Palach byl přemýšlivý kluk i bojovník zároveň, říká historik Jakub Jareš | E15.cz

Vše o inovacích

Vše o  inovacích Vstoupit do speciálu

Palach byl přemýšlivý kluk i bojovník zároveň, říká historik Jakub Jareš

Martin Štorkán

Přesně před padesáti lety se student Jan Palach demonstrativně zapálil na protest proti sovětské okupaci. Podle historika Jakuba Jareše z Ústavu pro studium totalitních režimů formovalo Palachovu osobnost hlavně prostředí, ve kterém vyrůstal. „Byl to v první řadě normální kluk, který velmi citlivě prožíval politiku a od raného dětství měl hluboký zájem o českou historii,“ říká Jareš, který je jedním z autorů knihy Jan Palach 69.

Od činu Jana Palacha uplynulo padesát let. Měl podle vás smysl?

Asi záleží, z jakého pohledu se na to díváme. Neměl smysl v tom, co on si sám předsevzal, což bylo rozpoutání národního protestu a dosažení požadavků z jeho dopisu. Z pohledu symbolické role to evidentně smysl mělo. Asi záleží na tom, jak se k tomu společnost vztahuje. Můžeme se k tomu vztahovat hodně povrchně, že z Palacha uděláme takového dalšího Jana Nepomuckého, jehož soška nebo pomník bude stát na každém rohu. Společnost si z jeho odkazu ale může vzít víc. Vzhledem k tomu, že to byl politický čin, tak měl vyburcovat občany k další politické angažovanosti. Pro mě jeho odkaz spočívá v tom, že by se občané měli politicky angažovat ve směru podpory demokracie, lidských práv, svobody, nezávislosti a speciálně v případě Palacha tam byla ještě jasná spojitost se sovětskou okupací, takže je s ním spojen i protest proti závislosti na této východní mocnosti. Palach může být symbolem boje i proti tomuhle.

Na co se při vzpomínání na Palacha zapomíná?

Myslím, že na jeho rodinu, která na tom byla strašně bita. Nejhůř na tom byl jeho bratr Jiří Palach, kterému umřel velmi brzy otec, pak mu zemřel bratr a v osmdesátých letech mu na následky všeho toho stresu zemřela matka. Je tam samozřejmě i to napětí, že oni toho svého Honzu znají úplně jinak, než jaký je jeho národní obraz.

Recenze: Důstojný portrét morálního apelu jménem Palach

To mě právě zajímalo. Vy jste byl editorem knihy o Palachovi a u té příležitosti mluvil se spoustou lidí, kteří ho znali. Byl podle vás spíše bojovník, nebo uzavřený kluk?

Byl to v první řadě normální kluk, který velmi citlivě prožíval politiku a od raného dětství měl hluboký zájem o českou historii. Pocházel ze sokolské rodiny, která byla velmi vlastenecká. Tohle prostředí ho formovalo. Povahově to byl asi člověk přemýšlivý, žádný bonviván. Zároveň teď ten jeho kamarád dával svědectví o tom, že to byl bojovník. To ale podle mě není v žádném rozporu s tím, že to klidně mohl být introvert nebo člověk klidnější povahy. Já si myslím, že tyto povahové rysy u něj vůbec nejsou v protikladu. Jeho spolužáci z vysoké školy líčí jeho jistou uzavřenost, která ale mohla být způsobena tím, že byl na té filosofické fakultě krátce. V hodnocení z gymnázia se také nepíše o tom, že by byl nějaký extrovert, který ve velkém balil holky a popíjel pivo. Základní aspekt je podle mě ten, že hodně niterně prožíval politiku a vyvozoval z toho důsledky.

Padesát let od  Palachovy smrti jeho čin ve společnosti hodně rezonuje. Můžete nějak historicky srovnat, jak se tady zvyšoval a snižoval zájem o něj?

Obrovský byl hned na začátku, to je jasné. Ale mezi lidmi to různými formami rezonovalo dál. Otevřena projevována úcta ale utichla, respektive byla umlčena. A lidé, kteří byli v roce 1969 dětmi, anebo se ještě nenarodili, se tom činu ve škole a často ani doma nedozvěděli. Připomínání Palacha ovšem silně žilo v československé emigraci.

Zemřel sochař Olbram Zoubek, který sňal Palachovu posmrtnou masku. Bylo mu 91 let

Jak se k tomu stavěl disent?

Ten se k tomu stavěl poměrně složitě. Dá se říct, že se bránil kanonizaci Palacha. A pak tu byla otázka, jak na tu formu protestu, kterou není možné následovat, vlastně navazovat. Spojení disentu a Jana Palacha je tak silně přítomné až v roce 1989. Ale samozřejmě tu byly postavy, které se Palachem v disentu zabývaly, ať už umělecky, nebo filosoficky: třeba Karel Kosík, Eva Kantůrková nebo Jaromír Šavrda.

Proč Palach tak silně rezonoval v emigraci?

Primárně z toho důvodu, že jej bylo možné opravdu svobodně připomínat. Zároveň to byl obecně srozumitelný symbol pražského jara. Pro emigranty bylo jednoduché říct: „My jsme z Československa, odtud byl Palach, kterého znáte“. Byl to zároveň symbol situace v zemi, z níž se oni rozhodli utéct: země, v níž se kvůli sovětské okupaci zapalovali na protest lidé.

Poslechněte si poslední Palachova slova: Člověk musí bojovat proti tomu zlu, na který právě stačí

Po revoluci byl pak zájem o Palacha velký?

Na začátku 90. let to byla opravdu silná úcta, protože se o Palachovi najednou dalo svobodně mluvit, mohly se objevit památníky, ze Všetat se mohly vrátit Palachovy ostatky zpět na Olšanské hřbitovy. V roce 1991 přišlo vyznamenání od prezidenta Václava Havla.

O dalším vývoji vzpomínání v 90. letech píše německá historička Sabine Stach, které se tématu věnovala ve svojí disertaci, že spíše utichalo. Změna pak přišla v roce 1999, kdy se konal studentský vzpomínkový pochod a další akce. Bylo to ve stejném roce, kdy lidé masově protestovali proti Václavu Klausovi s Milošem Zemanem, kteří svou moc zakonzervovali opoziční smlouvou. V očích mnohých šlo a jakousi novou normalizaci. A mně přijde, že oživení zájmu o Palacha s tím může souviset.

V současnosti postava Jana Palacha vstupuje do doby, která je instantní, rychlá a trochu povrchní. Palach možná lidi přitahuje tím, že je protikladem. Svoji roli má asi i to, že po vydání knihy Jan Palach 69 se objevila spousta historických detailů, která otevřely prostor pro různá filmová či popkulturní zpracování toho příběhu.

Přijde mi zajímavý kontrast s Miladou Horákovou, která v posledních letech jako symbol trochu ustupuje. A mám pocit, že na její místo se dostává právě Palach. V devadesátých letech i později měla Milada Horáková prominentní postavení jako symbol v reflexi komunismu. Ale zřejmě i Palacha v téhle prominentní roli nahradí časem další postava. Třeba to bude Václav Havel.

Proč se ve stínu Jana Palacha trošku zapomíná na Jana Zajíce, od jehož upálení letos uplyne také padesát let?

V první řadě jde o to, že byl „až“ druhý. A potom jeho čin nebyl tak dobře připravený jako Palachův. Jan Zajíc tolik nepřemýšlel, jak svoji zprávu rozšířit. Jan Palach napsal čtyři dopisy, z nichž tři poslal předem poštou. Zajíc své prohlášení poslal studentskému představiteli po svých spolužácích a druhé měl u sebe. O jiné šíření se nepokusil. Trochu asi podcenil, že nálada ve společnosti i mezi studenty se od ledna změnila, a že už ani studenti nemají zájem o další mimořádnou situaci. Pro celou společnost je obtížné vyrovnávat se s takovou tragédií, zvlášť když se opakuje. Kdyby dnes v Gdaňsku zavraždili dalšího politika, tak to bohužel asi taky nevzbudí takový ohlas jako tragický případ primátora Adamowicze.

 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!