Radůza: Obávám se, že se válka mým dětem nevyhne

„Samozřejmě to nemůže být veselé album. Ale když se zamyslíte nad tím, jak si dobře žijeme a máme se fajn už sedmdesát let od konce války, nutně se nabízí otázka, jestli si toho dostatečně vážíme,“ říká jedna z nejuznávanějších osobností tuzemské hudební alternativní scény.

Album vyšlo 8. května na Den vítězství, ale mám dojem, že spíše popisuje osobní prohry a tragédie v dobách válek?

Myslíte? To mě nenapadlo. Popisuje to prostě cestu člověka k poznání, cestu napříč dějinami, které nejsou nic jiného než války a krveprolévání. Člověk se narodí v různé podobě jako účastník, svědek nebo i strůjce nějakého konfliktu. Vždy z toho vyjde ven s nějakým poznáním, zkušeností, kterou si pak nese dále.

V jednom z rozhovorů jste uvedla, že „podstatou naší existence na téhle planetě je násilí a silný vždy vyhraje“. S tím se musí žít velice těžce, ne?

Tak to je. Už jen to, že naše existence je postavena na tom, že hmotnou schránku musíme něčím živit a tím jsou hmotné schránky jiných živočichů nebo rostlin, už v tom je násilí obsaženo. Dříve bychom si potravu sami ulovili, nyní chodíme nakupovat do supermarketu, neboť za nás zabíjí někdo jiný.

Dá se tomu nějak vyhnout? Mnozí jsou i z těchto důvodů vegetariány či přímo vegany?

Maso v současné době nejím. Ale pojídání rostlin je v podstatě totéž, protože i rostliny mají tělo, i když je to menší zlo. Nikoho, kdo by byl živ pouze pránou z vesmírné energie, neznám.

Nové album mi i kvůli válečnému tématu přijde jako vaše nejsmutnější. Máte podobný pocit?

Samozřejmě to nemůže být veselé. Ale když se zamyslíte nad tím, jak si dobře žijeme a máme se fajn už sedmdesát let od konce války, nutně se nabízí otázka, jestli si toho dostatečně vážíme. Jestli nevyhazujeme příliš velké množství potravin, jestli nevyužíváme příliš velké množství zdrojů. Já se z toho samozřejmě nevyděluji – nežiji v domě, který by byl zcela energeticky soběstačný a ekologický, používám mobilní telefon, auto a další věci.

Jen se zamýšlím nad tím, jestli těch dalších sedmdesát let, po které tady moje děti budou, planeta vydrží. Zamýšlím se nad tím, jestli bych chtěla, aby moje děti byly účastníky nějakého válečného konfliktu – a mohu říct, že nechtěla. Zároveň se obávám, že se jim to nevyhne. A možná ani nám ne, protože situace mi začíná připadat neudržitelná. Jsou místa na světě, kde zdroje nemají, lidé tam živoří, chtějí pro své děti a sebe zajistit vodu, jídlo a zdravotní péči. A když to nemají na místě, kde se narodili, snaží se dostat na jiné místo. Do Evropy nyní míří řada uprchlíků, Evropa je ale příliš nechce, protože brání svoje rodiny. Je to naprosto neřešitelné.

Nejtěžší je vždy vymyslet, o čem písnička bude

Albu s knížkou říkáte chansonetto nebo také knižní muzikál. Jak vás to napadlo?

Uvažovala jsem o tom asi deset let a pořád jsem nevěděla, kudy na to jít. A pak mě spisovatel Josef Urban, podle jehož předlohy vznikl například film Habermannův mlýn, oslovil, jestli bych nenapsala hudbu k filmu Tenkrát v ráji, který se nyní začíná natáčet. Napsala jsem písničku Grétka, jemu se to líbilo, tak chtěl, abych napsala ještě píseň o bitvě u Verdunu či Stalingradu. Tak jsem si řekla, že bych to mohla vzít už od bitvy u Marathonu, to je celkem významný milník, až do Sudet, opatřit to povídkami a vytvořit konečně to, co jsem vždy chtěla. Udělala jsem si časovou osu, vybrala si bitvy a dramaturgicky album sestavila tak, aby se písničky střídaly tempově i žánrově.

Mezi autorskými alby máte většinou dva roky odstup, někdy i více. Nové album přichází po roce a ještě navíc s knihou, což je množství práce. To šlo tak samo?

Pro mne to byla zábava. Psaní povídek mě velice baví. Pro mne to není práce, protože nejsem spisovatelka, ale muzikantka. A to, že píšu povídky, to je pro mne relax, hobby. Když už jsem povídky a téma měla, napsat k nim písničky bylo velice snadné. Nejtěžší je vždy vymyslet, o čem písnička bude. Hlavně bych z toho ještě chtěla zkusit udělat divadlo, multimediální představení s projekcemi na bázi Laterny Magiky nebo něco takového, třeba jen se dvěma tanečníky. Zpracovala bych dramatizaci, napsala scénář. Povídky by to ale chtělo zkrátit, protože jinak by to bylo moc dlouhé.

Už jste s dramatizací začala?

Ještě ne. Čekala jsem, až vyjde deska a knížka, abych měla s čím jít za ředitelem případného divadla. Ale chci se o to pokusit. Jestli se mi to povede, to ale nevím.

Radůza|Michael Tomes, E15

Budou k novému albu koncerty a s kapelou?

S kapelou hraji už čtyři roky a moc si to pochvaluji. Od kluků jsem se hodně naučila. Mám je moc ráda. Asi to není úplně profesionální mít rád členy své kapely, ale prostě to tak je. Ráda je vidím i mimopracovně, jdu se podívat třeba, když hrajou jinde. Některé písničky už hrajeme, některé se chystáme do repertoáru zařadit.

Léta jste se neúčastnila festivalů, ale loni jste to zkusila…

…a zase nebudu. K ničemu to nebylo. Říkám to upřímně – nemá to moc společného s koncertem. Lidé se nesoustředí, zpívám do nějakého prázdna, vůbec nemám pocit žádné reakce. Samozřejmě jsou výjimky, například když je to uzavřené nádvoří, tam se atmosféra vytvořit dá. Nebavilo mne to jako hraní na normálních koncertech. Tak jsem si řekla: Proč bych to měla dělat, když mě to tak nebaví? Loni jsem to zkusila, protože se mi stýskalo přes léto po klucích z kapely. Ale byla jsem z toho spíše vyčerpaná, než že by mě to bavilo.

Koncertujete více v poslední době? Spousta muzikantů a kapel začala mnohem častěji koncertovat, protože tím kompenzují pokles prodejů desek, které je dříve živily více než hraní.

Nemohu říct, že by mi klesaly prodeje desek, to musím zaklepat. Ale i tak mě vždy živilo koncertování. Hraji tak často, abych se uživila. A protože mám dvě malé děti, tak hlavní je, abych mohla být s nimi. Takže těch maximálně osm koncertů do měsíce je tak akorát, aby to bylo vyvážené a bavilo mě to.

Vy jste si kvůli prodeji alb založila před pěti lety vlastní vydavatelství. Proč? Předtím jste vydávala u Indies, kteří byli a jsou stále považováni za ty, kteří nekladou umělcům překážky, nemluví jim do toho, jak má album vypadat. Od Indies proto moc hudebníků neodchází.

Předtím jsem byla u Indies u Miloše Grubera a pořád máme dobré vztahy. Vždy jsem si ale chtěla všechno zkusit. Většinu věcí, které mohu udělat sama, jsem vždy sama dělat chtěla. Když nejvíce věcí, které mohu mít v rukou, v rukou mám, tak to nejvíce vyjadřuje můj názor.

Radůza|Michael Tomes, E15

Často se vzpomíná na to, jak vás v roce 1993 objevila Zuzana Navarová hrát na ulici a pak vás předhodila lvům jako předskokanku na koncertě Suzanne Vegy. Ovšem trvalo dalších osm let, než jste vydala první album, což je docela dlouho.

Moje tehdejší písničky nestály za nic. Existuje nějaká demonahrávka, kterou kdysi vydal Black Point. Tvrdošíjně na nahrávce sedí, nechce ji dát z ruky – a to je moje záchrana, protože je otřesná. Má to půvab toho, že mi bylo 18 nebo 19 let, a tak jsem tam vyprávěla ty své pravdy… ale je to hrozné. Myslím, že se vyplatilo těch osm let počkat. Ani za debutovým albem Andělové z nebe bych si tak úplně nestála. Až potom od té druhé desky …při mne stůj, tam už bych řekla, že to docela šlo. Ale doma svá alba neposlouchám.

Za album ...při mne stůj jste získala tři Anděly a ty jste pak prodala v aukci. Na co výtěžek šel?

Nevím. Zrovna tak jako nevím, ve kterých kategoriích jsem je obdržela. Jeden Anděl šel myslím na autistické děti. Jednoho jsem dala Aně Geislerové, která pořádala nějakou aukci. A jednoho jsem dala své učitelce zpěvu Lídě Nopové a myslím, že jej má na konzervatoři ve třídě. Nemám ani ty plakety. A o nich opravdu nevím, kde jsou. Možná jsem to dala do aukcí s těmi Anděly, ale nejsem si jistá.

Máte už v hlavě další album?

Jasně. Už mám z příštího alba sedm písniček a napsány dvě kapitoly z knihy.

O čem to bude?

O svobodě. O boji za svobodu.

Kdy by mohlo vyjít?

Je to limitované tím, že se rýsuje spolupráce s dalším tělesem. Takže záleží na tom, jestli budou peníze, čas a podobně. Nechci to zakřiknout. Až se dozvím, jestli spolupráce bude a kdy, budu podle toho muset zbytek rychle napsat.

Bude to opět spíše pro kapelu, nebo dostane větší prostor sólový akordeon, který v posledních letech příliš nevyužíváte?

Akordeon bude mít opět menší podíl. Mám nějaké zdravotní potíže, takže hrát na akordeon mi působí fyzickou bolest a hraji na něj proto málo. Člověk se vyvíjí, stárne, ubývají fyzické síly. Buď budu hrát takto, nebo nebudu hrát vůbec. Buď to lidé skousnou, nebo ne. Tak to je. Netrápím se tím.

Český hudební byznys je na dně. Po letech je to první dobrá zpráva