Kolínská Draslovka stupňuje svou globální expanzi a čím dál více se blíží masovému průmyslovému nasazení své nadějné technologie na glycinové loužení kovů, tedy procesu, při kterém se ve speciálních nádržích získává kov z rudy pomocí chemických reakcí. Po rozjetí řady pilotních projektů šéf Draslovky Pavel Brůžek mladší navíc poprvé prozradil, že první komerční zakázky už firma získala, a to u dvou menších afrických projektů. „Je to krásná ukázka toho, že díky glycinu lze těžit i dříve nerentabilní zlato. Bez nás by se tato těžba vůbec nespustila. Z toho jasně vyplývá, kam to může vést u těch řádově větších těžařů,“ říká Brůžek.
Vaše firma nedávno oznámila, že získala prvního oficiálního zákazníka, konkrétně společnost Barrick, která bude zkoušet vaši technologii získávání zlata loužením glycinu. Jak dlouho to potrvá?
Je to sice první oficiální partner, ale ve skutečnosti jich je mnohem víc. Pro nás bylo zásadní, že jsme se dohodli s Barrickem, což je firma, která každý rok končí jako největší nebo druhý největší těžař na světě a která vlastní osmnáct zlatých dolů. Tím je to pro nás samozřejmě významný milník, potvrzuje to tezi, že je náš produkt globálně významný. U některých těžařů jsme v testování dál, někde jsme už ve fázi průmyslového využití, ale jsou to o řádově menší společnosti než Barrick.
Znamená to, že s ostatními jste ještě blíže průmyslového nasazení?
U těch středně velkých hráčů jsme už poměrně daleko, u části z nich už jsme v pokročilé fázi testování a u těch opravdu malých už máme dvě průmyslové aplikace. To znamená ryze komerční vztah, v rámci něhož těžař využívá naši technologii. Jsou to menší komerční projekty v Africe, které by se bez této technologie vůbec nerozjely, protože by finančně nevycházely.
Jsou to doly, které by standardně vůbec neměly ekonomiku, vůbec by neexistovaly a s naší technologii dokážou realizovat zisk i při turbulencích, kterými si trh se zlatem loni prošel. Je to krásná ukázka toho, že díky glycinu lze těžit i dříve nerentabilní zlato. Z toho jasně vyplývá, kam to může vést u řádově větších těžařů.
Takže bez vás by se tato těžba vůbec nespustila, rozjela se jen na základě vaší technologie?
Přesně tak.
Jaké z toho máte příjmy?
Vzhledem k velikosti tamní důlní operace to není nic velkého, miliony korun ročně.
A u těch pilotních projektů už nějaké příjmy máte?
Ano, ale také jsou zatím relativně malé. V podstatě jsou nastavené na pokrytí nákladů a opravdu malý profit. Všechno to teprve nastavujeme, chceme si zákazníka získat. Nechceme mu tvrdit, zkus tohle a za pět nebo deset let na tom vyděláš. Chceme ho přesvědčit tím, že už dnes mu nabídneme výhodnější variantu.
Kdy se dostanete do průmyslové fáze u těch významnějších projektů?
Máme rozjeto kolem dvacítky dolů, z nichž se u půlky můžeme letos dostat do těsně předprůmyslové nebo už přímo průmyslové fáze. Předprůmyslová fáze znamená, že se v daném projektu dostaneme do bodu, kdy je technologie odzkoušená a řeší se, zda ji firma nasadí průmyslově.
Takže si věříte, že do konce tohoto roku budete mít u velkého zákazníka průmyslové nasazení?
Ano, o tom jsem přesvědčený. Implementační program trvá zhruba šest až dvanáct měsíců. Takže když teď začínáme s testováním, do roka dokážeme najet do průmyslové fáze. V několika případech už jsme dál než u Barricku.
Jaké tržby z tohoto byznysu příští rok čekáte?
Mezi jednotlivými zákazníky je velký rozdíl v obchodních podmínkách, každému vyhovuje něco jiného. To znamená, že u některých si můžete dovolit nabízet vyšší ceny na začátku a u některých zase musíme být hodně opatrní. Těžební byznys je hodně konzervativní, desítky let se takřka nezměnil a novinky úplně nevyhledává. Velcí hráči jsou ochotni dát více za licenci a počáteční implementaci, pak profitují z nižších provozních nákladů. Jiní si zase vyšší vstupní náklady dovolit nemohou, a tak platí vyšší cenu průběžně.
Tím se vracím na začátek v tom, jak významný krok vstup do nového byznysu je. Nově se totiž nechceme soustředit jen na dodávky chemikálií, ale chceme těžit z know-how, licencí a nabízet k tomu i servis jako balíček. A chceme to dělat tak, aby na tom vydělával i těžař, a nejen těžař, ale i všichni okolo, protože technologie je účinnější a šetrnější k životnímu prostředí.
Zpátky k otázce, ze které jste mi utekl. Z toho, co říkáte, je zřejmé, že to bude miliardový byznys. Je to tak?
V korunách stoprocentně, a my věříme, že i v dolarech.
A kdy?
Řekl bych, že v korunách bude miliardový už třeba v roce 2024.
Jak moc je dnes pravděpodobné, že tato technologie skutečně bude nejen běžná, ale i preferovaná varianta loužení kovů?
Upřímně, věříme tomu na sto procent. To opravdu není žádná pohádka, ale tisíce hodin pilotních zkoušek, laboratorních pokusů a podobně. Šance, že se to nepovede, je dnes minimální. Nyní spíše přemýšlíme, zda nejde technologii ještě více optimalizovat, a jak nastavit náš byznys model, abychom nebyli příliš agresivní, ale ani nenechávali neúměrné peníze na stole.
A má to ještě jednu zajímavou rovinu. Pokud jako těžař učiníte krok k šetrnější a účinnější technologii, a ta se ukáže jako funkční, není už moc cesty zpět. Akcionáři, regulátoři a klimatičtí aktivisté by vás roznesli na kopytech. Vezměte si, že jednak šetříte suroviny, protože potřebujete méně kyanidu a celkově chemikálií, zvyšujete vytěžitelnost hornin a k tomu máte mnohem čistší výstup, takže snižujete náklady na detoxikaci hornin. A to je byznys, všechny tyto výhody jdou také ruku v ruce s udržitelným přístupem k životnímu prostředí.
Co je tedy největším rizikem, že k implementaci vůbec nedojde?
Řekl bych, že myšlenkové nastavení těžařů, kteří často nejsou nakloněni riskantním transformacím. Když je Draslovka jediný poskytovatel dané technologie, na kterou má patnáct let licenci, tak se spousta hráčů pochopitelně bojí, že by se mohla chytit do pasti, že zůstane bez jiné varianty těžby. Ve smlouvách jsme proto museli zohlednit i tyto obavy.
Ale není to tak, že bychom měli na trhu monopol, ty alternativy tady jsou a někteří – stejně jako my – přicházejí s inovativními způsoby. Jen glycínová technologie je zkrátka nejúčinnější, respektive máme nejlepší řešení pro udržitelnou těžbu.
Nehrozí, že vám technologii někdo okopíruje, respektive, že přijde s něčím podobným?
Naše patenty platí v 57 zemích, a navíc jsou napsány tak, že je podle nás v podstatě nelze obejít. To, že se technologie nejspíše bude zneužívat v zemích, kde patenty příliš neřeší, je bohužel pravděpodobné, ale to nás až tak trápit nemusí. Globální potenciál trhu je tak obrovský, že trh nějaké ne zcela rozvinuté země je marginální.
Je potřeba si uvědomit, že nám jde především o těžaře, ne o země. A ti největší těžaři jsou většinou kotování na burze, takže si nelegální obcházení patentů dovolit opravdu nemohou. Navíc děláme vše pro to, aby implementace naší technologie pro ně byla přirozeně výhodná. K tomu všemu je dost složité technologii umět vyvinout.
Jak to myslíte? Očekával bych, že složení látek, které používáte pro loužení, lze poměrně snadno identifikovat.
Tak to úplně není. Když jsme koupili firmu Mining & Process Solutions (MPS), která technologii vyvinula, měla za sebou více než desetiletý výzkum na australské Curtin University. Možná to vypadá, že přidám glycin ke kyanidu, a ejhle, mohu začít těžit i dosud nerentabilní zlato. Takto jednoduché to opravdu není, je v tom obrovská míra know-how i mimo patentové ochrany.
Když se vrátíme k byznysu, jaké rozdělení tržeb očekáváte z trhu s glycinem?
Bude se to proměňovat v čase, ale je jasné, že příležitost mimo zlato je ještě větší – tedy když se bavíme o hodnotě trhu jako o přidané hodnotě, kterou těžařům dokážeme nabídnout. Takže když někdo vygeneruje stomilionový provozní zisk EBITDA a díky nám vydělá 101 milionů, tak ten jeden milion dolarů navíc je pro nás potenciální trh. V tomto pojetí trh naší technologie dosahuje u zlata 80 miliard a u zbylých kovů, jako jsou měď, nikl a kobalt, dokonce 180 miliard dolarů, alespoň podle našich nezávislých analýz. K tomu zkoumáme i další možné aplikace glycinu.
Není to trochu posunutý význam velikosti trhu?
Proč myslíte? Pro nás to znamená, že vznikla nová hodnota a je na nás, jak velkou část si z toho dokážeme vzít. Jiná metodika měření velikosti trhu by byla ještě komplexnější a celkově složitější.
Na jaký podíl z trhu reálně cílíte?
To takto nechci konkretizovat. Máme nějaké oficiální cíle pro celou skupiny Draslovky a z nich je zřejmě, že z dlouhodobějšího hlediska míříme na tržby kolem miliardy dolarů. Ale to nebude za pět let, protože adopce technologie bude nějaký čas trvat. Ve zlatě to sice půjde rychleji, protože tam jsou dodatečné náklady minimální, ale u niklu, kobaltu a mědi to potrvá déle kvůli nutnosti počátečních investic. I proto u těchto kovů zpočátku míříme jen na vytěžování současných hald, což jsou odpady z těžby, kde zůstaly dosud ekonomicky nevytěžitelné zbytky suroviny.
Co jsou ty potřebné investice?
Dám modelový příklad. Existuje velký niklový hráč, kterého nemůžeme jmenovat a který má ve svém areálu zbytky z těžby. Dosud to vnímal pouze jako závazek do budoucna. My jsme schopni mu říct, že je možné z této haldy vytěžit miliardovou hodnotu a že z toho vyjde s dostatečně zajímavou marží, aby to mělo smysl. Zároveň to ale pro něj znamená, že musí vydat něco mezi 80 a 120 miliony dolarů na výstavbu nového závodu pro loužení, který bude používat tuhle technologii.
Zmínil jste, že zkoumáte ještě další aplikace při využití glycinu. Můžete už k tomu říct něco více?
Kromě zlata, niklu, kobaltu a mědi ještě zkoumáme skupinu šesti kovů kolem platiny, to znamená i známé palladium. V tom jsme ale zatím na začátku. Očekávám, že více k tomu budeme vědět tak za dva tři roky. Pak pracujeme také na vývoji technologie, která by umožnila kyanid z procesu získávání kovů úplně vyřadit. Zatím to nedává jakýkoli ekonomický smysl, ve většině případů odstranění kyanidů není potřeba, ale najdou se i výjimky, například když nějaká země využívá přísnější regulace vůči této látce, nebo když je například vyšší riziko, že v areálu zákazníka nastane znečištění půdy nebo pitné vody. Není to naše priorita byznysu, ale chceme tuto technologii pro různé případy dovyvinout a mít ji patentovanou a připravenou.
Sázíte na to, že v budoucnu bude loužení bez kyanidů preferovaná varianta?
To bych úplně neřekl. V našem pojetí udržitelnosti nemůže jít šetrnost k životnímu prostředí zcela proti ekonomičnosti. Takhle se k udržitelnosti nedostaneme. Má to rovinu i ekonomickou a sociální, a tu je třeba brát jako stejně významnou.
Jak chápat, že po takto zázračně technologii, jak ji alespoň vykreslujete, nesáhl žádný globální hráč, ale kolínská Draslovka? Jaká má slabá místa?
Rozumím otázce. Ale kdo by po ní vlastně měl sahat? Za posledních patnáct let byl těžební obor vykreslován jako něco nežádoucího, nikdo do něj nechtěl dát ani korunu, vnímali ho jako investiční bláto, banky se ho štítily. Všichni hledali hodnotu jinde.
Měli jsme i kus podnikatelského štěstí, když jsme narazili na australskou společnost MPS. Nejprve se s námi chtěli bavit o prodeji podílu, aby mohli růst a dál svou technologii vyvíjet. My jsme si udělali několik analýz od třetích stran a řekli jsme, že to chceme celé. Stoprocentní podíl. Byli i tací, kteří jejich potenciál odhalili, ale viděli v tom riziko, že to může zcela proměnit byznys. Nám je ale jasné, že když je nějaká technologie lepší, v našem případě účinnější i šetrnější k životnímu prostředí, pak se vždycky prosadí. A buď ji zvedneme my, nebo někdo jiný.
Říkáte, že technologie je účinnější a šetrnější, ale je i ve své podstatě levnější nebo ta přidaná hodnota se právě vytváří tím, že zákazníci mohou vytěžit víc rentabilní rudy?
Dám opět příklad typického zákazníka. Navážeme s ním kontakt, otestuje mu rudu a zjistíme, kolik mu je gylcinova technologie schopna vydělat peněz. Připravíme mu balíček technologie a služeb, za který nám bude několik let platit. V praxi pak těžař dává za kyanidy třeba 30 milionů dolarů ročně a my jsme schopni mu dát celý balíček včetně látek, licence i služeb za 28 milionů. To znamená, že tam je okamžitá úspora v nákladech a navíc zvýšení potenciální výtěžnosti v budoucnu. Nechceme, aby nám někdo platil dvojnásobek s tím, že na tom vydělá za pět let. Takový byznys model v těžebním sektoru opravdu nefunguje.
Jak se váš proces technicky liší od těch, které jsou běžné využívané?
Loužení je jedním z řady procesů zpracování kovů navazující na samotnou těžbu, při kterých se postupně zvyšuje podíl získávaného kovu. Nejdříve se na místě dolu vytěží hornina, poté se rozdrtí, namele a usuší na prášek, pak se ve většině případů taví, při čemž se z materiálu odstraňují další nepotřebné látky a pak se teprve materiál dostává k loužení. V tomto stádiu se získaný materiál ponoří do obřích van, kde se chemicky či elektrochemicky rozpustí do tekuté formy, výluh se pak oddělí a získávané kovy se v dalším kroku vrací do nerozpustné formy.
U zlata je náš glycinový proces v podstatě stejný jako u nyní využívaných technologií. Ovšem místo jednoho reaktantu – například kyanidu – jich využíváme víc. Jediná nevýhoda je v tom, že pro různé rudy je potřeba namíchat jiný poměr těchto chemických látek.
A u těch dalších kovů?
U niklu, kobaltu a mědi je to jinak, protože loužení těchto kovů je dnes postavené na kyselině sírové a tím pádem je nutné celý proces nahradit a postavit novou loužící jednotku. Na druhou stranu, u těchto kovů jsme schopni zkrátit celý proces zpracování rudy, protože při naší technologii je možné vynechat tavení. Často je díky tomu možné vynechat i drahou mezikontinentální dopravu surovin a s ní spojené emise.
Navíc zbytkový odpad, tedy nevyužitá hlušina, je mnohem bezpečnější a ekologičtější a nevyžaduje tolik investic do její detoxikace a rekultivace.
A má to ještě jednu rovinu. Západ se kvůli zhoršujícímu se vztahu se zbytkem světa dostává do nebezpečné závislosti na zemích, které nejsou demokratické nebo vyloženě přátelské. Zároveň se všichni zdráhají těžit na svém území. My můžeme zajistit to, že těžaři na otevřených dolech budou moci těžit déle.
Ve vašich materiálech jsem četl, že glycin se narozdíl od kyanidu po loužení může i recyklovat a využít znovu. Když bude mít každá loužící stanice svou recyklační jednotku, bude dávat smysl glycin vůbec vyrábět?
Dodávat budeme i kyanid a žádná recyklace není stoprocentní, počítáme s recyklací na úrovni 80 procent, takže dodávky budou nadále potřeba. K tomu chceme nabízet, že bychom recyklační jednotku postavili a starali se o ni sami. To je to, co jsem říkal na začátku. Už déle nechceme být jen dodavatel chemikálií, ale dodavatelem komplexních technologických řešení. V této oblasti je totiž mnohem vyšší přidaná hodnota.
Budete glycin i sami vyrábět?
Plánujeme to. Už jsme rozjeli pilotní výrobu v Kolíně a budeme ji škálovat. V tuto chvíli glycin vyrábíme spíše laboratorně, takže investiční náklady jsou zatím minimální.
Loni jste v Kolíně zastavili výrobu kyanidu. Na jakou výrobní kapacitu tam nyní jedete?
My jsme přerušili výrobu pevného kyanidu, ale nadále jsme vyráběli ten kapalný a spolu s tím spoustu dalších chemikálií. Výrobní portfolio jsme jeden čas měnili takřka každý týden podle potřeb trhu a cen surovin. Byl to jeden nejhektičtějších roků v historii Draslovky, ale ustáli jsme to celkem slušně. I s provozním ziskem, což je vlastně celkem neuvěřitelné. Plyn stál na burze jeden čas 350 eur za megawatthodinu, což bylo řádově více než před krizí a k tomu zdražovaly i další vstupní suroviny.
Na jakou výrobní kapacitu jste tedy loni v průměru jeli a kde jste dnes?
To může být zavádějící. Z hlediska tržeb jsme výš, ale jen díky inflaci. Po většinu času jsme jeli tak na padesát procent výkonu a pomalu najíždíme zpátky. Ceny energií nyní prošly masivní korekcí, ale v porovnání s konkurenčními trhy jsme na tom stále hůř. K Číně a Spojeným státům se cenově přibližujeme, ale na jejich úrovni ještě zdaleka nejsme. I proto jsme rádi, že jsme se do mezinárodní expanze pustili.
Pociťujete snížení cen energií v Česku už nyní, nebo máte dlouhodobější kontrakt?
Dlouhodobější kontrakty s příchodem krize v zásadě vymizely, takže se do našeho fungování propisují burzovní ceny celkem rychle. Paradoxní je, že jsme si ještě loni mysleli, že ceny máme zafixované. Nemohli jsme se zmýlit víc, teď nám ale flexibilnější tarif pomáhá. Horší je, že zůstává dražší louh, který je hlavní surovinou pro výrobu kyanidu. Takže slavit rozhodně nemůžeme.
V rámci zmíněné zahraniční expanze jste se zasekli při nákupu jihoafrického výrobce kyanidu Sasol. Už déle než rok čekáte na kladné stanovisko tamního antimonopolního úřadu. Stále věříte, že to klapne?
V dubnu nebo květnu by mělo proběhnout klíčové projednání tamního tribunálu a pak bychom do měsíce měli znát výsledek šetření. Jsme relativně optimističtí, že na přelomu prvního pololetí dostaneme kladné stanovisko.
Pravděpodobnost, že se tak stane, je podle vás vyšší než 50 procent?
Určitě. V rámci zkoumání byly asi tři strany odpůrců transakce, z nichž dvě z nich jsme přesvědčili, aby mu nebránily. Tamní těžařské společnosti měly strach, že bychom zneužívali naše silného postavení, ale my jsme se s nimi dohodli na tom, jak s nimi budeme řešit cenotvorbu, a tak nám dali zelenou.
To, že jste nepřesvědčili všechny, za zásadní překážku nepovažujete?
Samozřejmě to zásadní považuji, nicméně pokud někdo požaduje něco, co nemůžeme ovlivnit, tak s tím nic neudělám. Trvám každopádně na tom, že ty šance na dokončení akvizice jsou vysoké.
Máte v hledáčku nějakou další akvizici?
V tuto chvíli ne, byť stále zůstává strategií skupiny sledovat inovativní společnosti, které by mohly stávající strukturu doplnit či rozšířit.
Jak se posunuly vaše přípravy na vstup na burzu?
Dál na tom pracujeme. Pro nás je to jedna z nejzajímavějších variant, jak si dojít pro likviditu. Platí stále to samé, k potenciálnímu zalistování by mělo dojít do pěti šesti let. Nikam nespěcháme, ostatně sám víte, že na burzách teď zrovna nepanuje nejlepší nálada.
Do kdy se chcete rozhodnout, že půjdete právě touto cestou?
Termín finálního rozhodnutí nechci předjímat. Zatím jedeme v režimu, který nám vstup na burzu ve stanoveném časovém plánu umožňuje.
A jaká burza připadá do úvahy?
Nedává smysl, abychom byli jen v Praze, takže koukáme hlavně na Západ – Spojené státy, Nizozemsko a podobně. Ve finále to je ale často tak, že pokud vstoupíme na nějakou evropskou burzu, počítáme s tím, že budeme zalistovaní i doma.
Jak si vaše společnost loni vedla hospodářsky?
Zatím nemáme čísla auditovaná, takže budete muset počkat do dubna. (Podle předběžných odhadů zveřejněných agenturou Bloomberg loňské konsolidované tržby vzrostly na 500 milionů dolarů při provozním zisku EBITDA okolo sta milionů dolarů, zhruba tedy 2,3 miliardy korun. Do pěti let by se tržby podle odhadu Draslovky mohly zdvojnásobit, a zisk dokonce zečtyřnásobit. Odhad ovšem počítá s akvizicí části závodu Sasol, pozn. redaktora)
Pavel Brůžek (41)
Vystudoval University of New York in Prague a následně získal titul Executive MBA na Joseph M. Katz Graduate School of Business v Pittsburghu. Svou pracovní kariéru začal v Draslovce, kde se z pozice asistenta vypracoval do vedení firmy. V roce 2019 se stal předsedou představenstva bpd partners, spolumajitele Draslovky. Tu kromě bpd vlastní také rodina Brůžkových prostřednictvím společnosti B3 Holding a nadnárodní fondy spravované americkou společností Oaktree Capital Management. |
