Motohiro Sato: Evropa dělá chyby jako Japonsko v 90. letech

Motohiro Sato

Motohiro Sato Zdroj: Profit Jan Stuchlik

Japonská vláda dlouho nechápala vážnost a rozsah krize po prasknutí bubliny na začátku devadesátých let minulého století, protože si na všechno mohla snadno a levně půjčit. Evropa dnes tento komfort nemá, přesto toho evropští politici dělají proti krizi málo a jednají pomalu, tvrdí japonský ekonom Motohiro Sato.

E15: Japonský veřejný dluh překročil hranici 200 procent

, roční deficit veřejných financí se pohybuje kolem deseti procent HDP, míra úspor domácností trvale klesá, a přesto si vláda půjčuje za jednoprocentní úrok. Z evropského pohledu je to neuvěřitelný luxus. Jak dlouho si ho ještě bude moci Japonsko dovolit?

Největší rozdíl mezi Japonskem a Evropou je ten, že většinu japonských státních dluhopisů drží domácí instituce jako životní pojišťovny a banky. V Evropě se s vládními dluhopisy hodně obchoduje a na trhu se proto objevují spekulace. V Japonsku je dluhopisový trh obvykle velmi klidný. Investoři dluhopisy kupují a drží. Říká se tomu domácí preference, kdy investoři nakupují hlavně domácí dluhopisy či akcie.

E15: Když ale klesá míra úspor, musí za čas vyschnout i zdroje pro nákup domácích aktiv.

Míra úspor nám sice klesá, ale celková hodnota úspor a finančních aktiv jednotlivců činí tisíc bilionů jenů. Tato obrovská částka se někam musí investovat. Díky domácí preferenci zůstává v Japonsku. Za normálních podmínek by se část z ní investovala do soukromého sektoru, třeba v podobě úvěrů firmám. Jenže kvůli zkušenostem ze ztracené dekády v devadesátých letech minulého století nejsou firmy v investování příliš aktivní. Takže banky a mnoho domácích investorů raději kupuje vládní dluhopisy, které považují za bezpečné. Proto vláda zatím nemá problémy s jejich prodejem.

E15: Jak dlouho to ještě může trvat?

To nikdo neví. Máme ale scénáře, co se může stát. Zatím máme přebytek běžného účtu platební bilance, domácí firmy investují v zahraničí, což znamená, že do ciziny půjčujeme. Jenže klesá míra porodnosti, populace stárne a bude se zmenšovat, což povede k tomu, že budeme mít deficit běžného účtu. Pak si veřejný i soukromý sektor budou muset půjčovat v zahraničí. Vláda bude muset dluhopisy nabízet zahraničním investorům za vyšší úrok. Ten pak může náhle vyskočit, tak jako se to stalo Řecku. Někdo tvrdí, že se to stane už za deset let, někdo že až za třicet let.

E15: Je zkušenost ze ztracené dekády jediným důvodem, proč Japonci kupují hlavně domácí dluhopisy?

Dalším je riziko znehodnocení investice do zahraničních aktiv kvůli posilujícímu jenu. Domácí preference je způsobená právě tímto měnovým rizikem. Mnoho lidí navíc očekává, že jen zůstane silný ještě dlouho jak kvůli slabému euru, tak kvůli slabému dolaru. Banky a další investoři proto nechtějí do zahraničních aktiv investovat.

E15: Neberou ale státní dluhopisy kapitál firmám, které by ho uměly zhodnotit lépe?

Ano, začínáme mít problém, že úspory nemíří do růstových odvětví ekonomiky. Banky nechtějí riskovat a raději kupují státní dluh.

Sociální výdaje rostou o bilion jenů ročně

E15: V Evropě se teď hodně diskutuje o tom, že pojišťovny a penzijní fondy kvůli nízkým výnosům dluhopisů nedokážou zajistit dostatečné výnosy ze spravovaných úspor klientů. Japonským finančním institucím nevadí, že ze svých investic dostávají jen mizivý výnos?

To začíná být problém i v Japonsku. Dokonce se objevilo několik skandálů, kdy penzijní fondy nedokázaly dosahovat výnosů, které klientům slibovaly, a tak ve výkazech uváděly lživá čísla o své finanční situaci. Jeden penzijní fond už kvůli ztrátám zkrachoval. Není vyloučené, že se to v budoucnu bude stávat častěji. Nízká výnosnost penzijních fondů bude čím dál větším problémem, protože když máte nízké výnosy, nemůžete klientům vyplácet vysoké penze.

E15: Před pár měsíci největší japonský penzijní fond začal prodávat vládní dluhopisy, aby měl peníze na výplatu penzí. Jak může stárnutí obyvatel ovlivnit udržitelnost obrovského japonského dluhu?

Teď do důchodového věku přichází generace lidí narozených během takzvaného baby boomu. To vytváří na penzijní fondy tlak. Proto největší fond musel začít prodávat dluhopisy. Stárnutí populace může nakonec vést až k fiskální krizi vlády. Ale tak daleko pořád nejsme. I když největší penzijní fond prodává dluhopisy, banky a stále více i firmy tyto dluhopisy nakupují, místo aby investovaly do svého rozvoje. Soukromé nefinanční podniky jsou v přebytku, což znamená, že spoří a neinvestují. A tyto čisté úspory jdou do nákupů vládních dluhopisů.

Motohiro SatoMotohiro Sato|Profit Jan Stuchlik

E15: Co udělá stárnutí obyvatel s veřejnými financemi?

V roce 2050 bude 40 procent Japonců starších než 65 let. Jeden ekonomicky aktivní člověk bude muset živit jednoho důchodce. Za takových podmínek nemůže nynější nastavení sociálního zabezpečení fungovat. Vláda odhaduje, že každý rok se zvýší její výdaje na důchody o jeden bilion jenů (zhruba 244 miliard korun – pozn. red.), to je zhruba 0,2 procenta HDP.

E15: Jak chce vláda toto zvyšování financovat?

Teď navrhuje zvýšení daně ze spotřeby, obdoby daně z přidané hodnoty. Tato daň se má z nynějších pěti procent postupně zvýšit na deset procent v roce 2015. Toto zvýšení je součástí fiskální konsolidace, která má snížit vládní deficit. Protože většina schodku pochází právě ze sociálního zabezpečení, vláda lidem vysvětluje, že vyšší daň má pokrýt sociální výdaje. Ale sociální výdaje se zvyšují každý rok o jeden bilion jenů a není jisté, že výnos z daní bude také růst každý rok o bilion jenů. Výdaje budou raketově růst dál kvůli stárnutí a deficit se nejspíš bude zase zvětšovat. Takže jen zvýšení daně ze spotřeby náš problém nevyřeší. Zároveň musíme osekávat sociální výdaje.

Poklad se nenašel

E15: Ve vládě ovšem panují spory třeba o podobě penzijní reformy. Nyní navrhuje něco jiného, než s čím vyhrála volby. Jaký má vláda vlastně plán?

Vládní Demokratická strana Japonska (DPJ) původně říkala, že nebude zvyšovat daň ze spotřeby, slibovala, že zvýší sociální výdaje, že zdvojnásobí přídavky na děti, že zavede minimální garantovanou penzi pro všechny. Ze začátku si myslela, že může tyto výdaje financovat z nějakých skrytých fondů, které se nacházejí na zvláštních účtech schovaných před veřejností.

E15: Takové fondy existují?

Ne, je to převážně iluze. I když každá vláda má část peněz uloženou stranou, je jasné, že tyto peníze nestačí na financování takového růstu sociálních výdajů. Byl jsem ve vládní komisi, která měla tyto skryté zdroje hledat a vytipovat oblasti, kde se plýtvá s veřejnými penězi. DPJ si myslela, že tak najdeme nějaký „poklad“. Jenže jsme zjistili, že toho moc nemáme. Proto teď vláda musela přijít se zvyšováním daní.

E15: Takže není jiná možnost než osekávat sociální výdaje?

Sociální výdaje dnes tvoří 30 procent rozpočtu. Přes 20 procent jsou splátky a úroky z vládního dluhu. Dalších necelých 20 procent jsou transfery místním vládám. Vláda se je snaží snížit, ale to je politicky citlivé. V devadesátých letech dával stát v jednom okamžiku až šest procent HDP na veřejné investice. To byl dvojnásobek průměru zemí OECD.

Mnoho lidí proto říkalo, že je třeba veřejné investice omezit, a vytvořit tak prostor pro snižování deficitu. Po desetiletém osekávání investic jsme teď na úrovni tří procent HDP. Když někdo říká, že máme osekávat hlavně veřejné investice místo sociálních výdajů, zakrývá, že už jsme to dávno udělali. Teď už se prostě musíme zaměřit na sociální výdaje.

E15: Jak by se měly snižovat?

Jedna možnost je zvyšovat věk pro odchod do důchodu. Vláda už protlačila dolní komorou parlamentu zvýšení z 60 na 65 let. Pokud jde o důchody, ty nemusíte přímo snižovat. Stačí, když zvýšíte jejich zdanění. Podle dnešního zákona o dani z příjmu skoro žádný důchodce neplatí daň z příjmu. Na důchody lze uplatnit zvláštní odpočitatelné položky. Když tyto položky snížíme, zvýšíme základ daně, a tím i zaplacenou daň. Nebo zvýšíme daně z důchodů. Důchody se ale dají kontrolovat ještě poměrně snadno, mnohem horší je to s výdaji na zdravotnictví, které také se stárnutím populace rostou.

E15: Kde ve zdravotnictví utíká nejvíce peněz?

Utrácíme velké peníze za léky. Máme také příliš nemocnic, zejména těch malých. V Evropě má typická nemocnice několik set lůžek. V Japonsku je nemocnicí i zařízení, které má jen deset či dvacet lůžek. Taková nemocnice nemůže využít úspory z rozsahu. Takže bychom potřebovali konsolidovat síť nemocnic a poskytovatelů zdravotních služeb. Další problém je, že průměrná délka pobytu v nemocnici je dvacet dnů. To je výrazně nad mezinárodním průměrem. Pacienti absolvují hodně vyšetření. Další úspory se dají najít díky lepší prevenci nemocí.

Politika v rukou byrokratů

E15: Jak ale může nějaká vláda prosadit reformy, když průměrná životnost japonské vlády v posledních desetiletích jsou necelé dva roky?

Z evropského pohledu se to může zdát jako nemožné. Ale v Japonsku byla veřejná politika vždy v rukách byrokratů, nikoli v rukách politiků. Politici jsou jejich šéfy, ale uskutečňování politiky náleží státní správě. To má své výhody i nevýhody. Díky tomuto systému jsme mohli provádět daňové a strukturální reformy, i když se politici střídali.

Po nástupu DPJ se situace změnila. Politici najednou chtěli rozhodovat sami o všem. To jim ale přidělalo problémy. Politická iniciativa je úspěšná jen tehdy, pokud má vláda na její prosazení čas. Průměrná délka vlády jednoho premiéra a jeho kabinetu se ovšem u DPJ zkrátila na méně než rok. Takže politici nemohli udělat vůbec nic. A státní správa jim rozhodně nijak nepomáhala.

E15: Státní správa může sama dělat jen drobné změny. Radikální reformy jako změny ve zdravotnictví nebo v důchodech musí přece prosadit politici.

Myšlenka politických reforem se v Japonsku řídí principem Kaizen, což znamená postupné zlepšování a ne reforma. V tom jsou byrokraté velmi dobří. Proto i nynější reforma sociálního zabezpečení a daní není radikální. Skoro nikdo si jí vlastně nevšimne. Je ale pravda, že jak se ekonomika mění a stárne populace, ekonomové včetně mne říkají, že potřebujeme opravdu zásadní změnu v tom, jak vláda řídí tento stát. Zásadní změny jako fiskální decentralizaci nebo zavedení fiskálních pravidel byrokraté neumí nastartovat. To je úkol politiků, kteří však v Japonsku nejsou u moci dost dlouho, aby je dokázali prosadit.

Evropané na sebe musí být tvrdší, než byli Japonci

E15: V Evropě někteří ekonomové hovoří o možném japonském scénáři s dlouholetou ekonomickou stagnací, deflací, nízkými úrokovými sazbami. Dá se vůbec japonská ztracená dekáda v něčem srovnávat s nynější dluhovou krizí eurozóny?

Dvě věci jsou rozdílné. První je měna. Eurozóna má společnou měnu, my máme japonský jen. Můžeme přizpůsobovat měnový kurz výkonu ekonomiky. Pokud by v Evropě všichni spadli do recese, euro by pochopitelně oslabilo. Ale pokud do recese či krize spadnou jen Řecko, Itálie nebo Španělsko, euro zůstane silné. V eurozóně nemůžete kontrolovat měnový kurz. Takže se šoky a recesemi se musíte vypořádat jen s pomocí fiskální politiky. Měnová politika v tomto prostředí nefunguje. Pak má Evropa jednu obrovskou výhodu, že není první. My jsme si stagnací a deflací už prošli a udělali jsme spoustu chyb.

E15: Vidíte nějaké chyby, kterých jste se dopustili a nyní je opakují i Evropané?

Politici toho dělají příliš málo a i to málo přichází příliš pomalu. Evropská centrální banka chce kupovat dluhopisy Itálie či Španělska, ale Německo je proti. To zpomaluje přijímání nutných rozhodnutí. Totéž se dělo v Japonsku. Spousta daňových poplatníků byla proti tomu, aby vláda lila jejich peníze do bank a zachraňovala je. Vláda pak nemohla jednat rychle, když se v polovině devadesátých let rozjela bankovní krize. Teprve až na začátku minulé dekády, za vlády premiéra Džuničira Koizumiho, vláda nalila spoustu peněz do bank a vyčistila je od špatných úvěrů.

Čtěte také:

Těžce zadlužené Japonsko se potýká s dalšími obtížemi

Japonští podnikatelé lobbují za jádro

Spor o ostrovy pokračuje, nyní protestují i Japonci

Tento druh politiky nebude nikdy populární. Ale když se budete řídit pouze tím, co chce veřejnost, tak žádné pořádné reformy neuděláte. Potřebujete odvážné politiky. V Japonsku politici neměli odvahu nepopulární reformy prosadit.

E15: Takže hlavním poučením z japonské ztracené dekády je, že politici musí potřebná nepopulární opatření udělat co nejrychleji?

Přesně tak. S tím, co se stalo, už nic neudělají. My máme deflaci, vy máte finanční krizi. Teď je třeba vymyslet, jak těmto problémům čelit, a opatření provést rychle. Musíte zachránit banky i země, které krize nejvíce postihla. Ale zároveň musíte udělat strukturální reformy, aby se něco podobného už neopakovalo. Někteří ekonomové říkají, že nejdříve musíte rychle zachránit finanční sektor a až pak se pustit do strukturálních reforem. Jenže obojí musíte udělat najednou, jinak se na těchto opatřeních politici už nikdy nedohodnou.

E15: Na rozdíl od Japonska nemají evropské státy takový komfort, že bez problémů všechny reformy a záchranu finančního systému ufinancují na dluh. Jak by měly v takové situaci postupovat, aniž by provokovaly finanční trhy?

Určitě to je velký rozdíl mezi Japonskem devadesátých let a Evropou dnes. Globalizace je mnohem dál. Finanční trhy jsou mnohem větší než jednotlivé země, takže je nelze kontrolovat. Proto Evropané musí být na sebe tvrdší, než jsme byli my. V Japonsku vláda díky snadnému dluhovému financování dlouho nechápala rozsah a vážnost krize. Stejně tak spousta Japonců tu situaci nepovažovala za krizi, protože ji neviděli v každodenním životě. Proto bylo obtížné vybudovat konsenzus, že je třeba udělat fiskální konsolidaci a bolestivé strukturální reformy.

Motohiro Sato (43)

Je profesorem ekonomie na tokijské univerzitě Hitocubaši. Specializuje se na veřejné finance a daně. Od roku 2008 působí v komisi pro vyhodnocování činnosti státních agentur při ministerstvu vnitřních záležitostí. V roce 2009 byl expertním členem vládní daňové komise. Od roku 2010 působí ve vládní komisi pro podporu a rozvoj iniciativ soukromého finančního sektoru.

Od našeho zpravodaje