Nejsme ani mainstream, ani underground, říká kytarista kapely Daughters Nicholas Andrew Sadler | E15.cz

Nejsme ani mainstream, ani underground, říká kytarista kapely Daughters Nicholas Andrew Sadler

Nejsme ani mainstream, ani underground, říká kytarista kapely Daughters Nicholas Andrew Sadler
Americká skupina Daughters
• 
ZDROJ: Daughters

Petr Frinta

Jednou z desek loňského roku se stalo You Don’t Get What You Want, čtvrté album americké skupiny Daughters. Jeho obsah dává spíše už jen tušit, že kapela se před dvaceti lety vylíhla z podhoubí extrémního hardcoru, na který dokázala naroubovat vlivy doslova odevšad.  „Poprvé jsem se vědomě nesnažil o skladby Daughters, jak jsme to dělali doposud,“ říká kytarista Nicholas Andrew Sadler za kapelu, která  neskutečně barevnou, rozvrstvenou a intenzivní desku představí zítra večer v josefovské pevnosti v rámci festivalu Brutal Assault.  

Za sedmnáct let jste pod hlavičkou Daughters vydali všehovšudy jen čtyři alba, poslední dvě dělí osmiletá proluka. Jak v takovém režimu poznáte, kdy je čas na novou desku?

V souvislosti s pauzami se to tak nemusí zdát, ale život Daughtersbyl odjakživa překotný a intenzivní. I teď, i když jsme si už kdysi řekli, že podobné tempo znovu nechceme, hrajeme jako o život. Po vydání stejnojmenného alba v roce 2010 mezi námi panovaly neshody, které pochopitelně na turné ve stísněném prostoru dodávky a hotelů se stále týmiž lidmi, kdy nemáte čas a prostor sami na sebe, kdy nemáte soukromí, ještě nabobtnaly.

Za vznik You Don’t Get What You Want prý vděčíte jediné docela obyčejné večeři?

Náš kamarád Andy Low, na jehož značce Robotic Empire vyšlo naše debutové EP Canada Songs, chtěl, abychom se všichni sešli jako za starých časů. U jednoho stolu. Doslova. To mohlo být tak před pěti šesti lety. Zjistili jsme, že ani vztahy, ani chemie mezi námi nijak neutrpěly a třeba do patnácti minut jsme měli jasno, že spolu chceme hrát a skládat dál.

Hudba je pro mne zázrak, říká frontman kapely Low Alan Sparhawk

Legenda má za to, že během pouhých pár týdnů jste si už posílali kolem stovky skladeb v různém stadiu rozpracování, z nichž na desce jich skončilo deset. Jak zacházíte s těmi ostatními?

Je to opravdu jen legenda, kterou občas rádi přiživujeme, taková naše mytologie. Za celou naši kariéru můžeme mít v archivu na dvě stě, možná dvě stě padesát nevydaných skladeb. Ale to číslo je zavádějící. Nejde o „nové skladby“ v pravém slova smyslu, něco z toho jsou pracovní verze, něco jen motivy, skici. Spojením více motivů vznikne nová písnička, jindy bychom mohli vydat desku složenou z různých mezistupňů téže skladby a málokdo by nám zřejmě věřil, že jde pořád o tu samou. Reálně teď máme patnáct skladeb, s nimiž počítáme na další desku. A tím myslím patnáct opravdových skladeb.

Celé to má praktický aspekt: už nějakou dobu žijeme každý v jiné části Států, máme kariéry, rodiny a už nemáme tolik času scházet se na zkušebně a hrát si s nápady, proto si nahrávky sdílíme a posíláme. I tenhle způsob práce má svoji spontánnost, jen je povahou odlišná.

Snad každého překvapilo, jak moc je nová deska odlišná od těch předchozích. I když z dřívější tvorby nezůstal kámen na kameni, lze vás ihned bezpečně identifikovat. Jak moc jsme při psaní a natáčení bral v potaz tento rozměr, aby si lidé výsledek spojili s Daughters?

Nové je to, že jsem se poprvé vědomě nesnažil o skladby Daughters, jak jsme to dělali doposud. Řekl jsem si, že skladby budu psát víc podle sebe, každou jinak, chtěl jsem nechat promluvit vlivy, které mi do naší předchozí tvorby nezapadaly. Industriální hudbu, gotiku, kabaret, prakticky cokoli.

Jakmile jsem skladby „pustil“ mezi zbytek kapely, navzdory mému očekávání se mi často vracely v ještě divočejších verzích. Bylo zajímavé sledovat, jak odlišnou představu máme o tom, co desky Daughters ještě unesou. Desku Daughters i z tak nesourodých základů dělá právě interakce mezi námi. I proto se nám podařilo zajít někam, kam bychom se před pár lety ještě neodvážili právě s ohledem řekněme na integritu.

Režisér Kaboš: Necítím, že obraz Romů ve společnosti je až tak zlý

Jen málo loňských desek se dočkalo, jak se říká v anglicky hovořícím prostředí, „univerzálního přijetí“. Album přitahuje lidi z alternativní scény, kteří se přes něj a vaše starší nahrávky dostávají k extrémnímu hardcoru, a naopak. Jak svazující je takový úspěch? Nevytváří různá očekávání anebo tlak na desku další?

Musím se přiznat, že jsme to nečekali nikdo a chvílemi jsme měli pocit, zda se nám to jen nezdá. Nicméně teď jsme v  patové situaci. Nejsme ani velká kapela, alespoň ne natolik, abychom patřili ke střednímu proudu, ale už nejsme ani underground. V jistém slova smyslu nepatříme nikam, ale momentálně jsme schopní se hraním živit. Ale je to taktak na hraně: hrát musíme, těch koncertů a turné opravdu není málo a v tom množství jsou se všemi transfery náročné i fyzicky.

Čili to přemýšlení o další desce je pro mě hodně osobní a má praktické přesahy. Na jednu stranu už máme napsané skladby a určitě s ní nebudeme chtít čekat, na druhou stranu se nechceme dostat do situace, kdy psát nebo hrát budeme muset.

Ke všemu musíme platit účty a to se s pauzami a pomalejším tempem vylučuje. Není nijak příjemné pořád před sebou tlačit krátkodobé práce, protože nikdy nikomu nemůžeme slíbit, že v jeho firmě na plný úvazek pobudeme třeba dva tři roky. Musíme improvizovat, což má svoje kouzlo, vždycky to nějak jde, ale skýtá to i velký díl nejistoty. Novinka proto bude v první řadě odrážet i tohle naše dilema, tuhle nejistotu.

Recenze: Lucie, kapela s nezničitelnou DNA

Autor: Petr Frinta
 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!