„Naši vlastníci vnímají, že podmínky pro podnikání v Česku se zhoršují, a jsou tak velmi opatrní při schvalování investičních projektů,“ říká šéf tuzemského Lasselsbergeru Roman Blažíček.
* Trpí váš obor tím, na co si aktuálně stěžují stavební firmy, tedy soutěžením v tendrech i pod nákladovými cenami?
Soutěžení na hranici a někdy i pod hranicí nákladových cen pochopitelně vytváří obrovský tlak i na subdodavatele. V naší branži se tak často prodává i pod výrobními náklady. A rozhodně nejde o výjimečný jev.
* Jste do toho tedy tlačeni také?
Jsme sice v České republice téměř jediným průmyslovým výrobcem keramických obkladů a dlažeb, ale nežijeme jen v Česku, žijeme také v Evropě. A konkurence a nadvýroba v Evropské unii je v současné době velká, takže je i obrovský tlak na cenu. Jestliže chceme uspět, musíme se trhu přizpůsobit. U velkých referenčních projektů se tedy často musí jít i pod náklady.
Abychom získali zakázku jako tunel Blanka, jsme velmi blízko nákladové ceně. Takové zakázky jsou pro nás především prestižní stavbou
* Na zakázkách typu obkladů pro tunel Blanka tedy marže nenaženete?
Abychom získali takovou referenční zakázku, nemuseli jsme sice jít pod náklady, ale byli jsme velmi blízko nákladové ceně. Takovéto zakázky jsou pro nás především prestižní, referenční stavbou. Pro Blanku jsme dělali obklad Rako vyloženě na zakázku. Museli jsme si pořídit nové formy a spoustu dalších věcí, které jsme použili jen pro tento projekt.
* S kým si nejvíce konkurujete?
Před zavedením dovozního cla na čínské výrobky to byly dovozy z Asie. Po jeho zavedení se import z Asie ustálil na úrovni, která trh dramaticky nelikviduje. Čínský výrobce ve středoevropském regionu určitě není hlavní drtič cen. Naši největší konkurenti jsou polští výrobci, které jsme paradoxně naše řemeslo v devadesátých letech učili tím, že jsme tam vyváželi naše výrobky, a oni pochopili, že by to mohl být dobrý byznys. V Polsku pak vznikly obrovské výrobní kapacity, takže jsou natolik efektivní, až si někdy nedokážeme vysvětlit, jak můžou dosáhnout tak nízkých cen. Všude, kde narazíte na polského výrobce, je cenový problém.
* Je to už problém dumpingu?
To nevím. Ceny polských producentů jsou však tak nízké, že si neumíme vysvětlit, jak jich mohou dosáhnout. Je samozřejmě řada oblastí, kde mají objektivně nižší náklady, což se týká například výdajů za elektřinu. Když polský výrobce podobně velký jako my začne 1. ledna vyrábět, má v zisku náskok 50 milionů korun.
* Jak s tím bojujete?
Určitě kvalitou a rozpětím produkce. V České republice je navíc naše značka Rako poměrně známá, v tuzemsku se možná také dokážeme lépe naladit na vkus českých zákazníků.
* Když se potkáte v zahraničí, je to asi jiné.
Tak dobrou pozici jako v Česku už nemáme ani na Slovensku. Transportní vzdálenost ke slovenským spotřebitelům je přibližně stejná z České republiky i Polska, výrobci na sever od Ostravy jsou však na tom lépe než my, takže mají z hlediska dopravních nákladů výhodu. Na Slovensku tedy bohužel ztrácíme. A podobně můžeme pokračovat i v trzích dál na východ, které jsou polští výrobci schopni získávat agresivní cenovou politikou. Například na Ukrajině se rozvíjí i lokální výroba, objevují se tam noví, ale silní místní producenti.
* Tuzemské stavebnictví je v krizi, na východě válčíte s Poláky. Kde si to vynahrazujete?
Ve srovnání s rokem 2008 se spotřeba keramiky v Česku snížila o 30 procent. Tyto ztráty se nám však daří kompenzovat exportem, a to nejen do západní Evropy, ale i do zbytku světa. Ze zahraničí máme 70 procent tržeb. Nyní máme nové zákazníky například v Kanadě nebo na Blízkém východě, začíná se nám dařit ve Francii, velmi dobře se nám daří v Rakousku, hledáme cestu do USA. Podíleli jsme se například také na výstavbě fotbalových stadionů pro poslední evropský šampionát ve fotbale v Polsku a na Ukrajině.
* Takže se vám přece podařilo porazit polské konkurenty i na jejich domácím hřišti?
Má to jediný důvod. Jsme dobře zavedený výrobce u architektů, a protože stadiony projektovaly německé kanceláře, které nás velmi dobře znají, vybraly si českou značku Rako, s níž se jim dobře pracuje. Podobně se nám podařilo dodat poměrně dost keramiky pro výstavbu hotelových komplexů v Soči v souvislosti s přípravou zimní olympiády. Takže ani na východních trzích to určitě není beznadějné.
* Kde vás v současnosti kromě tvrdé konkurence nejvíc tlačí bota?
Česká republika je z hlediska podílu na hrubém domácím produktu nejprůmyslovější zemí v Evropě. Místo toho, aby politici chovali průmysl v bavlnce, bojujeme už několik let s dopady cen energií, abychom se nedostali do nekonkurenceschopné pozice.
* Co navrhujete?
Nutně potřebujeme, aby se legislativně zastavila podpora nejvíce zatěžujících energetických zdrojů, tedy především fotovoltaiky a bioplynu. Nezbytně nutné je také zafixování určitého stavu, na který bychom se v nejbližších letech mohli spolehnout. Nemáme problémy s cenami silové elektřiny, které v Evropě kolísají všem víceméně stejně. Problém máme s regulovanou částí cen, která je v Česku jedna z nejvyšších v Evropské unii.
* Kolik vás stojí příspěvek na obnovitelné zdroje?
Do české energetiky dáváme každý rok 70 milionů korun, což je zhruba polovina našeho zisku. Pro srovnání, investice do špičkové výrobní linky v Chlumčanech nás loni přišla na stejné peníze. My jsme si nikdy nedali do vínku, že budeme podporovat energetiku v České republice. Náš byznys je výroba keramiky. A od nikoho nechceme, aby na výrobu keramiky přispíval. Jenže nyní jsme v situaci, kdy místo investic do našeho oboru investujeme do energetiky.
* Daří se vám vytěžovat celou výrobní kapacitu?
Nyní vyrábíme zhruba na 90 procent. To je za normálních podmínek minimální hranice vytížení kapacit, aby firma měla smysluplný profit. Jakmile se dostanete pod tuto hranici, jste v situaci, kdy negenerujete zisk. Keramická výroba je náročná na kapitál, na druhé straně je tu obrovská konkurence. Marže jsou tedy velmi nízké.
* Nyní vám omezení výroby nehrozí?
Jsme na rozhraní. Když uvidíme, že cena energií bude stoupat a bude se tím zhoršovat naše konkurenceschopnost, nevylučuji, že budeme muset v horizontu několika měsíců řešit, co dál s nevytíženou kapacitou. Naši vlastníci vnímají, že podmínky pro podnikání v České republice se zhoršují, a jsou tak velmi opatrní při schvalování investičních projektů. Pro letošní rok jsme investice snížili jen zanedbatelně zhruba na 90 milionů korun. Pro příští rok máme projekty, jejichž schválení se však odsune až do dalšího období. Paradoxně jde o projekty na snížení energetické náročnosti.
* O jaké investice konkrétně jde?
Chceme rekonstrukcí snížit energetickou náročnost výrobních linek v Rakovníku. Ale protože se bavíme o 60 až 70 milionech, jde o investici, k níž se v současné situaci nemůžeme zavázat.
* Co na to říkají vaši zaměstnanci? Jak se tato situace odráží například na mzdách?
Máme poměrně slušné odboráře, naše kolektivní vyjednávání probíhalo v posledních letech velmi korektně. A to přesto, že z naší strany jsme ohledně nárůstu mezd byli velice konzervativní. V současné době se z hlediska mzdových nárůstů pohybujeme pod celorepublikovým průměrem. Pokud se situace nezmění, nepočítáme v příštích letech se změnou ani my. Přesto Lasselsberger patří v Plzeňském kraji stále mezi lépe platící podniky.
Roman Blažíček (50)
Vystudoval na Vysoké škole ekonomické v Praze obor automatizované systémy řízení v ekonomice. S VŠE a Západočeskou univerzitou spolupracuje jako externista dodnes. Do tuzemského Lasselsbergeru nastoupil v roce 2000. O pět let později se stal jeho generálním ředitelem.
