vyhořel po zásahu Molotovovým koktejlem. Pokračuje tím vlna násilí, jež loni málem stála život i Donalda Trumpa, když jeho hlavu minul projektil střelce jen o milimetry. S každou takovou událostí klesají šance na zmírnění místy extrémně vyhrocených názorových rozdílů ve společnosti.

Zároveň roste pravděpodobnost, že Západ definitivně přestane umět zacházet s jedním z dosavadních zdrojů vlastní síly: se svobodou projevu. Pokud část politiků a jejich voličů dovádí do krajnosti poučku, že slova dokážou sloužit jako zbraň a zdroj útlaku, pak může být pro atentátníky mentálně až příliš snadné vzít na svou obranu do ruky zbraň opravdovou. Celý Západ v posledních dekádách účinně rozporuje v USA zažitou dětskou říkanku, že klacky a kameny mohou člověku zlámat kosti v těle, slova mu ale neublíží.

Lidská práva? Zašlý symbol

Mezitím Západ i vlivem vlastní nejistoty a vrávoravého postavení ve světě přichází o možnost využívat slova jako zbraň v pozitivním významu. Někteří analytici připomínají, že relativní pokles vlivu západních zemí včetně Česka na světové dění souvisí nejen s jejich podílem na světovém HDP, ale také úpadkem pomyslné měkké síly. Tedy úspěšným exportem západních hodnot i životního stylu nebo pouhého pozitivního povědomí o Západu prostřednictvím popkultury či zpravodajských médií. Pokud napomohla zbourání železné opony například i popularita rockové hudby, dnešní vyspělý demokratický svět by na podobnou pomoc příliš spoléhat nemohl.

Výmluvný je v tomto směru podle portugalského konzultanta a vlivného komentátora mezinárodní politiky Bruna Maçãese brutální pokles zájmu o americký popkulturní export. „Jsem v Japonsku už dva týdny a marně hledám jakékoli známky amerického kulturního vlivu. To je situace, která za poslední století nejspíš nemá obdoby,“ napsal loni před Vánoci Maçães. Svůj postřeh doplnil statistikami japonských hudebních hitparád, z nichž za posledních patnáct let úplně vymizeli západní umělci.

Úpadek západní měkké síly dále prohlubuje rozhodnutí Donalda Trumpa zaškrtit financování Rádia Svobodná Evropa, Hlasu Ameriky nebo neziskových organizací zaměřených na podporu demokracie v zahraničí. Výsledkem je kromě uvolnění místa pro vlivové operace Číny, Ruska či arabských mocností také definitivní konec devadesátkového vyprávění příběhu o významu šíření myšlenky nezcizitelných lidských práv a svobod po celém světě. Jak ale v podcastu Růžička & Vořechovský popsal vládní poradce pro národní bezpečnost Tomáš Pojar, od rétorického zdůrazňování důležitosti dodržování lidských práv celý Západ ustupuje už delší dobu. Podle Pojara je výrazná korekce takového přístupu správná, protože rozvinuté státy včetně Česka by si měly daleko víc hledět toho, jaký mají jejich slova a činy dopad na žitou realitu v kritizovaných zemích, případně zda západní politické slogany bere ještě vůbec někdo vážně.

Síla Evropy: Kdo nedělá malé chyby

Podléhat poraženectví ovšem přes všechny evropské problémy není namístě. Alespoň ne v době, kdy Evropská unie s téměř půlmiliardou obyvatel představuje hospodářský kolos, který zbytek světa stále ještě nemůže ignorovat. Nejde jen o součet HDP jednotlivých členských států, který je v dnešních cenách vyšší než ekonomický výkon Číny. Země jako Německo, Rakousko, Švédsko, Slovinsko, ale i Česko dokážou na svém území vyrábět a vyvážet tak rozmanité druhy zboží jako nemnoho dalších států. Z první desítky žebříčku nejkomplexnějších ekonomik světa připadá polovina pozic na země starého kontinentu.

Taková různorodost schopností firem a jednotlivců, teoreticky nedocenitelná v případě nutnosti rozjet válečnou ekonomiku, však může částečně ztrácet lesk za situace surovinové závislosti na ostatních mocnostech a během rozpadu globalizovaného světa do soupeřících bloků. Propojený svět neznamená jen různou míru vzájemné hospodářské závislosti, ale také nepřeberné množství příležitostí, jak se mohou protistrany vzájemně poškozovat, míní autor Černé labutě Nassim Nicholas Taleb, hlavní zahraniční řečník premiérového ročníku konference e15 SHIFTS.

Ostřelování mezinárodního obchodu tak v jeho očích znamená vysokou pravděpodobnost vzájemného zničení. Podobně jako řinčení jadernými zbraněmi v časech studené války. Síle představy atomového výbuchu se ale vyrovná jen máloco, natožpak abstraktní narušení dodavatelských řetěz­ců. Proto s tématem dalšího přiškrcení tempa globalizace mohou také v Evropě uspět politici, již sami sebe stavějí do role protestu proti všemu stávajícímu. I to je riziko demokratického střídání vlád po několika málo letech.

Tento proces má však tu výhodu, že může hlasitě a zavčas přispět k pojmenování toho, co nefungovalo. Na rozdíl od autoritářských režimů, jako je čínská despocie, kde například centrálně řízená politika jednoho dítěte vedla k demografické katastrofě, jež svou rozsáhlostí převyšuje tu evropskou. A ke stejným výsledkům může v Rusku přispět Putinem rozpoutaná válka na Ukrajině. Evropští politici jako by na to opatrným dávkováním vojenské pomoci Ukrajině spoléhali, nevědomě uchlácholeni tím, že všechny náhlé poryvy různých druhů krizí v 21. století – finanční, migrační, zdravotní v důsledku koronaviru – Evropská unie nakonec ještě ustála. Typicky zasypáním penězi na dluh, jak se na povadlou velmoc sluší.

Ve válkách ale hrají dluhopisy spíše podpůrnou roli. Rozhoduje vojenská síla a tu Evropa ráda čerpá od externího zámořského dodavatele, USA. I kvůli tomu je starý kontinent převážně neškodný, ač z jeho středu kdysi vylétla do světa myšlenka, že válka je jen pokračování politiky jinými prostředky.

Panika kolem rafinerií a pump Lukoilu po krachu prodeje. Sankce se blíží, Bulharsko má benzin na měsíc

Průmysl a energetika