* E15: Nedávno vyhořela Petrovka, co jste tomu říkal?
Moc mě to mrzelo. Petrovka byla chata s bohatou minulostí, bohužel se ve své původní podobě, kdy byla noblesním hotelem, přežila. Od války do ní nikdo neinvestoval, hostila odborářské rekreace. Po roce 1989 o ni už opadl zájem. Současný požár vidím proto hlavně jako důsledek tohoto stavu. To je totiž tak – z dětství na přelomu padesátých a šedesátých let pamatuji ještě původní podobu horské rekreace: do Špindlu jste přijeli autobusem, kde vás na náměstí čekaly saně tažené koňmi. Na ně jste naložili batohy, lyže si hodili na ramena a podnikli dvouhodinový výstup na horskou chatu. Tam jste pak strávili týden lyžováním na přilehlé louce. Právě tohle nabízela i Petrovka. Jenže dnes to už nikoho nepřitahuje.
* E15: Neděsí vás opakované požáry horských objektů?
Pokud se o ně někdo přímo nepřičiní, ne. Myslím, že ničivé požáry horských objektů jsou spíše věcí minulosti. Původní chaty byly dřevěné, topilo se v nich uhlím a pro hasičskou techniku byly nedosažitelné. Když v nich při manipulaci s otevřeným ohněm vznikl požár, byl to obvykle jejich konec. Pokud dnes navrhujete projekt horské stavby, z hlediska požární ochrany tu platí stejné parametry jako u každé jiné budovy v nížině. Navíc vytápění horských chat bývá už zpravidla elektrické, což základní riziko požáru rovněž snižuje.
* E15: Vy jste se teď na Krkonoše soustředil – dokonce tam nyní žijete.
Žiji mezi Prahou a Krkonošemi – práce mě stále vrací do hlavního města. Ale Krkonoše mám rád. A snažím se tam i projektovat.
* E15: Jak vaše náklonnost ke Krkonošům vznikla?
Já jsem tam, náhoda tomu chtěla, v roce 2003 postavil dům, jenž měl sloužit k lyžařské rekreaci. Původně to byla hájovna na hřebenu, která byla určena k rekonstrukci, ale strhlo se to a postavilo se to znovu. A než se to vyprojektovalo a postavilo, zjistil jsem, že je tam teď moc pěkně. Krkonoše jsem samozřejmě znal dávno – ještě ze školy jsme tam jezdili lyžovat. Ale Krkonoše byly tenkrát hrozně zničené kyselými dešti a polomy. Po roce dva tisíce jsem ale zjistil, že je to pryč, že příroda se regeneruje docela rychle. Vypadá to tam zase dobře a je to blízko z Prahy – tak jsem tam čím dál víc jezdil a pak jsem si tam udělal trvalé bydliště.
* E15: Také jste tam vytvořil novou podobu tradičních Davidovek.
Davidovky jsou pro mě taková srdeční záležitost. Byla to budova, která tam chátrala od roku devadesát dva, kdy to někdo koupil. Pak se s tím celá léta spekulovalo. Když se dospekulovalo, bylo to dost děsivé. Dostali jsme příležitost ten projekt koupit. Pustil jsem se do toho s tím, že plně akceptuji, že tyto hory mají svá specifika. Změnili jsme projekt, omezili kapacitu stavby i rozměry, udělali jsme z toho dům, který, podle mého názoru, nepřidává těm horám zátěž.
* E15: Nejsou Krkonoše moc nacpané? Připadá mi, že jsou na svůj rozměr, co se týče počtu návštěvníků a zábavních areálů, předimenzované.
Je to tak. Je potřeba to regulovat. Mimo jiné i proto jsem se tam nastěhoval, abych občas mohl pozvednout hlas. Protože když pozvednete hlas jako návštěvník, vůbec vás neposlouchají, když pozvednete hlas jako místní, také vás neposlouchají, ale už to alespoň musí někam napsat nebo něco udělat. Stav Krkonoš je opravdu dramatický. Děsí mě tam třeba rozvoj motorové dopravy. Pamatuji si, že když jsme tam v sedmdesátých a osmdesátých letech jezdili lyžovat, Špindlerův Mlýn byl pro dopravu uzavřený – směli tam jen policajti, horská služba a pak nějaký ten auťák, co zásoboval tamní chaty. Teď to tak není. Pohybuje se tam v autech kdekdo, a nejlíp vždy až k chalupě. Navíc nikdo nemá problém koupit si nějakou čtyřkolku, se kterou všude vyjede. Dřív bylo řidičské hrdinství, když někdo vyjel na kopec a vyfotil se. Ale to byli jedinci, nikdo další tam nejel! Teď tam jezdí každý a pořád to považují za hrdinství, že tam vyjeli.
* E15: A vy do toho stavíte na Davidovkách další velkou boudu, na kterou se bude jezdit…
Naopak, dřív tam bylo čtyřiatřicet apartmánů. Přeloženo do normální řeči: v létě tam přijede čtyřiatřicet rodin s padesáti auty, která tam budou na louce parkovat. Takže my jsme ten baráček zmenšili, jednotek se tam udělalo jen šestnáct a udělali jsme tam v suterénu pro každého parking. Aby, když tam v létě přijede, auto schoval. V zimě se tam autem přijet nedá. To je takový ten lehký návrat k autenticitě místa.
* E15: Do Krkonoš se hodně jezdilo i za první republiky.
Myslím si, že kdyby nebyla druhá světová válka, bylo by po Krkonoších mnohem dříve. Síla kapitálu ve střední Evropě byla také poměrně velká a regulační mechanismy ještě neexistovaly. Kdyby nezačala válka, šla by přes Krkonoše nějaká trať do Polska. A zase kdyby válka trvala o půl roku déle, Hitler by postavil velkou silnici přes Špindlerovku do Polska, čemuž my tam dneska hrozně bráníme, protože by to zničilo nejcennější rezervace. Ironií osudu se komunismem likvidace Krkonoš zbrzdila. Sice se tam udělaly jiné podivné investice – třeba ty velké hotely, co se stavěly na nevhodných místech. Ale nebyly na nic peníze a všechno se dalo snadno zakázat, tak se to tam trochu zadrželo.
* E15: Je logické, že architekt chce stavět nové projekty – na druhé straně sám mluvíte o nutnosti zachovat v Krkonoších proporce a spíše utlumit stávající vývoj. Jaká je tedy u takové stavby, jako je Davidovka, role architekta, projektanta?
U staveb na horách se musí respektovat hlavně dvě věci. Naprosto zásadní je velikost – čím je barák menší, tím méně horám vadí. Druhá věc je přizpůsobit se tvaru a materiálu, protože tu je nějaká historická kontinuita. To všechno se snažím dělat. Krkonoše byly zastavěné vždycky, byly tam charakteristické boudy, měly šikmou střechu, dřevěnou fasádu nebo byly roubené – to k horám patří a myslím si, že by to mělo zůstat zachované. Protože vždycky, když se tam postaví něco, co je větší než určité měřítko, je to špatně. U Prahy se třeba říká, že Národní divadlo je měřítko pro vnitřní Prahu, pro Krkonoše je to měřítko takové turistické boudy, jež tam byla. Pětihvězdičkový hotel se čtyřmi sty lůžky je neúnosný a špatný. Abych to řekl úplně jednoduše, nejlepší je v Krkonoších vždycky louka, na které ten hotel stojí. Ale to platí kdekoli. Příroda je hezká a člověk je její součástí, to musíme všichni respektovat.
* E15: Váš ateliér se jmenuje P. H. A. – to je podle zakladatelů, nebo to je zkratka slova Praha?
To má docela hlubokou historii. V roce 1988 jsem šel jako mladý architekt na volnou nohu, v „perestrojkovém“ Československu se už poměry trochu začaly uvolňovat. Dali jsme se dohromady s kamarádem Vaškem Červenkou. Získali jsme zakázku na hotel, který měl vyrůst na třídě Wilhelma Piecka, dneska Korunní. Mělo to být na místě vozovny. Mimochodem ta vozovna tam nakonec zůstala. Tehdy se ale plánovalo, že ji zboří a postaví se tam na tu dobu velmi noblesní hotel. O zakázku soutěžilo pět týmů – čtyři byly státní projektové ústavy a pátý tým jsme byli my. A abychom trochu zakryli skutečnost, že jsou to dva soukromníci, vznešeně jsme se nazvali Ateliér Praha. To bylo těsně před revolucí, v létě nebo dokonce už na podzim 1989. Když proběhla revoluce a na jaře devadesát bylo možno vytvořit regulérní firmy, odešel jsem s „Ateliérem Praha“ na živnostenský úřad. Jenže mi řekli, že v názvu nesmí být jméno města. Tak jsem to přímo tam, na papíru, který jsme předkládali, přeškrtl a napsal jsem tam Ateliér P. H. A.
* E15: Díky tomu, že jste odešli na volnou nohu ještě před listopadem, jste asi měli v podnikání příjemný náskok?
Bohužel doba se vyvinula trochu jinak, než jsem myslel. Po revoluci nejprve náhle zmizely zakázky. Lidi, co odešli z projektových ústavů, si je totiž odtamtud odnesli. A my, co jsme byli na volné noze, jsme tyhle vazby neměli. Každý mi říkal: „Ty to máš výborný, ty už víš, jak se to dělá!“ To jsem sice možná trochu věděl, ale to bylo celé. V onom devadesátém roce jsme se najednou octli ve vzduchoprázdnu. Teprve postupem času jsme budovali nové vztahy.
* E15: Na čem jste začali pracovat?
Zpočátku po nás chtěli hlavně interiéry úřadů. Vznikaly nové instituce jako banky a ty se potřebovaly prezentovat. Pak se i u nás konečně objevil jakýsi muž, který chtěl projekt na bytový dům v Průhonicích. Bylo to někdy v roce devadesát tři nebo čtyři. Záhy se ale ukázalo, že to nemyslí vážně. Z projektu začal couvat, vypadalo to, že práce zase nebude. Naštěstí jsme ale měli už něco našetřeno. A tak jsem se tehdy rozhodl, že když může být „developerem“ on, měli bychom to umět i my. Koupili jsme pozemek místo něho, barák jsme doprojektovali a pak už ho vlastními silami postavili. Vytvořili jsme tak celou produkční linku, čehož se držíme dodnes. Časem toto stavitelství dokonce projekční činnost ve finančním objemu převýšilo. Neříkám, že nahradilo, stále projektujeme, to je tady v ateliéru kontinuální proces, ale prostě si ty vlastní vyprojektované stavby investičně stavíme. Vždycky za rok a půl nebo za dva postavíme nějaký dům.
* E15: Spojovat práci developera a architekta není úplně obvyklé.
Já jsem z Kroměříže a tam byla docela dobrá stavební kultura. Myslel jsem, že to tak je všude. Když jsem ale přišel do jiných okresních měst a dokonce i do Prahy, s překvapením jsem sledoval, že to tak není. Zejména menší okresní města kolem Prahy, kde jsem měl příležitost projektovat, byla velmi neuspořádaná. V Kroměříži vznikaly kdysi stavby většinou tak, že stavitel, obvykle místní člověk, přišel, koupil si pozemek, postavil na něm dům, ať už rodinný nebo bytový, a když na to nestačil, vzal si ještě architekta. Ten mu s tím pomohl, udělal mu třeba fasádu a podobně. Podstatné je, že výsledná produkce byla velmi kultivovaná a v kontextu města dobře zasazená. My jsme tak trochu navázali na tenhle směr. Tím, že neposkytujeme jen izolované projektové služby, že se projektová činnost rozšířila k tomu, že ten barák vlastními silami zafinancujeme a postavíme, máme šanci, aby všechno mělo svou kvalitu a logiku.
* E15: Jak vás zasáhla krize?
Samozřejmě nám zkomplikovala život. Věnovali jsme se projektům bytových domů, dělali jsme poměrné velké objemy pro velké developery, jako je Orco. S tím jsme měli smlouvu v řádech několika desítek milionů. Když v Orku museli všechny nové projekty zastavit, byla to rána. Naštěstí ještě rok a půl jsme mohli pracovat na dojezdu jiných zakázek, takže jsme to ustáli.
* E15: Museli jste omezovat provoz?
V projektování jsme provoz omezili. Zavřeli jsme naše druhé pracoviště ve Strašnicích, asi o čtrnáct lidí jsme zmenšili kancelář.
* E15: Vidíte v něčem světélko v tunelu ?
Záleží na tom, jak se dořeší krize v Řecku a v dalších evropských státech. To je strašně komplexní věc, nedá se předpovídat. Velmi úspěšná dekáda, kterou jsme měli po roce 2000, se pravděpodobně už nezopakuje. Protože tam se dělo cosi, co zřejmě navazovalo na předchozí vývoj, kdy se v devadesátých letech byty de facto nestavěly. Nebyly finanční nástroje, aby si někdo, kdo nemá po restituci nebo po nějakém náhlém výdělku peníze, koupil byt. Pak se to změnilo, dramaticky vzrostla produkce, dokonce vznikla, minimálně u Prahy lehká nadprodukce. Naštěstí nenastalo přímo to, co v Americe. Tady to mělo přiměřené rozměry a nebyla v tom finanční bublina. Stále ještě absorbujeme, co se stalo ve světě. Jestli následný vývoj bude příznivý, nebo nepříznivý, se teprve uvidí. I když na mediální strašení moc nedám, na nějaký velký boom bych nesázel. Každá krize je ale dobrá tím – to nás učili ještě v těch marxistických časech – že podporuje produktivitu a její růst. Člověk si může tuto poučku ověřit, když se najednou zamýšlí, co kde platí zbytečně, jaké další telefony a účty je možno zrušit, jestli by nebylo dobré prodat pár aut, nebo s nimi přestat jezdit. Všichni si prostě musí práci zracionalizovat a formulovat náklady tak, aby přežili.
* E15: Proti době, kdy jste začínal, se obrovsky změnila materiálová základna.
Před sto a více lety měl stavitel velmi omezený sortiment materiálů. Musel je používat tektonicky, aby mu to nespadlo. Mělo to své zásady a ty vyústily do estetického kánonu, který se modifikoval. Historické styly takhle šly stavebnictvím až do devatenáctého století. Načež nastala ta ohromná eskalace nových materiálů a možností a ztratil se zmíněný korektiv. Od té doby panuje tvarová a materiálová svévole. Tady to ovšem za komunistů brzdil nedostatek zboží a plánované hospodářství. Když jsme chodili do školy, často jsme se divili, proč na Západě, kde je tolik možností, jsou ty baráky většinou tak blbé. Záhy po revoluci jsem to pochopil – blbé jsou proto, že bylo blbé zadání a ten architekt nebyl dost silná osobnost. A tak se podřídil poptávce.
Ondřej Gattermayer (58)
Absolvoval fakultu architektury ČVUT Praha a pracoval v Krajském projektovém ústavu – v ateliéru arch. Zdeňka Edela. Od roku 1988 pak vykonával svoji profesi jako svobodné povolání. V roce 1990 založil Atelier P. H. A., který získal několik prestižních ocenění, a pracoval na mnoha významných projektech. Patří sem například interiéry Senátu ČR a přestavba místností prezidenta na Pražském hradě. V posledních letech se Atelier zabývá zejména projekty bytových domů a obytných souborů, v neposlední řadě pak projekty horských staveb.
Čtete rádi E15.cz? Nominujte nás v anketě v kategorii zpravodajství.
