„Jak Tea Party, tak Occupy Wall Street přeceňují roli trhů,“ tvrdí ekonom Tomáš Sedláček, člen Národní ekonomické rady vlády, kde je garantem pro veřejné finance. Vlády se z krize podle něho dostanou tehdy, až se naučí odkládat v tučných letech stranou a přestanou spoléhat na několikaprocentní růst.
* Co je teď nejpalčivějším problémem americké ekonomiky? Astronomické zadlužení, nebo přetrvávající vysoká nezaměstnanost? Co by měl Barack Obama hasit dříve?
Každá ekonomika se chová jako maniodepresivní pacient a své dobré nálady přehání do mánií a špatné do depresí. A když se má léčit maniodepresivní pacient, musíte nejdříve adresovat jeho mánie. Rolí ekonomů není zvyšovat HDP, ale snižovat amplitudu hospodářského cyklu, neboli když se daří, snižovat HDP. O tom musí Obama přesvědčit trhy. Obdobná je situace v Evropě. Co je teď potřeba, a o tom se kupodivu vůbec diskuze nevede, je kredibilním způsobem slíbit, že v dobrých obdobích bude možno čekat přebytkový státní rozpočet, tedy splátky státního dluhu. V Evropě pak tohle není ani tak problém individuálních států jako společné hospodářské politiky. Ještě lépe společné fiskální politiky. Začátek toho problému byl fiskální, tedy předluženost, a je třeba jej fiskálně, nikoli monetárně řešit. A to znamená v dobrých dobách šetřit a splácet dluhy.
Vítr v plachtách a mlčící motor
* Hrozí Spojeným státům skutečně sestup z pozice hlavní světové velmoci, jak někteří ekonomové předpovídají, nebo jde o další z cyklů, ze kterého se zase vzpamatují?
Je to poslední varování pro USA i Evropu. Myslím, že tahle krize ještě smrtelná nebude, ale jestli se nic nezmění, tak ta další, ať přijde za pět sedm let, nebo za dvě generace, už smrtelná bude. V minulosti jsme byli zvyklí čerpat ekonomický růst z budoucnosti. Ale ta je teď už vysátá. Protože jeden z klíčových problémů, který nás dostal do krize, je nadměrná spotřeba na úkor dluhu. A jak to řešíme? Pokusem o další nadměrnou spotřebu.
* Ale na tom stojí celá poválečná americká ekonomická strategie…
Přesně tak, a právě proto je to takový problém. To je jako s alkoholikem, který se vzbudí v sobotu ráno s kocovinou, chce ibalgin a slibuje, že už nebude pít. Ale trhy už nám ten ibalgin daly tolikrát, že chtějí závazek, že si příští pátek večer, až budeme oslavovat další hospodářský růst, odložíme něco stranou.
* Debata v USA se teď točí hlavně kolem toho, jak srazit nezaměstnanost. Jsou tu nějaké reálné možnosti, jak se ze začarovaného kruhu dostat?
Pokud vám jako podnikatelce klesne poptávka o deset procent, čelíte volbě. Pokud jde o firmu, která bruslila na hraně, podle Greenspanovy teorie o bezcyklické ekonomice si nedělala zásoby a brala růst jako samozřejmost, bude muset propouštět, nebo zkrachuje. V minulých letech tu byla tendence chovat se, jako by ekonomika neprocházela cykly, ale to byla naprostá hloupost. Druhou variantou je takzvaná „šábesová“ ekonomika. Jste připraveni na recesi, máte našetřeno, a tak zvolníte tempo. Všem snížíte o deset procent mzdy a pošlete zaměstnance domů už ve čtvrtek večer. Dočasně se sice sníží životní úroveň všem, ale až opět přijde konjuktura, mohou zaměstnanci začít znovu pracovat více a zaměstnavatel ušetří na vyškolení. To je dlouhodobější pohled. Dnešní ekonomická teorie spíš preferuje vyhazování lidí. Stačí prostě malá změna systému, a tak velká nezaměstnanost vůbec nemusí nastat. Třetí věcí je, že naše ekonomika je tažená inovacemi, a klidně se může stát, že ty prostě nebudou. To pak necháme globální ekonomiku zkolabovat? To by bylo hodně neodpovědné. Tady nastává moment, kdy nám krize může být užitečná. Dosud jsme řešili sociální problémy růstem, jinými slovy jsme podpláceli řešení problémů, distribuci majetku, růstem. Největší naší slabinou byla naše síla. Vítr nám foukal do plachet, ale nikdo si nevšiml, že nefunguje motor. To je ostatně důvod, proč se hnutí Occupy Wall Street objevilo až teď. Nemyslím, že ty protesty míří proti kapitalismu jako takovému, ale jsou proti některým jeho problémům. Ty tady ale existovaly pořád. Až teď jsou viditelnější a my už nemůžeme podvádět, ale musíme do určité míry změnit systém.
Užitečná energie protestů
* Obamovi teď jde hlavně o znovuzvolení v příštím roce. Polovina Američanů má však za to, že ekonomice jeho politika škodí. Kdybyste byl na místě prezidentova ekonomického poradce, co byste mu poradil?
Musí vysvětlit lidem, že ekonomika není řešení všech našich problémů a že musíme redefinovat systém. Není otázkou, jestli kapitalismus funguje, ale jestli funguje tak, jak chceme, aby fungoval. A teď je na to dobrá doba, protože je tady určitá energie vygenerovaná těmi protesty, která znamená, že se lidem chce. To bude sice znamenat, že růst bude třeba pomalejší, ale bude taky spravedlivější. Je to opravdu těžký úkol a záleží hodně na šikovnosti politika. Obama by tohle mohl umět, podobně jako v Evropě Angela Merkelová. Ale ten problém prostě nejde řešit jako dosud nahrazením levných peněz ještě levnějšími. Což je přesně to, co jsme doteď dělali.
* Může se stoupencům hnutí Occupy Wall Street vůbec podařit splnit jejich požadavky, tedy v případě, že by je byli schopni nějak politicky artikulovat?
Occupy Wall Street určitě může mít nějaký vliv a je potřeba využít energii těchto protestů, stejně jako si dřív z masových demonstrací něco vzaly Světová banka a Mezinárodní měnový fond a začaly trochu vnímat, co chce „ulice“. Ale to nechce jenom ulice. Když se podíváte na seznam neprodávanějších knih na Amazonu, najdete tam tituly jako Age of Greed, The End of Growth a podobně. Takže i intelektuálové v téhle oblasti říkají totéž, co volá Occupy Wall Street. A jen tak na okraj, kdyby americká vláda neudělala bail out bank, bankéři by byli první venku na Wall Street s protesty, že kapitalismus není spravedlivý.
* Tvrdíte, že Occupy Wall Street i konzervativní Tea Party přeceňují roli ekonomiky ve státě. Jak to myslíte?
Když to řeknu jednoduše, Tea Party vidí v neregulovaném trhu řešení veškerých problémů, které teď máme. Což je přeceňování role ekonomiky. Ekonomika není schopna vyřešit všechny naše těžkosti. Trh je jenom jedna část společnosti. Na druhé straně Occupy Wall Street viní trhy za všechno zlo včetně toho, že jsou lidé chamtiví a sobečtí. Za to ale kapitalismus nemůže. Špatně vedený kapitalismus to do jisté míry umožňuje, ale nelze ho vinit z toho, že lidé jsou hloupí. V tom si jsou obě hnutí podobná.
Silně návykový ekonomický růst
* Drtivá většina lidí vnímá ekonomiku jako peníze, které mají, nebo nemají v peněžence. Není pochopitelné, že je to pro ně to nejdůležitější?
Není problém s tím, co v peněžence máte, ale že tam chcete mít více. A na to jsme si zvykli až v poslední generaci.
* Možná proto, že věci kolem jsou pořád dražší…
To už je jedno. Prostě zůstávat na stejné životní úrovni vnímáme jako průšvih. A růst je navíc návykový. Byli jsme zvyklí, že nastartované trhy znamenaly pětiprocentní globální růst. Tak už to nikdy nebude, to bylo nastartované dluhově. Měli bychom být vděčni za jeden až dvouprocentní růst a zvyknout si na to, že umělý růst na úkor dluhu už nebude možný. Zpomalení na jedno procento nám ale pořád připadá jako problém. Když se podíváte na historii, děti si od nepaměti hrály se stejnými hračkami. Naši prarodiče by si s trochou nadsázky klidně mohli hrát s dětmi v Babylonii, protože hračky vypadaly víceméně stejně. Ale mému synovi by moje hračky připadaly jako z muzea. Po tisíciletí tu téměř žádný vývoj nebyl, pak v průmyslové revoluci jsme byli příjemně zaskočeni růstem. Zvykli jsme si na něj a teď, kdykoli se to neděje, máme pocit, že za to někdo musí pykat.
* Podle posledních čísel v USA životní úroveň klesá. Teď v ekonomické rekonvalescenci dokonce ještě více než během oficiální recese.
Kardinální otázka tady je, co můžete udělat s ekonomikou, která neroste. V minulosti se to vždycky dělalo tak, že se půjčilo na dluh. Pokud si půjčíte deset tisíc dolarů, jenom blázen bude tvrdit, že jste o deset tisíc bohatší. Ale když to udělá stát, tak to takhle bereme. Ta možnost tu ale už není a nedá se dělat nic jiného než to skousnout a smířit se s tím, že ekonomika prostě někdy roste a někdy klesá.
* To bude politik těžko vysvětlovat voličům.
Tam je problém hlavně v tom, že politici jsou voleni na čtyřleté období. Kdyby se politici volili na dvacet let, přístup by byl jiný. Jediným možným řešením je fiskální politiku prostě sebrat politikům, stejně jako se to dřív udělalo s monetární politikou. Ta je teď starostí nezávislých centrálních bank, které tisknou peníze. S tímhle názorem ostatně nejsem sám, stejně to vidí třeba Ondřej Schneider, jenž teď působí na Georgetown University. Jde o to vytvořit jakousi fiskální radu a té svěřit splácení dluhu, protože ta to nebude muset politicky vysvětlovat lidem. Stejně jako nejde vysvětlit lidem, proč nebudete tisknout peníze. Představte si, že by Angela Merkelová nebo náš pan premiér měli možnost tisknout peníze. Pak byste doktorům, kteří za vámi přijdou s žádostí o čtyři miliardy, nevysvětlili, proč jim je nevytisknete.
* Jak se s tím tedy Spojené státy vypořádávají?
Amerika teď jde cestou kvantitativního uvolňování. Inflace je ale jenom jiná forma dluhu. Bude to znamenat jen to, že oslabí dolar, budou se zvyšovat ceny a bohatství se zase nějakým způsobem přerozdělí. Je to pochopitelně možné řešení, ale v momentě, kdy máte nulovou úrokovou sazbu, ani kvantitativní uvolňování moc nefunguje.
* V Americe jste byl na turné se svou knihou Ekonomie dobra a zla. Jaký byl zájem? Myslíte, že jí pomohlo to, že ekonomika je teď tématem číslo jedna?
Já jsem tím zájmem nekonečně překvapen. Mluvil jsem ve Světové bance, na Harvardu, na Yale a přijetí bylo všude velice dobré. Od června se v Americe prodalo pět a půl tisíce výtisků. Všichni si uvědomují, že tu máme ekonomický problém větší, než aby se dal uchopit našimi konvenčními „zbraněmi“. A ta knížka se snaží poukazovat na místa, kde je možné odpověď hledat. To znamená ve filozofii, v psychologii, v tom, co vnímáme jako úkol ekonomů a politiků. A tohle všechno se musí nějak redefinovat. V tom je tahle krize vlastně zajímavá, protože po nás chce něco víc než jenom technické řešení. Protože ten problém není technický, ale je v očekávání naší generace.
Tomáš Sedláček (34)
Hlavní makroekonomický stratég ČSOB vystudoval ekonomii na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy, kde nyní přednáší. Mezi lety 2001 a 2003 byl ekonomickým poradcem prezidenta Václava Havla. Později radil i ministru financí Bohuslavu Sobotkovi. V lednu 2009 přijal post v Národní ekonomické radě vlády, kde působí i po jejím obnovení a má na starosti veřejné finance. Na turné po Spojených státech představoval anglické vydání svého bestselleru Ekonomie dobra a zla, kde na příkladech z historie a literatury vykresluje ekonomii jako kulturní fenomén.
