Radomír Dočekal: Filmy velkých amerických studií se Česku stále vyhýbají

Na filmové pobídky půjde letos třetí rok po sobě 800 milionů. Je to maximum, které český trh utáhne?

K maximu se blížíme. Kapacita trhu je podle mne zhruba pět miliard korun, což na pobídkách znamená kolem miliardy. Otázkou je, jestli a jak se bude kapacita zvětšovat, protože na to jsou potřeba další investice. Pokud se ale trh stabilizuje, může se dále rozvíjet.

A pokud bude na pobídky oněch osm set milionů korun několik let za sebou, tak věřím tomu, že i kapacita trhu může narůst. Stejně tomu bylo i v Maďarsku. Když v roce 2004 zaváděli pobídky, byly tam dva ateliéry. Nyní jich mají dvacet čtyři. V Česku takový růst asi není potřeba, protože infrastrukturu tady máme.

Česko zavedlo pobídky v roce 2010 jako jedna z posledních zemí v Evropě. Nyní ale některé země jako Maďarsko či Francie jdou opět dál a podíl daňových vratek zvyšují. Bude muset časem přihodit i Česko?

Dříve to byly dostihy, kdo bude mít pobídky a kdo ne. Nyní to začínají být dostihy o to, jak vysokou pobídku která země dá. Za asociaci mohu říct, že jsme to nyní v době, kdy se mění audiovizuální zákon, zvažovali. Nakonec jsme ale dospěli k tomu, že v současné situaci oněch dvacet procent díky stávající infrastruktuře a kvalitě služeb v rámci konkurenceschopnosti dostačuje. Nicméně do budoucnosti musíme určitě přemýšlet a jednat o tom, zda by se mělo navýšit na 25 procent.

Filmový producent Radomír Dočekal|Michael Tomes, E15

Letos poprvé mohou zahraniční filmaři žádat o pobídky průběžně po celý rok, zatímco dříve to bylo možné jen na začátku, kdy ještě řada projektů nevěděla, jestli se vůbec a kdy uskuteční. Pomůže to?

Dříve to bylo tak, jako kdybyste řekli automobilce Hyundai – chcete postavit továrnu? Tak musíte přijít přesně v první polovině února a proinvestovat peníze hned, jinak pobídku nedostanete. To se naštěstí novým zákonem změní. I kvůli tomu je vidět, že za pět let, co pobídky fungují, se v Česku nenatáčely žádné velké studiové filmy.

Podmínky byly totiž tak složité, že pro největší americká studia bylo daleko jednodušší jít do Maďarska nebo jinam. Tuzemský systém pro ně byl nečitelný. Když přišli až v dubnu nebo květnu, tak jim bylo řečeno, že musí počkat do dalšího roku–a šli jinam. Proto tady dosud natáčí většinou nezávislí producenti, byť i s velkými projekty, nebo televizní stanice, které umějí lépe plánovat.

Když se v Praze nedávno natáčel snímek Child 44 produkovaný Ridleym Scottem, tak to vzbudilo i nelibost ze strany veřejnosti, která si stěžovala, že bylo zavřeno metro, byť v noci. Setkáváte se s tím často?

Vždy se musí najít nějaká rovnováha. Samozřejmě že některá omezení to přinese. Ovšem měli by být poučení partneři na obou stranách. Na jedné straně my filmaři, na druhé straně radnice, která by měla vědět přesně, co může chtít a co může dát. Hlavně v menších městech se stává, že filmaři přijedou a radnice neumí přesně stanovit parametry.

Filmový producent Radomír Dočekal|Michael Tomes, E15

Od toho jsou tady filmové komise, které umí radnicím poradit, jak s filmaři spolupracovat. Za uzavření metra, navíc o víkendu a v noci, filmaři zaplatili. Dopravní podnik dostal peníze a v neděli v sedm ráno se zase otevřelo. Nemyslím si, že to bylo zase tak zásadní omezení. Ještě že tady něco jako bývalá stanice Moskevská je.

Často natáčíte v ulicích měst. Co to pro filmaře znamená?

Například jsou nutné zábory. Někde mohou být maximálně jednou za měsíc. Když někdo natáčí a někdo jiný chce dotyčnou ulici využít také, musí přijít až za měsíc. Problém je v tom, že radnice by měla mít nějaký základní systém. My pak budeme vědět dopředu, kam nemá cenu chodit.

Vždy dochází k nějakému omezení. V Praze se dělají zábory složitěji než v New Yorku. Na druhé straně po sobě uklidíme. Vždyť součástí dohody s radnicí je i blokové čištění ulic na naše náklady. Vyhovět podmínkám v Praze je čím dál složitější. I kvůli tomu míří spousta produkcí mimo Prahu.

Co vám ještě připadá z podmínek za absurdní?

Dary. Radnice má sazebník, za který dotyčné prostory pronajímá. Někdy jim ale připadá, že je to málo, takže musíme dát dobrovolný dar na čistotu města. A pak – co už samozřejmě radnici nezajímá – musíme jednat i se spoustou soukromých subjektů, které také musíme vykoupit. Takže natáčet v pražských lokacích je čím dál dražší a náročnější.

Před patnácti lety přišlo filmaře natáčení na Karlově mostě na čtvrt milionu korun denně. Staroměstského náměstí si radnice cenila na 90 tisíc korun za natáčecí den. Kolik je to dnes?

Myslím, že u Karlova mostu je to už půl milionu. Ale můžete tam přitom natáčet jen do devíti do rána, nikoli během dne. To se dá pochopit v létě, když je světlo od čtyř hodin ráno a do devíti se to prostě musí zvládnout. Navíc jej stejně nemůžete zavřít celý.

Proto se scény na podobných místech jako Karlův most často odehrávají v noci. Sazba natáčení se pak ještě počítá za kalendářní den – takže když natáčíte od deseti večer do šesti do rána, tak platíte dvě sazby, protože točíte dva dny. To jsou trochu hokynářské počty.

Filmový producent Radomír Dočekal|Michael Tomes, E15

Co s tím?

Hlavní město by mělo mít nějakou filmovou kancelář, jakou má mnoho měst v Evropě a Americe. Filmař přijde, dostane jasné informace a jasné ceny. To bohužel v Praze nefunguje, zatímco například v Ostravě nebo Pardubicích ano. I proto tam filmaři jezdí daleko raději. Ale zase tam samozřejmě nemají Karlův most. Praha by měla podobnou kancelář vybudovat. Jednáme o tom už patnáct let, vždy dostaneme vstřícné odpovědi, ale nikdy se nic nestane.

Když se nějaký zahraniční producent rozhodne natáčet v Česku, jak si najde tuzemského koproducenta? Vypíše výběrové řízení?

Film stojí na osobních kontaktech. V devadesáti pěti procentech je to na základě doporučení někoho, koho zná. Jednou jsme se opravdu účastnili soutěže a vyhráli. Bylo to předloni u čínského filmu Somewhere Only We Know (Jen my víme kde). Od té doby kdokoli sem z Číny chce jít, tak tvůrcům zavolají a oni nás doporučí. To samozřejmě neznamená, že zakázku získáme automaticky my.

Další bondovka by se prý měla opět natáčet v Česku?

Pamatuji si, když jsem byl na Barrandově, měl jsem tehdy za poradce Norberta Auerbacha. Znal se s i producenty bondovek Broccoliovými a dalšími. Říkali jsme mu, že náš sen byl vždy dostat na Barrandov Spielberga a Bonda. Málem se nám to povedlo s filmem Jeden svět nestačí.

Natáčet se mělo v Turecku, které ale postihlo zemětřesení. Chvíli přemýšleli, že by to částečně přepsali. Nakonec to ale opravdu natočili v Turecku, neboť dostali podmínky, které nemohli odmítnout. Ale pak se to povedlo u Casina Royale. Pozvali jsme producenty, ukázali jim Prahu a Karlovy Vary – a přijeli. Je možné, že zase budou potřebovat nějakou podobnou lokaci.

To, co filmová lokace využije a prodá, jsou středně rozpočtové filmy, které je opravdu zachovají i ve snímku. Velkorozpočtové filmy si to nakonec stejně udělají podle sebe, jak potřebují a chtějí.

Casino Royale se natáčelo mimo jiné i na pražském Vítkově – ale ve filmu to prostředí natolik měnili, že to nebylo téměř poznat. Proč o to tedy filmaři stojí?

Nakonec je to vždy o kreativitě tvůrců. Mohou to vždy předělat v počítači. Je to stejné jako u chystaného filmu Chinese Justice American Revenge. V Česku se bude natáčet Amerika – to kdyby někdo řekl před deseti dvaceti lety, tak je to nemyslitelné. Nyní díky speciálním efektům si můžete vymyslet cokoli.

Vždyť tak to bylo již v Mission Impossible...

Ano, Pražský hrad představoval Kreml, protože filmaři do Moskvy jezdit nechtějí. Je to složité a velice drahé. I kvůli tomu se v Praze hodně natáčí. Míří sem množství filmů, které by se měly odehrávat v Moskvě nebo obecně v Rusku. Bohužel mnozí filmaři nakonec zjistí, že to daleko lépe natočí v Maďarsku, kde je socialistické architektury přece jen více než v Praze.

To byl případ i páté Smrtonosné pasti, která se odehrává v Moskvě. Také to byl jeden z filmů, který měl vznikat i v Česku, ale natáčel se v Maďarsku. To, co lokace využije a prodá, jsou nakonec středně rozpočtové filmy, které je opravdu zachovají i ve snímku. U velkorozpočtových filmů si to nakonec stejně udělají podle sebe, jak tvůrci potřebují a chtějí.