* E15: Jak se vlastně podniká na Bali?
Pokud jste neustále v kontaktu s druhou stranou, tak docela dobře. Nejnáročnější je totiž střídaní časových pásem. Když jsem v Česku a musím komunikovat s personálem našeho rezortu na Bali, a zase obráceně, když na Bali odpovídám na e-maily a dotazy hostů z Česka. A to je trochu fuška. Když tam mám ráno čas, je tady půlnoc a všichni ještě spí. A když začínají fungovat, já se obvykle vracím unavený po ponorech a na vyřizování e-mailů či komunikaci po skypu nemám vůbec náladu.
* E15: Myslel jsem spíš na problémy s místními úřady. Neházejí vám jako cizinci klacky pod nohy?
Nějaké větší problémy s úřady určitě necítím. Na vše máme najaté místní odborné firmy. Máme tam svého právníka, účetního, daňového poradce. Když si chcete otevřít hotelový rezort, potřebujete zhruba nějakých 15 licencí, což není tak strašné. Pokud hrajete fér, nemáte problém. Vše trvá trochu déle, ale takový je život v tropech.
* E15: To jsem nečekal, že to bude taková pohoda.
Samozřejmě že to není pro každého. Pro podnikání v Indonésii musíte mít určité zkušenosti. Nám pomáhají ty, které jsme získali při podnikání v Chorvatsku i při našich cestách po světě. Při jednání s místními nesmíte být nervózní, nesmíte se shazovat, a i když se uvnitř z nejrůznějších důvodů klepete, nesmíte to dát najevo. Podnikání na Bali není ani lepší, ani horší, je prostě jiné. Ale setkáváme s mnoha Čechy, kteří to podcení. Myslí si, že tam přijedou a budou podnikat jako v Česku. Že si udělají byznys plán, otevřou firmu a půjde to jako v Evropě. Při první příležitosti však narazí na místní mentalitu a začnou mít problémy. Pro naše podnikání je důležitý klid, trpělivost a pokora, a to od jednání se zahradníkem až po jednání s orgány při kontrolách.
* E15: Proč jste si vybral právě Bali?
Moje přítelkyně Michaela tam pracovala, a když jsem za ní přijel, tak jsem cítil, že tam je hodně potenciálu. Cítil jsem prostě nějaký náboj, genius loci, chcete-li. Celá indonéská kultura je hodně spirituální a i proto zde panuje pro Evropana pohodová atmosféra. Když k tomu přičtete nádhernou přírodu na zemi i pod vodou, tak si určitě tyto ostrovy zamilujete. Naši hosté se k nám vracejí, což je asi nejlepší důkaz tohoto tvrzení.
* E15: Balijci jsou údajně velmi hrdí lidé?
Nesmírně hrdí. Každou věc tam musíte dlouze domlouvat. Musíte například vyjednat s místní samosprávou i to, že budete investovat do jejich majetku. Musíte je požádat, abyste mohl zpevnit jejich břeh, aby ho nevzalo moře. Ale na to si nakonec zvyknete. V našem rezortu
jsme po dohodě s místními museli postavit několik chrámů a chrámečků. V nich se konají různé ceremonie, ale nejen to, v celém rezortu se dvakrát denně zapalují vonné tyčinky a dávají drobné oběti. U všech vchodů a dalších významných míst. Kromě toho máme třeba den motorů, kdy se dávají obětiny na všechny motory v rezortu, od aut přes ledničky a pračky až po klimatizace. Ty věci nám slouží a my jim tak děkujeme. A protože si na Bali váží všeho, s vděkem a náklonností se tu chovají i k ostatním lidem.
* E15: Vaší hlavní profesí je ovšem potápění. Trvá ještě potápěčský boom?
Určitě bych neřekl, že trvá. Lidé, kteří si vyzkoušeli potápění jako zážitek, stejně jako šli do seskoku s padákem a bungee jumpingu, už to mají odškrtnuto a teď jsou někde na golfu. Ale pořád je zde spousta lidí, kteří se s potápěním chtějí seznámit na dovolené. Ti si potápění rádi vyzkoušejí, popřípadě absolvují potápěčský kurz. Ale zmíněný potápěčský boom, který vyvrcholil někdy před čtyřmi pěti lety, nám nepřinesl nic dobrého.
* E15: Proč? Myslel jsem, že přitáhl k potápění spoustu nových lidí?
Jenže tak to nebylo. Některé ,,potápěčské“ školy tlačily ceny dolů, v praxi to dopadalo až tak, že klientům poslaly kartičku s návodem a pak s nimi udělaly zkoušku v bazénu. Takhle to ale nesmí fungovat. Čím méně času klientovi věnujete při zkouškách a edukaci, tím horší bude mít pod vodou zážitky a k potápění už se pravděpodobně nikdy nevrátí. Když se to podcení, tak se může cítit pod hladinou nejistý a nic ho k potápění dále netáhne. Kdyby tehdy byly všechny kurzy kvalitativně vyrovnané, zůstalo by u potápění mnohem více lidí.
* E15: Dostáváte se někdy se svými klienty do nebezpečné, rizikové situace?
Já a moji spolupracovníci máme heslo, kolik ponorů, tolik výnorů. Ročně asistujeme a organizujeme velké množství ponorů po celém světě a přesto jsme neměli žádný větší problém. Potápění je ovšem aktivita, kdy pracujete s mocnou přírodou a občas je nějaká situace na hraně. Klient jde s námi za zážitkem, chce něco vidět a prožít. Umění potápěčského profesionála je ve správném odhadnutí poměru přírodních podmínek a kvalit nejslabšího člena skupiny. Tak, aby nabídl maximální zážitek při dodržení bezpečnosti.
* E15: Jakou roli hraje při potápění stres? Přece jen pár lidí včetně známých osobností při zdánlivě jednoduchých ponorech zemřelo.
Stres je při potápění nebezpečný, ale lze ho v podstatě eliminovat. Je to zase jen otázka dobrého výcviku a dobré znalosti svých možností. Na předcházení stresu, popřípadě jeho zvládnutí jsou přímo speciální kurzy pro pokročilejší potápěče. V těch profesionály učíme, jak se vyvarovat dlouhého sledu chyb, které by mohly dojít až do stadia stresu a následné paniky. Rekreační potápěč se tak může cítit v bezpečí a věnovat se této nádherné aktivitě.
* E15: Jenže pak ho přivedete ke žralokům, on si vzpomenou na kultovní Čelisti a hned máte zaděláno na infarkt.
Tak to není. Žraloci jsou nádherná zvířata a potápění s nimi patří k velmi vyhledávaným aktivitám. Ale lidé, kteří jezdí za žraloky, jsou hodně zkušení potápěči. Většinou už mají za sebou stovky ponorů, mají k potápění pokoru a dobře vědí, co je čeká.
* E15: Jaké nejkrásnější chvíle pod vodou jste osobně zažil?
Potápění s tygřími žraloky, s mantami, s měsíčníky. Těžko mohu vybrat jediné. Ale když o tom přemýšlím, tak asi nejsilnějším zážitkem bylo potápění s vorvani. To je opravdu něco neskutečného, když kolem vás plave „věc“, která je velká dvacet metrů. A přitom víte, že vás pozoruje a tak trochu přemýšlí, co že to má vlastně znamenat. Když jsme natáčeli na Azorech, tak mě člun vyhodil uprostřed oceánu a odjel pryč. A já jsem se ocitl úplně sám, ztracený uprostřed té vodní masy, která je plná života. Když jsem dal hlavu pod hladinu, slyšel jsem cvakání stovek delfínů. Moře je plné neuvěřitelné inteligence. Dva se oddělí od hejna a připlavou k vám, aby zjistili, co jste zač. A pak se otočí a zamíří tři sta kilometrů na jih, kde jejich kolegové mezitím objevili hejno tuňáků a na dálku jim to sdělili.
* E15: Jak se chovají k člověku, který je v jejich říši vlastně vetřelcem?
Na to se snažíme přijít už spoustu let. Ale není to jednoduché. Otázku je třeba rozdělit podle různých zvířat. Na prvním místě jsou ryby. Ty vás sice vnímají, ale nenastává žádná interakce, jste jim fuk. Parybám, například žralokům, se nesmíte hnát v ústrety, to je vždy nepředvídatelná situace. A nakonec zbývají mořští savci, a to je skutečně jiná kapitola. Ti jsou v komunikaci aktivní, ale vůbec bych netvrdil, že jsou nějak nadměrně kamarádští, jak to známe z mnoha filmů. Jsou to zvířata, která žijí v jiných fyzikálních podmínkách a jejich ,,inteligence‘‘ je pro nás velmi těžko představitelná. Můžeme se jenom domnívat, jak to všechno funguje.
* E15: Pozorujete ryby, točíte podmořský svět. Jak se díváte na další módní aktivitu, kterou je potápění s harpunou a lovení ryb?
Musíme to rozlišovat. Pokud má dotyčný jen masku, ploutve a harpunu, čemuž se říká spearfishing, tak jde o zajímavou aktivitu, jež se mi líbí. Vzít si ovšem potápěčskou výstroj, ze sportu k něčemu připlavat střelit, to je podle mého názoru čisté hovadství.
* E15: Od potápění jste se dostal také k podvodnímu natáčení. Spolupracujete se slavným filmařem Steve Lichtagem, jemuž děláte kameramana. Z vaší spolupráce vznikl slavný film Poslední lovci o tradičních lovcích vorvaňů, na kterém jste pracovali dlouhých pět let. Jak jste na toto téma přišli?
Steve přišel s nápadem jet točit na zapadlý ostrov v Indonésii, kde stále žijí lovci vorvaňů. Je to neuvěřitelně silný příběh. Už stovky let tam žije chudá komunita, která se živí jenom tím, co uloví. Loví úplně všechno, delfíny, manty, vorvaně. Přesto jsou jejich úlovky zanedbatelné. Je to úplně jiný svět. Třeba normálně věří tomu, že vorvani vylézají v noci na břeh a živí se trávou. Jednou nám zase vyprávěli, že při lovu jejich loď stáhnul vorvaň pod hladinu a lovci byli deset minut pod vodou, ale všechno nakonec přežili. To jsou sice báchorky, ale samotná realita je také nesmírně zajímavá. Souboj s vorvaněm může trvat dva až tři dny, na loďce nemají nic k jídlu, jen nějaké cigarety. Sedí jich tam osm, dva jen vylévají vodu, další pádlují a přitom bojují s dvacetimetrovou obludou. Čistý souboj člověka s přírodou v kontextu dnešní doby, což se snaží zachytit náš film Poslední lovci.
* E15: A co natáčíte teď?
Teď už rok a půl pracujeme na přípravách filmu o velkém bílém žralokovi, jenž bude natáčen ve 3D. Tento formát je budoucnost, ale skýtá i mnoho problémů, které postupně řešíme. Zatím je to celé o technických zkouškách 3D systémů, obhlídkách lokalit, shánění partnerů a hlavně velké výzvě. Steve Lichtag jako první člověk na světě skočil do vody a bez klece natáčel velkého bílého a teď se k tomuto tématu znovu vracíme, ovšem s technologií 3D.
* E15: Steve Lichtag bude tento víkend v Česku?
Ano, společně se Stevem pořádáme v jihočeské Hluboké festival Voda, moře, oceány, kde se pravidelně promítá řada filmů, probíhají zde odborné přednášky, diskuze, workshopy.
Jindřich Soukal (39)
Patnáct let se věnuje potápění profesionálně. Spouštěl první internetový obchod s potápěčskou technikou u nás, provozoval potápěčskou základnu na chorvatském Pagu. Organizuje potápěčské expedice, například do Jižní Afriky, na Galapágy, Filipíny nebo v Indonésii. Je spolumajitelem rezortu Relax Bali na Bali. Jako instruktor potápění vydal okolo 700 potápěčských certifikací od základních až po profesionální. Je viceprezidentem festivalu Voda moře oceány, předsedou Česko – indonéské obchodní komory a spolumajitelem firmy Kinga, která dováží tropický nábytek a artefakty z Asie. Jako kameraman a výkonný producent se podílí na novém 3D projektu Steva Lichtaga.
