Evropské ocelářství loni zažilo velmi atypický rok. Před rekordním zdražováním ho zachraňovala neutuchající poptávka. Nadcházející roky ale tak pozitivní být nemusí, varuje šéf Třineckých železáren Jan Czudek, který kritizuje energeticko-klimatickou politiku Evropské unie. „Pokud chce Evropská komise vodík v ocelářství, musí si uvědomit, že celá výroba Temelína padne na naše provozy,“ řekl.
V hutním oboru panuje dlouholetá rivalita. Jak Třinecké železárny, tak Liberty Ostrava o sobě dlouhodobě prohlašují, že jsou největším hutním podnikem v Česku. Jak toto rozklíčovat?
Záleží na tom, podle čeho to bereme. Liberty má sice vyšší povolenou kapacitu, ale posledních deset let vyrábíme víc my. V každém případě nejde o žádnou vyostřenou rivalitu. Každý vyrábíme trochu něco jiného, takže jsem rád, že v minulém roce se ostravské huti dařilo.
Kolik jste ročně nakonec vyrobili oceli?
Loňský rok byl pro ocelářství extrémně složitý a zachránilo ho až druhé pololetí. Nakonec to bylo 2,4 millionu tun, o zhruba 90 tisíc tun méně než loni. Bývali bychom vyrobili více, ale plánovaná odstávka vysoké pece nás stála asi sto tisíc tun produkce a havárie z konce roku další stovku. Letos bychom se měli vrátit k původní produkci 2,5 milionu a výš.
Havárie zní u hutě celkem nebezpečně. O jaké problémy šlo?
Vybuchl jeden z plynových ohřívačů větru na jedné ze dvou vysokých pecí, ale nikomu se nic nestalo. Horší je, že provoz této pece jede stále jen na polovinu výkonu.
Kdy se rozjede naplno?
Věříme, že do konce února.
Do jaké míry havárie ovlivnila loňské hospodářské výsledky?
Škodu ještě stále nemáme vyčíslenou. Celý loňský rok byl ale nakonec úspěšný. Už víme, že jsme měli lepší výsledek než v roce 2020. Tehdy jsme měli čistý zisk kolem půl miliardy, teď by to mělo být násobně víc. Pomáhala nám extrémní poptávka po oceli.
Na druhou stranu celý průmysl trápí zdražování…
To je pravda. Některé vstupní náklady vzrostly i o stovky procent. Například železná ruda stála před rokem mezi 80 a 90 dolary za tunu a loni se prodávala klidně i za 220. Znamenalo to zaplatit miliardy navíc. Podobně vzrostla cena uhlí, energií i šrotu. Na burzách sice došlo k určité korekci, třeba o desítky procent, ale na původní cenové hladiny už se nikdy nedostaneme. Evropská politika to zkrátka neumožní.
Jak to myslíte?
Hlavním nositelem všech průmyslových cen jsou energie, které se používají pro těžbu rud, uhlí nebo i dopravu. To znamená, že bez poklesu cen energií nezlevní ani suroviny ani materiály. U elektřiny přitom změnu trendu čekat nelze, protože její cenu ovlivňují drahé emisní povolenky. Ty zůstanou drahé tak dlouho, jak ve své nepromyšlené dekarbonizační politice setrvá Evropská komise.
Zůstaňme ještě u inflačních tlaků. Asociace exportérů nedávno uvedla, že každá koruna, o kterou česká měna vůči euru posílí, sebere exportérům 200 miliard korun. Třinecké železárny většinu své produkce také vyváží. Do jaké míry na vás zpevňování domácí měny dopadá?
Každá koruna nám bere zhruba čtvrt miliardy korun v zisku. K tomu také neustále rostou mzdové náklady. Zvyšují se úroky, takže zdražují peníze. Inflační tlaky lze zkrátka pociťovat ze všech stran.
Sousední Liberty Ostrava chystá obří investici do elektrické pece, která jí umožní vyrábět ocel bez uhlí. Vy naopak mluvíte o nepromyšlené dekarbonizační politice Evropské komise. Chápu to správně, že se podobným směrem jako váš soused vydávat nechcete?
I my budeme snižovat využívání uhlí. Ale jinak. Je třeba si uvědomit, že ostravská pec bude moci vyrábět jen ze šrotu, který však má své limity a nelze jej využít na veškeré finální produkty. Ostravské výrobní portfolio má výhodu, že mu šrot dostačuje. My bychom s tím měli problémy. U nás je polovina produkce na kvalitu vstupní suroviny tak náročná, že na to šrot zkrátka nestačí. K čisté oceli – například pro autoprůmysl – je potřeba kvalitní uhlí.
Za druhé, marketingová proklamace, že přechod na elektrickou pec znamená snížení emisí oxidu uhličitého, je absolutní blud.
Z jakého důvodu?
Protože pece budou brát elektřinu z naší sítě, v níž je té bezemisní zhruba jen třetina.
To se má v tomto desetiletí výrazně změnit a půjdou na to velké peníze i z Evropy. Ve vzdálenější budoucnosti má hrát čím dál větší roli například i vodík…
Vodík je z pohledu oceláren v podstatě nemyslitelný. Na našich 2,5 milionu tun oceli ročně potřebujeme zhruba dvě terawatthodiny elektřiny. Při přechodu na elektrickou pec by se tato potřeba zdvojnásobila. A kdybychom přešli na zelený vodík, tedy vodík vyrobený z obnovitelných zdrojů elektřiny, byla by spotřeba naší hutě desetinásobná, tedy dvacet terawatthodin. To je úplně šílené číslo. Pro představu – Temelín loni vyrobil 15 terawatthodin a celková česká spotřeba se pohybuje kolem sedmdesáti. Takže pokud chce Evropská komise vodík v ocelářství, musí si uvědomit, že celá výroba Temelína padne na naše provozy.
Řekl jste, že vaše produkty uhlí potřebují. Je to skutečně technologická nutnost, nebo jsou alternativy pouze nemyslitelně drahé?
To druhé. Reálné to je, ale všichni si musí uvědomit, že to znamená výrazné zdražení. V podstatě bych řekl, že by to vedlo k zániku Evropské unie.
Evropských ocelářů, nebo Evropské unie?
Celé unie. Je pravda, že Jules Verne před před 150 lety předpověděl vodík jako hlavní palivo a on se jím klidně může stát. Ale otázka je, kdy to bude a kdy si ho budeme moci dovolit. Už nyní velké části obyvatelstva hrozí energetická chudoba. Přitom nástup vodíku by znamenal nikoliv násobný, ale řádový růst cen energií.
Co je podle vás rozumná cesta, když vědci čím dál více varují, že oxid uhličitý ohřívá planetu?
Víc než oxid uhličitý znečišťuje ovzduší methan. Ten má mnohem větší skleníkový účinek. Snaha Evropské unie by měla být zkrátka realistická, nikoliv pouze ideologická. My dneska máme uhlíkovou stopu zhruba 1,6 až 1,7 tuny oxidu uhličitého na tunu vyrobené oceli, což nás řadí mezi hutě s nejnižší uhlíkovou stopou v celé Evropě. Navíc připravujeme projekty, které toto číslo ještě dál sníží. Z pohledu udržitelnosti tedy černé svědomí nemám.
Můžete být konkrétnější?
Třinecké železárny se do roku 2030 mohou dostat na polovinu emisí, které jsme vypouštěli v roce 1990. Dneska jsme zhruba v polovině této cesty. Vypouštíme asi o čtvrtinu méně, ale zvládnout se to dá. Větší pokles by mi ale přišel ke všem zmíněným souvislostem příliš ambiciózní. Jen bychom dosáhli toho, že bychom pokrytecky vyváželi problém do jiných zemí. Ocel potřebujeme a někde se vyrobit musí. Bez ní totiž nepostavíte ani větrné elektrárny.
Do Evropy se dováží téměř vše. Proč by byl import oceli problematický?
Vadit by nám to mělo hned z několika důvodů. Za prvé je to strategická surovina nutná nejen pro zbrojní průmysl, ale i infrastrukturu. A za druhé neexistuje globálnějšího produktu než oxid uhličitý. Ten emitovaný v Číně se dostane do atmosféry stejně, jako kdyby se vypustil v Evropě. Asijské provozy jsou navíc mnohem špinavější.
Tady by se dalo namítnout, že ekologizace provozů probíhá po celém světě. Jen jsou v ní logicky dál ty bohatší státy.
Já si spíš myslím, že pandemie jasně ukázala, jak moc jsme to s globalizací přehnali. Jsem přesvědčený, že se výroba bude naopak přesouvat blíž spotřebě. Ty tendence už tady jsou, řada výrobců už mluví o tom, že se vrací z Číny zpátky do Česka, protože tamní prostředí už je nejen nespolehlivé, ale i drahé.
Přesto význam evropského ocelářství každoročně klesá a pozice Číny a Indie roste. Kdy se to zlomí?
Já si nemyslím, že by se to muselo podmínečně zlomit. Dřív jsme v Evropě vyráběli víc, než spotřebovali. Spíš očekávám, že se současná evropská produkce ustálí.
V celém průmyslu chybí pracovníci. Jak moc do vaší výroby promlouvá digitalizace a umožní vám alespoň částečně řešit tento problém?
Skutečně jen částečně. Dneska je většina linek stavěna tak, že ještě stále potřebuje lidského pracovníka. Ale počet úkonů, které dělník vykonává, se neustále snižuje. Například u nové frézovací linky budeme potřebovat jen patnáct lidí, přičemž původní technologie vyžadovala více než dvojnásobný počet. Do velké míry jsou ale automatické všechny naše provozy, lidi tam téměř nepotkáte.
Stále ale máte zhruba sedm tisíc zaměstnanců, což zrovna nevyvolává dojem, že máte prázdné haly. Jaká je tedy nejčastější pozice?
Je to i tím, že do skupiny Třineckých železáren patří také závody ve Starém městě u Uherského hradiště, v Ostravě a v Kladně. V samotném Třinci máme pět tisíc lidí, z čehož zhruba dva tisíce z nich pracují v kancelářích. Ostatní se střídají na čtyřech směnách, logicky je tedy číslo vyšší.
Kromě modernizace frézovací linky chystáte i jiné investice?
Letos dokončujeme novou loupací linku za více než 700 milionů korun, dále připravujeme automatizační a robotizační projekty a celou řadu menších investic. V souhrnu letos proinvestujeme 1,6 miliardy korun.
Asi třetinu produkce dodáváte do autoprůmyslu. Nedopadla na vás zprostředkovaně čipová krize?
Jsme naštěstí dost diverzifikovaní. Do autoprůmyslu dodáváme dráty pro výrobu ložisek, pružin a podobně. Pak máme železniční průmysl, kam dodáváme kolejnice a železniční příslušenství, ocel pro výrobu dvojkolí nebo pro nárazníky. Ve třetí řadě je to výroba trub pro jakékoliv produktovody a naposled stavebnictví. Poptávka byla loni naštěstí vysoká.
Trvá stále váš akviziční apetit?
Už v roce 2019 do skupiny přibyla společnost MSV Metal Studénka. A pokud bude něco zapadat do prodloužení našeho výrobního řetězce, jsme připraveni. Do úvahy připadají kovárny nebo třeba zpracovatelé drátů, ať už v Česku, nebo i v zahraničí. V každém případě musí případná akvizice dávat smysl i ekonomický.
Vystudoval Vysoké učení technické v Brně. Od roku 1983 působil s krátkými přestávkami v Třineckých železárnách. V roce 2007 se v huti stal investičním ředitelem a nyní už zhruba deset let zastává funkci generálního ředitele. Je zároveň předsedou představenstva hokejového klubu Oceláři Třinec, jenž stejně jako Třinecké železárny patří skupině miliardářů kolem Tomáše Chrenka. Třinecké železárny v roce 2020 utržily kolem 35 miliard, přičemž čistý zisk se přiblížil půl miliardě korun. |
