Hra vypráví příběh učitelky, která při hodině německé literatury nezvládá zlobivé „spratky“ z přistěhovaleckých rodin z Turecka a arabských zemí. Respekt si zjedná až ve chvíli, kdy na děti namíří pistoli a přinutí je pochopit Schillera. Se Şermin Langhoffovou a představitelkou hlavnáí role Sesede Terziyan jsme se sešli na půdě pražského Goethe Institutu, který představení spolupořádal. V rozhovoru pro E15 Langhoffová mluví nejen o divadle, ale i o integraci, rasismu a kontroverzí knize Thilo Sarrazina, která v Česku vyšla pod názvem „Německo páchá sebevraždu“.
E15: Jste známá divadelní dramaturgyně, která pochází z rodiny tureckých emigrantů. Když s vámi novináři dělají rozhovor, chtějí raději slyšet mluvit „úspěšnou Turkyni“, anebo divadelní umělkyni?
To záleží na konkrétním novináři a tématu rozhovoru. Nemám problém s tím vystupovat ve vážném kontextu, v kontextu společenské reality. Otázka je, jaký politický názor člověk k danému tématu má. A to platí jak pro novináře z kulturní, umělecké oblasti, tak i společenské. Jsem politický člověk a nedělá mi problém účastnit se těchto diskuzí. Ale zároveň se domnívám, že jsme ta ocenění po Evropě nezískali jen kvůli obsahu našich her.
E15: A ptají se vás novináři častěji na integraci a „multikulti“, nebo na divadlo a inscenace?
Čtyři roky vedu Ballhaus Naunynstrasse, předtím jsem pracovala jako kurátorka v Hebeltheater, což je jedno ze známých berlínských divadel, předtím jsem spoluprodukovala filmy s Fatihem Akinem, Proti Zdi a Crossing The Bridge, jsem hlavní dramaturgyní festivalu Wiener Festwochen ve Vídni. Takže už se mě vaši kolegové tu a tam na umění zeptají (smích).
Ale já to nedokážu přesně oddělit, politiku a estetiku. Myslím, že moje práce má úspěch, protože právě tohle propojení vyhledávám. Společenská realita mě zajímá svojí naléhavostí, čerpám z ní témata. Nejde ale jen o původ protagonistů. Jde nám i o konfliktní zóny, které jsou ve městech. I do Prahy, která je na rozdíl od Berlína relativně homogenní, také přichází hodně lidí z východu, ze Slovenska, Ukrajiny, nebo je tu velké téma otázka Romů. Evropské metropole tyto zóny vytvářejí. Máme tu druhou, třetí generaci lidí, kteří přišli odjinud. Ale ani Turci taky nejsou homogenní, třeba já mám čerkeský původ a tady Sesede Terziyan (představitelka hlavní role – pozn. red.) je turecká Arménka. Je to všechno složitější. Témat představení máme hodně a nelze to zevšeobecnit. Třeba genocidu Turků na Arménech, vraždu novináře Hranta Dinka. Vytvořili jsme i paralelu na berlusconiho mediální aparát. Nebo u nás pracuje izraelský režisér.
E15: Do Česka z Německa nedávno dorazila debata kolem Thilo Sarrazina, když tu v lednu vyšla jeho kontroverzní kniha „Německo páchá sebevraždu“. Vyšla tu ale v trochu jiném kontextu. Zatímco v Německu se kniha prodávala v paperbacku u pultů samoobsluze, tady vyšla v prestižním nakladatelství Academia a současně byl trochu zostřen titul z původního „Německo se ruší“. Lidé ji tady berou vážněji, skoro vědecky. Zapojili jste se také do téhle debaty?
Čtěte také:
Sarrazina chtějí za rasismus vyloučit z Bundesbanky
Wow (Dramaturgyně i herečka chvíli nevěřícně kroutí hlavami). My nejsme primárně debatní místo. Ale „Šílená krev“ měla premiéru ve stejnou dobu, co ta kniha vyšla, tedy v září 2010. Byla to naprostá náhoda, ale hodně lidí vnímalo naši inscenaci jako její kritiku. Bylo zajímavé, že krátce po premiéře, měla naše hra velmi pozitivní ohlasy coby divadlo, ale jak se debata kolem knihy zintenzivňovala, začala být naše hra viděna jako integrační divadlo. Její témata nejsou nové, různými ideologizujícími a fašizoidními tendencemi se zabýváme dlouhodobě. Nové je to, že přicházejí stále více ze středu společnosti. V Německu třetina obyvatel nemá ráda cizince. Každý desátý si přeje silného vůdce. To jsou zjištění Ebertova ústavu, seriozní statistiky. Ale Sarrazinova kniha ale bohužel vůbec není vědecká, je plná tezí, které by dokázal vyvrátit každý domovník.
E15: Můžete dát nějaký příklad?
Pan Sarrazin vážně tvrdí, že lidé vietnamského původu jsou pilnější a Židé zase chytřejší a jmenuje tu dokonce procenta. To jsou biologicky, geneticky zdůvodněné teze a takto nelze postupovat. To si pamatujeme z temných dob, se kterými jsme měli my Němci hodně co do činění. On mluví o tom, že muslimové a Arabové se ani neumějí integrovat, že se vlastně rodí se šátkem na hlavě. Je třeba se od jeho zjednodušování distancovat.
E15: Ptám se proto, že Češi neznají kontext, ve kterém Sarrazinova kniha vyšla a mohou ji brát jako seriozní vědeckou studii, která vyšla v dobrém nakladatelství. I v Německu od Němců jsem ale slyšel, že prostě pojmenovává věci pravými jmény bez politické korektnosti, bez módní multi-kulti perspektivy…
To je to nejperfidnější, co zažíváme a je to jakýsi neoliberalismus dovedený k absurditě. Podle toho se různé etnické skupiny, Židé, Romové, Sinti biologicky vymezují a vede to k rasismu. To není žádná svoboda slova a politická korektnost nebo nekorektnost. Lidská hodnota a cena člověka je nedotknutelná, tečka. A ideolog Sarrazin říká, že existují etnika, která jsou pilná, která jsou líná, chytrá, hloupá, etnika, která se umí integrovat a etnika, která to neumí. Třeba naše hra „Šílená krev“ není politicky korektní ani trochu. Je smutné, že to, čeho se Sarrazin dopouští, je médii označováno jako neoliberalistická svoboda. Ale je to evidentně proto, že i tato média jsou neoliberální.
Thilo Sarrazin: procitnutí stárnoucího sociálního demokrata
Sarrazin ale není ojedinělý fenomén. Máme Geerta Wilderse v Nizozemí, který říká, že umění je levičácký koníček a nemělo by se podporovat. V Maďarsku jsou řediteli divadel jmenováni pravicoví lidé, kteří mají jasně nacionalistické smýšlení. Je opravdu smutné, jak lidské vědění dokáže znovu spadnout do minulosti ke starým modelům. Že se opět uplatňuje heslo rozděl a panuj. Evropa je v ekonomické krizi a hledá viníky u muslimů, Turků a Arabů. Ti jsou v Německu opět zdrojem potíží. Teď se mluví o židovsko-křesťanském společenství, které je v ohrožení.
E15: Maďarsko je na tom ekonomicky špatně, ale Německu se daří dobře. Nezaměstnanost je nejnižší za 21 let. Tak kde se to bere, ta xenofobie?
Německo není jednolitý celek. V evropském srovnání se nám daří dobře, je tu růst 1 až 2 procenta. Tuhle knihu ale napsal muž, který žije v Berlíně. Tedy ve městě, které je na mizině, má obrovskou nezaměstnanost, ale ne tak vysoký podíl přistěhovalců jako jiná města. Třeba v Mannheimu nebo Stuttgartu tvoří migranti 40 procent obyvatel, ale velké problémy tu nejsou, což je dáno asi i tím, že tu jsou velcí zaměstnavatelé jako Daimler a práce je dost. Je tedy vidět, že nejde jen o etnické, ale o strukturální problémy. Sarrazin se zesměšnil už za svého senátorského působení v Berlíně, kdy dával návody, jak úspěšně vyjít s podporou a žít zdravě. V Německu potenciální averze vůči cizincům ale je. My musíme vyjít z toho, že multikulturní společnost je realita.
V Berlíně žije například 168 různých národností. Je otázkou, s jakým konceptem budeme k téhle pestrosti přistupovat. Nemůžeme k tomu přistoupit s jednoduchým pohledem. Klade to vysoké intelektuální nároky, ale nemůžeme sahat po knihách starých mužů, kteří píší podle svých pocitů, citují populisticky, co se jim hodí a míchají pravdy a nebezpečné polopravdy s nepravdami. Potřebujeme ve společnosti posilovat protirasistické tendence, protože ty extremistické skupiny se pak neberou odnikud. Dříve jsme byli důsledně protikomunističtí, ale pak jsme nějak zaspali a zapomněli, že stejně důsledně je třeba vystupovat proti rasismu, podporovat empatii, hodnoty a nedotknutelnost člověka.
Německo navíc integraci ekonomicky potřebuje, ukázala spousta studií. To říkám proto, že jste ekonomický deník.
E15: Jaké poselství má vaše hra „Šílená krev“, kterou jste přivezli do Prahy a se kterou jste měli takový úspěch v Německu?
To nechám odpovědět představitelku hlavní role. Sesede Terziyan: Hodně lidí říká, že „Šílená krev“ je postimigrantský kus. Ale není to žádná postimigrantská hra. Je to představení o německo- německém strachu o vlastní identitu.
