Murakamimu jsem nejdřív napsal dopis, aby věděl, co z jeho povídky udělám, říká japonský režisér | E15.cz

Murakamimu jsem nejdřív napsal dopis, aby věděl, co z jeho povídky udělám, říká japonský režisér

Rjúsuke Hamaguči
Rjúsuke Hamaguči
• 
ZDROJ: Profimedia.cz

při

Sdílet na Facebook Messenger Sdílet na LinkedIn
Vstoupit do diskuze
0

Japonský režisér a scenárista Rjúsuke Hamaguči prožívá mimořádný rok. V březnu na Berlinale jeho film Kolo štěstí a fantazie získal Velkou cenu poroty, minulý víkend jeho novinka Drive My Car obdržela cenu za scénář na festivalu v Cannes. Dvaačtyřicetiletý tvůrce v ní adaptoval stejnojmennou povídku Haruki Murakamiho.

Ve filmu spojujete japonského spisovatele Murakamiho a ruského dramatika Antona Čechova, jehož hru hlavní hrdina filmu režíruje. Co mají podle vás tito dva umělci společného?

Jednoduše řečeno, pokaždé, když čtete něco od Murakamiho nebo od Čechova, máte pocit, že to je váš příběh, že popisují přesně tu emoci, kterou teď cítíte. Proto se Murakami čte po celém světě a Čechov se tolik let inscenuje. Čechov však píše o emocích velmi přímo a jasně, vlastně prostým způsobem, který vás zasáhne. Naopak Murakami dokáže psát o událostech a situacích velmi zručně, tak, aby čtenář u nich cítil totéž co protagonista. Každý tedy používá jiný proces, aby došel ke stejnému cíli.

Vy ve filmu kombinujete způsob Murakamiho i Čechova, abyste prozkoumal komunikaci v její verbální i neverbální podobě?

Dá se to tak říct. Čechov je dalším autorem tohoto filmu. On používá přímá slova, která jsou napsaná k tomu, aby je někdo zahrál, a herci na ně vždy reagují s nějakou emocí, tomu se nemohou vyhnout. Hrdinové filmu, ovdovělý divadelní režisér Kafuku a jeho mladá řidička Misaki, nepatří k lidem, kteří by moc mluvili. Kafuku dokáže být výmluvný jen na jevišti, právě díky Čechovovi, jehož hru zkouší. A já je nemohl nutit do hovoru, jen proto, že se mi to hodilo do příběhu. Proto jsem do doby, než se jeden druhému otevřou, musel zajistit, aby divák rozuměl jejich emocím, jiným způsobem. A na to jsem si půjčil metodu Murakamiho z jeho románů, v nichž vytváří vrstevnatý svět a díky interakci jeho jednotlivých vrstev pochopíte, co se děje.

Kolik interpretační svobody jste od Murakamiho dostal?

Můj rámec byl omezený, ale v něm jsem měl všechnu svobodu, v niž jsem mohl doufat. Murakamimu jsem nejdřív napsal dopis, abych mu vysvětlil, jaký film chci z jeho povídky udělat. Poslal jsem mu detailní zápletku, která je dost podobná výsledku, který vidíte ve filmu. A Murakami s tím souhlasil. Když jsem pak dál něco měnil, dal jsem mu vědět, poslal jsem mu všechny verze scénáře. Nedostal jsem na ně žádnou reakci, z čehož jsem usoudil, že mohu pokračovat v práci. Ale pořád jsem myslel na to, že bych se měl co nejvíc držet té verze, kterou jsem mu zaslal původně. S tímto limitem jsem si jeho dílo přizpůsobil sobě, což byl skvělý způsob práce.

Povolání hlavního hrdiny jste změnil z herce na režiséra. Má s vámi Kafuku něco společného?

Určitě spolu sdílíme způsob přemýšlení o herectví. Vím, že divadelní herectví se od toho filmového liší, dělal jsem si o něm rešerše. I tak jsem chtěl ve filmu ponechat jen tu metodu, která by fungovala také pro film. Proto Kafuku nutí herce dlouho jen číst scénář, používám to i já a podle mě je tento proces relevantní i pro příběh Drive My Car. V určitém momentu Kafuku říká jednomu z herců, ať nechá na sebe Čechovův text působit, protože jeho slova herce provokují, zažehnou v něm reakci. Jako scenáristovi se mi to samé stalo s Murakamim. Díky jeho předloze jsem napsal dialogy a situace, které jsem do té doby nikdy nenapsal.

Název filmu se objeví skoro až ve třetině tříhodinového snímku. Proč?

Když čtete onu povídku, přirozeně vnímáte, jak Kafuku bojuje se vztahem ke své nevěrné a později zemřelé ženě. Jenže ve filmu jako uzavřený člověk nemůže nějak přehnaně demonstrovat bolest či zármutek, a já přesto musel ukázat, co prožívá. Proto jsem chtěl víc do hloubky vyobrazit jeho vztah se ženou, kterou ztratí. Po její smrti následuje druhá část, v níž Kafuku potká svou řidičku Misaki a s ní naváže úplně jiný vztah. Proto až tehdy uvidíte titul filmu, je to jako malá přestávka, aby divák pochopil, že tím skončil prolog a nyní se může soustředit na něco nového.

Vaše snímky velmi jemně vyobrazují mezilidské vztahy. Jak se vám toho daří dosáhnout?

Pro mě jde o jednoduchý proces. Když píšu scénář, pokaždé se ptám sám sebe, co by mí hrdinové v daný moment říkali? A ptám se tak dlouho, než pochopím, kým ona postava opravdu je a proč se určitá událost může vyvinout jen tímhle směrem a ne jiným. Je to pragmatická metoda a nemusím se kvůli ní nořit do nějakých teorií nebo analýz lidských vztahů.

Autor: při

S předplatným můžete mít i tento exkluzivní obsah

Hlavní zprávy

Nejčtenější

Video