Češi si pletou demokracii se svobodou jezdit na Bahamy, říká Josef Mašín | E15.cz

Češi si pletou demokracii se svobodou jezdit na Bahamy, říká Josef Mašín

Aneta Černá - INFO.CZ

Jméno rodiny Mašínů v poslední době znovu rezonuje Českem. Zdena Mašínová totiž odmítla převzít státní vyznamenání z rukou prezidenta Miloše Zemana. Na situaci v Česku má výrazný názor rovněž její bratr Josef Mašín, který postoj sestry ocenil. "Lidé v Česku si pletou demokracii a svobodu s tím, že mohou jezdit na dovolenou na Bahamy a že můžou chodit k volbám. Demokracie je ale stav mysli," říká Mašín v rozhovoru pro Info.cz.

Zdenin otec Josef Mašín byl členem protinacistické odbojové skupiny Tři králové a v roce 1942 byl popraven. Na rozloučenou napsal ve vězení dětem dopis, ve kterém je nabádal, aby se nikdy nestali „porobenými otroky“. Jeho tři děti Ctirad, Josef a Zdena jeho slova proměnili v osobní celoživotní odpor vůči komunismu. Ctirad a Josef se i s kamarádem Milanem Paumerem v roce 1953 za dramatických okolností dokonce dostali na Západ, protože se chtěli zapojit na straně Západu do války, o které věřili, že přijde.

Jejich odbojová činnost, při které zemřeli tři lidé, ale stále rozděluje společnost, která většinou zapomíná na propojení s odkazem jejich otce. „Myslím, že kdyby v roce 1948 náš otec žil, tak by se pak choval stejně jako my. Někteří z jeho blízkých přátel, kteří válku přežili, byli proti komunismu a chtěli proti němu bojovat. A úplně hypoteticky si myslím, že kdyby můj otec válku přežil, třeba by se únor 1948 odehrál jinak,“ tvrdí v rozhovoru Josef Mašín. 

Bylo Vám sedm let, když otec odešel do ilegality. Věděl jste, že se zapojil do odboje?

My jsme ani nevěděli, že žije v ilegalitě, protože maminka nám řekla, že odešel do ciziny. Nechtěla totiž, abychom se prořekli v případě, že by nás vyslýchali. O jeho osudu jsme nevěděli téměř do konce války a také maminka doufala, že se vrátí.

Vaše sestra popisuje, jak za Vámi otec jednou v noci přišel do Poděbrad, kde jste bydleli, když vás nacisté vyhnali z Prahy. Pamatujete si na to?

Podobnou vzpomínku nemám, protože když tatínek tehdy v noci přišel, probudila se jen Zdena a Radek, můj bratr. Naše maminka se jim ale druhý den snažila namluvit, že to byl nějaký sen, měla strach, abychom otce neprozradili.

Jak vypadaly přepady gestapa, které u vás otce hledalo?

To si pamatuji velice dobře, protože nás tehdy navštěvovali velice často. Vždycky přijeli, vyslýchali a vyhrožovali mamince. Doufali, že u nás otce překvapí. Pamatuji si na jeden konkrétní přepad, když jsme ještě bydleli v Praze v Dolní Liboci. Tehdy k nám přijelo gestapo i vojáci SS a náš byt naprosto vyrabovali.

Jasné slovo Martina Čabana: Vítězem vládní rošády jsou už teď komunisté

Vašeho otce zadrželi v květnu 1941 a zastřelili ho na Kobyliské střelnici 30. června 1942. Kdy jste se o jeho smrti dozvěděli?

My jsme to nevěděli. Až skoro do roku 1946 jsme stále doufali, že žije. Po několika měsících od konce války pak maminka byla přítomna výslechu jednoho gestapáka, který potvrdil, že náš otec byl popraven. Také jsme se následně dostali k dopisu na rozloučenou, který nám otec před smrtí napsal a ukryl ve své cele na Pankráci.

Pamatujete si, když jste ten dopis četl poprvé?

Maminka ho tehdy přivezla z Prahy a nahlas nám ho přečetla. Ten moment si vybavuji velice dobře, protože jeho slova mi zůstala v paměti.

Za války jste s bratrem údajně ukrývali nějaké ruské zajatce…

Ano, pomohli jsme jednomu poručíkovi Rudé armády a jeho kolegovi. Ten poručík se ukryl u nás doma a později se prostřednictvím přítele našeho otce plukovníka Františka Vaňka pokusil přidat k partyzánům, ale to se nepodařilo.

Nebylo to příliš riskantní? Přece jen jste kvůli otci byli pod dohledem gestapa.

Riskantní to bylo, ale taková byla doba. Navíc jsme nepomáhali jen jemu, ale i dvěma židovským vězňům, kteří unikli z transportu smrti. Vezli je v zimě vlakem z koncentračního tábora, a když tehdy někdo po cestě zemřel, tak ho na zastávce vyhodili ven z vlaku. A tyhle dva vyhodili, přestože byli ještě živí. Plukovník Vaněk je pak dovedl k nám a ukrývali jsme je do konce války v takové bažantnici u Poděbrad, kam jsme jim nosili s bratrem potraviny.

Život v totalitě. Jak viděl nizozemský fotograf Prahu v roce 1970

Po válce přišla euforie a nadšení ze Sovětského svazu. Kdy jste si doma začali uvědomovat, že komunismus možná není ta správná cesta, kterou by se mělo Československo ubírat?

Už před rokem 1948 se začaly objevovat indicie, ze kterých bylo zřejmé, že se k něčemu schyluje. Po roce 1945 v Československu ale převládala myšlenka panslavismu a podle mě 90 % obyvatel věřilo tomu, že hlavní zásluhu na našem osvobození má Sovětský svaz. Když začali mít někteří podezření, že se něco chystá, tak se proti tomu v této společenské situaci neodvážili nic dělat. Lidé navíc po Mnichovu moc nevěřili Francouzům a Angličanům. Teprve po únoru 1948 ale bylo definitivně jasné, kam se začíná naše zem ubírat.

Byl únor 1948 i okamžikem, kdy jste se rozhodli zapojit do odboje?

S odbojovými akcemi jsme začali až o něco později. Už v roce 1948 ale začali zavírat přátele naší rodiny. Hlas Ameriky a Svobodná Evropa slibovaly, že přijde třetí světová válka a že země okupované komunisty budou osvobozeny. Sovětský svaz a komunisté zase vyhrožovali, že se střetnou se Západem. To, že přijde válka, jsme si nemysleli jen my, ale i přátelé našeho otce, kteří byli v té době vyhozeni z armády. Podle jejich mínění bylo otázkou měsíců, než dojde ke konfliktu. A my jsme se ho chtěli zúčastnit na straně západních spojenců. Jeden přítel našeho otce nám tehdy slíbil, že mě a bratra vezme s sebou do zahraničí. Nakonec se to ale nestalo, protože spěšně opustil republiku. Nám pak ještě víc než rok trvalo, než jsme proti komunistům začali aktivně něco dělat. Napřed to byly maličkosti, ale později to byly už větší akce.

Demokrati se chovají jako v roce 1948, vůbec se nepoučili, říká historik Šebek

Kdy jste začali plánovat přechod do zahraničí?

Poprvé jsme se pro to rozhodli v roce 1951, ale tehdy se nám to nepovedlo. Naše maminka nás seznámila s někým, kdo chtěl také odejít na Západ, a my jsme mu chtěli pomoci a rozhodli jsme se, že ho vezmeme s sebou. Toho člověka ale v den, kdy jsme chtěli odejít, zatkla StB a on prozradil, že mu pomáháme. Nejdříve zadrželi Radka a našeho strýce Ctibora Nováka, který nám pomáhal, a mě zadrželi o trochu později. Drželi nás tehdy v Bartolomějské a mě a strýce propustili, bratra odsoudili a umístili do jáchymovských uranových dolů. Když ho v červnu 1953 propustili na amnestii, začali jsme plánovat další přechod. Až po roce 1989 jsme zjistili, že kdybychom zůstali tak o dva týdny déle, pravděpodobně by nás už uvěznili za to přepadení služeben SNB.

Další část rozhovoru si přečtěte na INFO.CZ

Autor: Aneta Černá - INFO.CZ
 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!