Pokud vláda nedisponuje většinou v Poslanecké sněmovně, těžko prosadí nové zákony nebo novelizuje ty staré. V agendě ji také bude omezovat schválený rozpočet. I tak toho ale může prosadit celkem dost. V rozhovoru pro INFO.CZ to řekl expert působící na katedře ústavního práva Univerzity Karlovy Ondřej Preuss. Vláda bez důvěry sněmovny může například privatizovat státní podniky, rušit nemocnice, provádět personální rošády ve státní administrativě i státních podnicích, v její kompetenci je také třeba prolomení limitů těžby.
Jak hodnotíte způsob, který zvolilo hnutí ANO, respektive Andrej Babiš, pokud jde o sestavování vlády. Na mysli mám především to, že se tak dělo bez koordinace s Poslaneckou sněmovnou, tedy aniž by dneska už premiér hledal pro svou vládu v dolní komoře většinu?
Z ústavně-právního hlediska je zásada, dle které musí mít vláda důvěru Poslanecké sněmovny, možná nejzákladnější princip organizace moci v České republice. Protože pokud vláda nedisponuje důvěrou většiny poslanců, tak o ní nemůže logicky ani přijít, tím pádem tu není vůči vládě žádná ústavně-právní sankce, která by vyjadřovala nesouhlas přímých zástupců voličů s tím, jak pracuje. Je to základní princip.
Na druhou stranu není vůbec vyloučeno, že metoda, kterou Andrej Babiš zvolil, nepovede k tomu, že sněmovna jeho vládě důvěru vysloví. To, jaký postup zvolil, je čistě politická otázka - ostatně nelze vyloučit, že nevede vyjednávání, o kterých my nevíme. Co je ještě potřeba zmínit, je role prezidenta republiky. V této fázi je to totiž jeden z momentů, kdy je skutečně důležitá role prezidenta republiky. Jinak řečeno: po parlamentních volbách je to právě prezident, kdo se má rozhlédnout a kdo má možnost vybrat konkrétního politika, o kterém se domnívá, že bude schopen sestavit vládu s většinovou podporou.
Právě v tomto spočívá jeho úloha, dokonce na to má dva pokusy. Osobně si myslím, že to je jeden z vůbec nejklíčovějších momentů prezidenta republiky. Protože pokud později systém funguje už standardně, tj. pokud již máme vládu s většinou, role prezidenta republiky už není aktivní. Ilustrovat to mohu na současné situaci v Německu, které je také parlamentní republikou a ani tam není prezident příliš aktivní, avšak v uplynulých dnech jsme mohli vidět, že tam prezident v době, kdy nebylo po volbách jasné, jaká většina je možná, vstoupil do jednání a možná otevřel cestu k nějaké variantě většinové vlády a tedy k funkčnímu uspořádání.
Právě v tomto spočívá role prezidenta republiky. Chci tím říct, že to není pouze na Andreji Babišovi, ale i na prezidentu republiky. A my nevíme, zda od něj třeba nemůže přijít nějaký impuls, který nakonec způsobí, že se většina v Poslanecké sněmovně zformuje. Nelze to zkrátka vyloučit.
Jak v této souvislosti hodnotíte, že prezident republiky Andreji Babišovi už dopředu přislíbil i druhý pokus, pokud v tom prvním jeho vláda ve sněmovně důvěru nezíská?
Považuji to za trochu nešťastné. Zároveň je třeba říct, že to není zatím stále rozhodnutí, nýbrž jenom proklamace. Prezident republiky tím není vázán a může samozřejmě změnit názor. Nešťastné mi to ale přijde v tom, že se tak prezident vzdává své moderátorské role, o které jsem hovořil, a svým způsobem tlačí partnery k nějakému jednomu řešení. To ale nemusí mít většinu ve sněmovně, což může vést k tomu, že nevznikne žádná vláda s většinovou důvěrou.
Což říkám také proto, že prezident hovořil o svém „kreativním“ přístupu k Ústavě v tom smyslu, že by předčasné volby nemusel vypsat ani po třetím neúspěšném pokusu a mohly by tu vznikat stále dokola vlády bez důvěry. Bylo by to skutečně v rozporu se základním principem Ústavy. Pokud totiž sněmovna není schopna vygenerovat většinovou vládu, tak musí přijít předčasné volby a voliči musí znovu rozdat karty.
Avšak předčasné volby nejsou cílem. Logicky: pokud volíme do sněmovny poměrným volebním systémem, tak po politicích chceme, aby se nějak dohodli, aby hledali kompromisy. Cíl není mít předčasné volby, cílem je mít vládu, byť třeba ne zcela stabilní, avšak takovou, která bude reflektovat zájmy většího množství voličů. A je úlohou politiků se k takové vládě dopracovat.
Co říkáte na to, že Miloš Zeman zároveň s tím, že Andreji Babišovi slíbil dva pokusy, po něm nevyžadoval podpisy 101 a více poslanců?
Musím se přiznat, že to nepovažuji za nějakou ústavní zvyklost. Ostatně je to věc, se kterou přišel poprvé Václav Klaus. Podle mého názoru by prezident měl přihlížet k tomu, jaká je v Poslanecké sněmovně reálná většina, avšak z mého pohledu je to jeho odpovědnost a jedna z mála situací, kdy je nikoli pouze nositelem nějakého rozhodnutí, nýbrž přímo jeho iniciátorem. On vybírá předsedu vlády. A pokud požaduje oněch nejméně 101 podpisů, tak svoji moderátorskou roli přenáší na sněmovnu. Na druhou stranu je fakt, že i model, kdy prezident tyto podpisy požaduje, je slučitelný s principy parlamentní republiky mnohem víc, než kdyby si prezident jmenoval nějakou takříkajíc svoji vládu, která by reálně vůbec neusilovala o většinu v dolní komoře.
Něco podobného ale Miloš Zeman učinil v případě úřednické vlády Jiřího Rusnoka. Ta vláda tehdy také vznikla bez koordinace s Poslaneckou sněmovnou…
Je pravda, že někteří moji kolegové, uvádějí, že případ Rusnokovy vlády byl na hraně ústavy, nebo dokonce za její hranou. Rozdělil bych to ale na dva momenty. Prvním je jmenování premiéra a vlády, druhým její tzv. udržování. Jmenování premiéra je politická odpovědnost prezidenta. On sám tehdy svůj postup zdůvodňoval z dnešního hlediska paradoxně tím, že by bylo nevhodné pokračování vlády v situaci, kdy je prošetřován blízký okruh lidí premiéra. Pokud prezident nechtěl, aby vládnul někdo, kdo čelí, anebo jeho nejbližší okolí, podezření z trestné činnosti. Jiná věc je, že se vládě Jiřího Rusnoka nepodařilo získat většinu. Prezident měl potom relativně rychle jednat, neboť vláda bez důvěry by neměla vládnout řadu měsíců.
Přestože se jedná pouze o výrok, a tudíž nemůžeme vědět, zda by tak prezident skutečně jednal a zda to nyní není pouze součást jeho strategie, která má jednotlivé aktéry dotlačit k dohodě, musím zeptat, co říkáte na to, že Zeman prohlásil, že po případném třetím neúspěšném pokusu vůbec nemusí vypsat předčasné volby, neboť v ústavě se uvádí, že tak učinit pouze může…
V zásadě s interpretací prezidenta souhlasím. On skutečně nemusí rozpustit sněmovnu. Ale neměl by to podle mě udělat pouze v situaci, pokud věří, že se tam přece jen většina najde, a že další vláda, kterou by v tu chvíli jmenoval, by ji už získala. Jinak řečeno, Ústava skutečně počítá s tím, že je možný i čtvrtý pokus, avšak jak jsem řekl na začátku: základním pravidlem je vláda s důvěrou, to znamená, že pokud tři pokusy prokážou, že většina neexistuje, je pravděpodobné, že nevznikne ani u čtvrtého pokusu. Tím pádem je úloha prezidenta skutečně složitá a asi je logické, pokud se přikloní spíše k rozpuštění sněmovny a rozdání nových karet. Avšak jak říkám, není to pro prezidenta závazné.
Opozice i řada novinářů pracuje se scénářem, že tu bude dlouhé měsíce či dokonce roky vládnout, byť třeba už druhá Babišova vláda, bez důvěry. Umíte si to představit?
Představit si umím leccos, bylo by to ale zcela flagrantní porušení Ústavy České republiky. Navíc porušení jednoho z nejdůležitějších pravidel, které se týká organizace moci. Pokud by tady bylo přetrženo pouto, tedy že je vláda odpovědná Poslanecké sněmovně, znamenalo by to úplné předefinování celého systému. A dodnes, za celé poslední čtvrtstoletí, něco podobného nikdo nevyslovil, nekalkuloval s tím, znamenalo by to ohrožení základní podstaty ústavně-politického systému. Na druhou stranu si nemyslím, že by k tomu ti hlavní aktéři směřovali. Nevěřím tomu, že by touto cestou jak prezident, tak nový premiér, chtěli jít.
