Před měsícem se novým šéfem Institutu plánování a rozvoje Prahy stal Ondřej Boháč. V čele organizace připravující strategicky důležitý Metropolitní plán Prahy vystřídal Petra Hlaváčka. Ten na IPR skončil, protože odmítl odvolat architekta Romana Koutského, jehož tým na plánu pracoval. Koutský a jeho lidé se nyní paradoxně vracejí zpět. „Řečeno diplomaticky, byla to nešťastná situace. Celkově to práci na metropolitním plánu zdrželo,“ říká ředitel institutu, který určuje, jak bude Praha vypadat v příštích desetiletích.
Tým připravující metropolitní plán se v lednu zase dává do práce. Budou na plánu dělat titíž lidé, kteří na podzim odešli kvůli odvolání Petra Hlaváčka a Romana Koutského?
Ano. Většina z původních zaměstnanců již podepisuje nové smlouvy. Doplníme je ještě pravděpodobně o několik nově příchozích. Tým bude tedy větší než ten původní.
Takže odvolání vašeho předchůdce Petra Hlaváčka byla blamáž?
Řečeno diplomaticky, byla to nešťastná situace. Celkově to práci na metropolitním plánu zdrželo. Situace ovšem nevznikla v létě, je to výsledek dva roky trvajícího cirkusu kolem přípravy plánu. Objektivně je Petra Hlaváčka velká škoda. Je to mimořádná osobnost, jakých moc není. Praha by si měla lidi jeho typu hýčkat.
Když budou metropolitní plán připravovat titíž lidé, bude něco jinak?
Potřebujeme zřídit něco jako radu plánu. Její fungování bude podobné kontrolním dnům na stavbách: zpracovatelský tým se bude pravidelně scházet s členy rady plánu a podrobně je informovat, v jaké fázi se plán nachází, jaké problémy se řeší. Nepochybné také je, že se musí lépe rozjet komunikace.
Je IPR příliš vystaven politickým tlakům?
Když nastoupí nová politická garnitura, často rozstřílí projekty svých předchůdců. A to je věc, která město poškozuje. Tato instituce funguje tři roky a za tu dobu měla čtyři ředitele. Nejde o to, jak kdo institut řídil nebo neřídil. Nikdo nedostal čas nějaké řízení ani nastavit. Je ale třeba říci, že stejně intenzivně se střídali i radní magistrátu pro územní rozvoj. Takže ředitel IPR a jeho protějšek na magistrátu nedostali příležitost působit ve funkčním tandemu.
Proč jsou to tak horké pozice?
Protože ovlivňují byznys velkých peněz? Zejména v Praze územní plánování bylo, je a bude konfliktní. Na každém metru čtverečním je obrovský tlak a střet nejrůznějších zájmů, z toho nemůže vzniknout nic jiného než nepříjemný kompromis. Žádný radní pro územní rozvoj nikdy nebyl slavný.
Je reálné, aby se návrh metropolitního plánu dostal ještě letos do první fáze veřejného projednávání?
Udělám všechno pro to, aby to tak bylo. Má to ale několik podmínek, které zatím nejsou splněné. Například že bude ředitel odboru územního rozvoje na magistrátu. Je nutným partnerem pro to, aby se návrh do projednávání dostal. Dneska totiž návrh nemáme ani řádně komu odevzdat.
IPR loni schytal kritiku za to, že neslyší na změny v návrhu metropolitního plánu. Změníte to?
Jsme přesvědčeni, že model, jak jsme ho navrhli, je funkční. Pokud z diskuze vzejde například potřeba malé úpravy, jsme ochotni ji udělat. Jenom se musí najít i konkrétní řešení, jak to udělat. Všichni se třeba shodneme, že má být výšková regulace. Různí lidé mají ale výhrady k tomu, jak jsme ji v plánu vyřešili. Už ale nezaznívá, jak to má být správně.
Zaplaví Prahu mrakodrapy?
Mrakodrapy jsou mediálně vděčné téma. Současně je to ale problém, který Prahu pálí asi ze všeho nejméně. Praha je v UNESCO, je velmi přísně chráněná, takže tady vznik nějakého Manhattanu nehrozí. A je to dobře. Výškových staveb se sem vejde pár. Z hlediska městského plánování je to marginální téma. Problémem Prahy je, že je to dvoupatrová metropole.
Sedmdesát procent Prahy má dvě patra. I kvůli tomu má ve srovnání s Vídní, Berlínem nebo třeba s Londýnem asi poloviční hustotu osídlení, což ale znamená i dražší provoz. V případě velkých rozvojových území není důvod, aby tam stavby neměly šest osm pater nebo třeba dvanáct pater.
Jste pro to, aby si developeři stavěli domy vysoké, jak je napadne?
Výšková regulace Prahy je velice důležité téma. Město má říkat, jak mají být stavby v konkrétní lokalitě vysoké a objemné. Developerovi ale současně musí jasně říci, že když tato pravidla splní, nikdo mu nebude překážet ve výstavbě.
Jak se vypořádáte s opakovanou kritikou, že k velkým rozvojovým územím typu Bubnů nebyly v rámci přípravy metropolitního plánu vypracovány detailní studie?
Praha má nyní na těchto územích stavební uzávěry. Na začátku to byl dobře míněný nástroj. Měl zabránit, aby se zastavěl tu jeden kus, tu druhý kus velkého území, aniž by bylo jasné, jak má nová čtvrť jako celek vypadat. Jenže shodnout se na podrobnějším plánu se za těch šestnáct let nepodařilo ani v jednom jediném transformačním území.
Je to evidentně slepá ulička a byli bychom blázni, abychom v ní pokračovali dál. Tato území si podrobnější dokumentaci rozhodně zaslouží a my také navrhujeme, aby pro ně vzniklo takové „spodní patro“ metropolitního plánu v podrobnějším měřítku. Ale česká legislativa je dost komplikovaná.
Navrhujete stavební uzávěry zrušit?
Jsou místa, kde jsou již stavební uzávěry nesmyslné, a mohla by se využívat. Například z malé části nákladového nádraží Žižkov by mohla být stavební uzávěra sejmuta. Je to místo, které je urbanisticky jasně definované. Není tam na co čekat. Podobné to může být například podél Argentinské ulice v Bubnech. Ale samozřejmě v územích, kde musíte nově zakládat i uliční síť, je podrobnější studie na místě. To, že Praha dosud velká rozvojová území nevyužívá, je chyba.
Proč je to chyba?
Už dnes je problém, že se Praha místo nového využívání brownfieldů rozšiřuje na okrajích. Vzniká tak pověstná sídelní kaše, která je pro město drahá. Město je navíc dnes jistým způsobem zamčené. Sice jsou pozemky, kde by se mohlo stavět, ale nedělá se to. A to je problém, který se plně projeví třeba za deset let. Je to podobné, jako když se mluví o tom, že vysychá krajina.
Pokud se teď nezačnou vysazovat remízky a dělat další opatření, za deset let skutečně nebudeme mít vodu. S městem je to podobné. Musíme začít něco dělat hned, aby to za deset let přineslo výsledek. Nebo se na to vykašleme a budeme mít problém. Což se ostatně již ukazuje, vzhledem ke stagnující výstavbě bytů vylétlo nájemné za minulý rok o čtrnáct procent nahoru.
Jak přísně by mělo město developerskou výstavbu regulovat?
Regulace má být přísná. Ale pokud někdo přísnou regulaci splňuje, tak mu město nemá překážet, aby mohl stavět.
Developeři tedy mají pravdu, když pláčou, že nemůžou stavět?
Naše stavební legislativa je postavena tak, že stát chce kontrolovat skoro všechno. Stavebník, ať už developer nebo stavitel jednoho rodinného domu, tak musí běžet šílený maraton po všech možných razítkách a úřadech. Často úplně absurdních – musíte třeba získávat i razítko od správců technických sítí, které ve vaší ulici sice vůbec nevedou, ale mohly by! Na jeden jediný malý dům musíte nasbírat pětačtyřicet razítek. To je proces na roky. Stavíte dům pro děti a dostavíte ho pro vnoučata.
Co s tím?
Povolovací procesy se musejí razantně zkrátit. Kdyby trvaly dva roky, a ne osm let, každý investor by byl mnohem ochotnější bavit se s veřejností a přistupovat na změny v projektu. Když vám někdo na konci maratonu řekne, že tamhle jste vzal patník, vezměte to ještě jednou, tak se jdete rvát. Neúměrná délka stavebního řízení vytváří neochotu developera bavit se s okolím, což je přitom nutné.
Česko je 130. na světě v délce stavebního řízení. Mezi Papuou-Novou Guineou a Čadem. To jsou v tomto naši sousedé. Stavebník musí slyšet „tohle ano“ nebo „tohle ne“, samozřejmě nesmíme povolovat všechno. Musíme to však říkat rychle. V Česku je k výstavbě domu potřeba třiatřiceti právních úkonů. Více je v Evropě už jenom v Rusku.
Vystudoval geografii na Přírodově- decké fakultě Univerzity Karlovy. Působil v občanském sdružení Oživení. Od roku 2006 pracoval na pražském magistrátu. V roce 2011 se stal poradcem prvního náměstka primátora, o dva roky později stanul v čele odboru kanceláře primátora. Zástupcem ředitele IPR se stal v roce 2015. Loni v prosinci byl jmenován šéfem institutu. |