Šéf pražské burzy Petr Koblic: V Česku máme příliš mnoho Warrenů Buffettů | E15.cz

V Česku máme příliš mnoho Buffettů, říká ředitel pražské burzy Petr Koblic

Jaroslav Bukovský

Sdílet na Facebook Messenger Sdílet na LinkedIn
Vstoupit do diskuze
0

Burzovní Praha je po letech na výsluní. S deseti vydělanými procenty za poslední rok index PX na investičním nebi Evropy zazářil jako nova a měřit se s Prahou je momentálně těžké pro jakýkoli vyspělý trh ve světě. Domácí index PX za to ovšem fakticky vděčí jedné jediné akcii. Energetickému ČEZu. Emisi přitom ženou vpřed i divoké spekulace o rozdělení firmy. Pražská burzovní „Republika ČEZ“ je tak momentálně v politickém šachu. „Hlavně je důležité dělat vše po zralé úvaze a nikoli na bázi jednorázových nápadů a rad twitterových chytráků, kteří mají momentálně nakoupené akcie ČEZu a milovali by, kdyby stát teď oznámil jejich odkup za vysokou cenu,“ říká šéf pražské burzy Petr Koblic.

Burzovní Start se plní, v poslední době dorazily Colosseum, Gevorkyan, či M&T. Je pomyslné penzum pro letošek už vyčerpané?

To bych neřekl, ještě máme podzim. Jsme v pravidelném kontaktu s desítkami firem. Vždycky jsem ovšem tvrdil, že ideálem jsou dvě až čtyři firmy ročně. Nechci polská hrdinská čísla ze zlaté éry New Connectu, kde ovšem fungoval úplně jinak ekosystém. Každopádně o dalších emisích debatujeme, ale všechno záleží na tom, jak se povedou ty stávající.

Co znamená, že emise dobře dopadla?

Že se umístí investorům. Nemusí se umístit emise celá, ale měla by se umístit taková část, která pro emitenta dává smysl, ideálním stavem je samozřejmě přeupsaná celá emise. Druhý důležitý faktor je, že bude spokojený investor, tedy že emise nebude krátce po startu pod prodejním tlakem. Není třeba, aby tu byla Pilulka 2 s rychlým nárůstem o stovky procent, ostatně ani to není úplně optimální, protože pak si emitent může říkat, že mohl upsat lépe.

Pražská burza optikou Startu každopádně ožívá. Je snad už pro firmy příliš drahé si půjčovat a vlastní kapitál vychází levněji?

Nemyslím si, realizovat takový záměr trvá zhruba rok, takže i poslední příchozí na Start se rozhodli ještě před tím, než ČNB začala s érou zvyšování sazeb. Růst sazeb je faktorem, ale není pravdou, že většina firem, které se dosud financovaly dluhem, přestoupí k akciím, takhle to není. Navíc společnosti, které se chystají jít na burzu, a teď myslím zejména velké firmy na hlavní trh, často nejdříve vydávají takzvané high yield bondy, kterými si často jednak připravují optimální poměr vlastního a cizího kapitálu, a jednak sondují budoucí zájem investorů o své akcie. Rok na to velice často přichází IPO.

Tak to úplně není český případ, v tuzemsku to často končívá právě dluhopisovou emisí. Nejde tak trochu o selhání investičního klimatu?

Samozřejmě ne všechny emise jsou z tohoto ranku. Řada firem navíc vyměňuje bankovní úvěry za dluhopisy. Ale ladění poměru vlastního a cizího kapitálu se zejména v zahraničí děje velice často. 

Proč na českém trhu není více investičních bank, nevynáší to?

To je jeden z faktorů, kdy velikost trhu není taková, aby uživila víc hráčů. Druhá věc je angažování zahraničních poradců z Londýna, kteří si velké a lukrativní obchody stahují k sobě. Obecně pak jde velikost ekonomiky. Pokud tu budeme mít více fondů s chutí nakupovat lokální akcie, vznikne nová konkurence třeba v podobě nové investiční banky, která začne aktivně budovat burzovní ekosystém.

Očima guvernéra – Stagflace:

Video se připravuje ...
Očima guvernéra: Stagflace

Dekádu už fakticky stagnuje burzovní aktivita. Mám na mysli objem peněz, který se přes ni protáčí. Může takový ekosystém ve stojatých vodách, kdy bankám chybí poplatky z obchodování, vůbec vzniknout?

Příjem z obchodování je důležitý, ale další jsou příjmy z poradenství. Poplatky z obchodů, které se dělají v Praze, jsou pro každého obchodníka důležité, ovšem znamenají jen minoritní zdroj příjmů. Pro někoho možná deset, pro jiného možná třicet procent, ale menšinu. Pokud by objem obchodů byl pochopitelně třeba desetinásobný, tak by se uživilo daleko více firem. Ale to nejde z roku na rok.

Možná ani z dekády na dekádu, ale proč?

Řada velkých emisí odešla z burzy a nahradit objemy na těchto titulech prakticky nešlo, typicky třeba NWR nebo Unipetrol. Léta jsme navíc mezi trhy s nejvyšším dividendovým výnosem i kolem šesti procent. Výsledkem je, že máme spoustu investorů, kteří sedí na českých akciích patnáct let a neobchodují s nimi. Průměrný výnos anglosaských zemí bude někde mezi 1 a 2 procenty. Tam hlavně technologické firmy raději hromadily kapitál na akvizice a růst. Což jim pochopitelně v důsledku dodává na atraktivitě pro investory a výsledkem je více obchodů. Tady máme naopak starší, tradiční, dobře spravované firmy, ale jako investor na tom sedíte.

Proč jsme se, řekněme od dob Monety, což je už přes šest let, nedočkali obdobně velké emise?

Jednak se prostě tak velká firma v Čechách neurodila a i těch málo firem, které o tom diskutují, jsou pod tvrdým tlakem poradců z Londýna, kteří jim lokální listing rozmlouvají a tlačí je k nim do Londýna. Stalo se to u jedné, dvou emisí, zas tolik jich neztrácíme, ale to neuvěřitelné vymývání mozků, které předvádí někteří londýnští poradci, je děsivé. Navíc tito poradci nakonec IPO ani nedělají, jen rádoby geniálně poradí ve stylu: udělejte ze sebe britskou akciovku a pak bude všechno skvělé. A pak se firmy diví, že platí stejné sumy poradcům jako tady, jen v librách. A je hrozně těžké přesvědčit firmy včas o tom, že obzvlášť po Brexitu je Londýn slepá cesta.

V Londýně snad není podstatně vyšší šance získat více peněz než u nás? 

Nemyslím si to, to by musela být velmi specifická firma. Pokud se nebudeme bavit o globálních firmách jako třeba Avast, není pro to nejmenší důvod. Londýn je absurdní trh, extrémně drahý a nepřináší žádné výhody. Stát se britskou akciovkou je pro českou firmu holý nesmysl. Investory bychom tak dávali do smyčky britského daňového systému. Když si půjdete koupit jakoukoliv akcii na londýnskou burzu, tak kromě poplatku makléři zaplatíte půl procenta daň, to je nejdražší na světě, a tak se to potenciálním investorům podstatně prodražuje.

Netrpí ale zdejší emitenti třeba tím, že je Praha pro horní patra institucionálních investorů neviditelná?

Moneta byla v prvním pololetí roku 2016 největší emisí v celé Evropě po celý půlrok. NWR byla největší emise za celý rok, ve své době. Vyplývá z toho neviditelnost? Praha je viditelná od roku 1994, investují tu všichni. Neexistuje mezinárodní investiční banka, která by neuměla udělat obchod v Praze, je to tak čtvrtstoletí nastavené. Že tu nemají kancelář, je druhá věc, ale tu nemají ani v Polsku, nebo ve Vídni. Neexistuje emise, která se dělá v Praze, je ve velikosti miliardy a víc a je neviditelná. Pokud je to zajímavá firma, všichni chtějí vydělat, všichni chtějí nabídnout její akcie svým klientům.

V Praze ovšem investor zároveň riskuje jako nikde jinde, že jím vybraný titul jednoduše zmizí z burzy. Jaké jsou důvody?

Od doby, co jsem nastoupil v roce 2004, přišlo patnáct, nebo dvacet emisí do hlavního indexu, to je poměrně dobrý výsledek. Za stejnou dobu jsme ale měli asi 16 delistingů. Máme v Evropě zcela největší tempo delistingu. To nikde jinde není. Důvodem je, že tu máme bohaté oligarchy, kteří si z burzy dělají samoobsluhu. Jsou to velké investorské figury, které nenajdete v Polsku, Maďarsku, ani v Rakousku, nikde není několik finančních skupin, které by systematicky stahovaly z burzy jednu firmu za druhou.

Čím to, že se takové klima vyvinulo zrovna u nás?

Je tu jednoduše moc peněz, a to konkrétně v takzvané family offices. Nejsou to peníze typu private equity, ale soukromé peníze jednoho člověka, jedné rodiny. Stahovat domácí firmy z trhu je pak snadný cíl. Bohatí lidé vědí, jak firmy fungují, nekupují zajíce v pytli. Třeba Pegas Nonwovens by klasický private equity fond z burzy nikdy nestáhl. Protože valuace, za kterou emise odešla z trhu, by pro něj nedávala smysl.

Takže čeští superboháči jsou ochotni zaplatit více?

Pro family office dávají vyšší ceny smysl, protože má peníze uložené jinak za nulu, tedy do roku 2021, a neví, co s nimi. Na rozdíl od private equity nespravují cizí peníze na základě smlouvy a nemají určeno, jaká má být výnosnost a doba držení. Koupí jednoduše něco, co nese alespoň kladnou nulou. Takto to bylo s Pegasem, který se stahoval z burzy docela draho. Fungování family offices je distorzí pro tak malý trh, jako jsme my, protože u nás je tento segment disproporcionálně velký. Je to jako mrak, který se vznáší nad naším kapitálovým trhem.

Čemu vděčí Česko za svou unikátní konstelaci „oligarchů“?

Ještě před pár lety to byli prakticky jen lidé spojení s kupónovou privatizací, která položila základ tohoto segmentu. Bylo by fajn, kdyby u nás bylo mnoho bohatých podnikatelů, kteří zbohatli na vybudování firmy třeba jako v Německu, onen slavný Mittlestand, a ti pak investovali standardně třeba přes venture capital fondy nebo private equity fondy. Ale u nás se vytvořilo příliš mnoho „Warrenů Buffettů“. Uznávám, že to existuje i jinde, ale nikoli v takovém měřítku jako zde. Navíc jejich role se umocňuje v kombinaci s tím, že klasických fondů, zejména penzijních, které by investovaly na burze je málo. Základ této nelogičnosti se položil zase v devadesátých letech, kdy po fiasku třetí vlny privatizace bylo rozhodnuto, že české penzijní fondy, měly a mají podmínku, že nesmějí prodělat, jinak to doplatí zřizovatel.

Výsledkem je, že tyto české fondy mají v portfoliích třeba hotovost nebo krátkodobé dluhopisy, není to paradox? 

Mnohdy investují do pokladničních poukázek se splatností do půl roku, přitom spravují „šedesátileté peníze“. Větší investiční pitomost jsem v životě neviděl, ale bohužel se s tím asi nedá hnout. Politici se to bojí jakkoliv změnit a také různým prodejcům se takový produkt krásně prodává, protože říkají, že to ze zákona nemůže prodělat, co na tom, že skoro nic nevynáší. To by takhle dokázal prodat i výřečný hlupák. A ještě ty peníze pořád točí s tím, že „konkurence“ vám vydělá o nula nula jedna více. Celý tento segment je mor a bohužel se v něm nakumulovaly peníze, které jsou mimo skutečný kapitálový trh, a vedle toho stojí ony obrovské peníze ve family offices. 

Pražskou burzu s trochou nadsázky fakticky dělají akcie ČEZ. Momentálně nad ním visí možnost jeho rozdělení. Jaký dopad to může mít na burzu?

Mohlo by to mít i pozitivní vliv. Hlavně je důležité dělat vše po zralé úvaze a nikoli na bázi jednorázových nápadů a rad twitterových chytráků, kteří mají momentálně nakoupeny akcie ČEZ a milovali by, kdyby stát teď oznámil odkup akcií ČEZu za vysokou cenu. Doufám, že stát na to neskočí a udělá to ideálně pro Českou republiku, samozřejmě s přihlédnutím k výzvě, kterou nyní představuje energetická bezpečnost.

Co to znamená? 

Případné dělení musí mít nějaký důvod a ten důvod není, že kvůli nynější energetické válce Ruska s Evropou je drahá elektřina. To za pár měsíců vůbec nemusí být pravda. Historicky zněl rozumně jediný důvod pro rozdělení ČEZ, který odděloval ekologickou a neekologickou výrobu. Teorie říká, že s postupujícím ESG a se zodpovědnějším investováním primárně penzijních fondů, budou mít zelenější firmy lepší valuace, než méně zelené firmy. A když to bude mix, tak nezelená část strhne ke dnu zelenou část. Proto se má za to, že u některých energetických firem bude po rozdělení jedna a jedna více než dvě. Ale není důvod nenechat obě na trhu.

Existuje v tuto chvíli nějaký dialog mezi burzou a vládou na scénáři?

Myslím, že burza nemůže být účastníkem tohoto dialogu. Já hraju takovou roli, že se snažím informovat patřičné osoby, které k tomu mají co říct a dát tomu vhled kapitálového trhu. 

 

Petr Koblic (51): absolvent Vysoké školy ekonomické v Praze, zahájil svou kariéru v oblasti bankovnictví v roce 1993 jako obchodník na finančním trhu. V letech 1997–1998 pracoval v Patria Finance, jako ředitel sales. V červnu 1998 přešel do společnosti CA IB Securities, kde působil jako předseda představenstva a generální ředitel. V září roku 2004 byl zvolen předsedou a generálním ředitelem Burzy cenných papírů Praha. V roce 2012 byl zvolen členem představenstva CEE Stock Exchange Group AG. Působí v představenstvu vídeňské burzy cenných papírů. Je také členem dozorčí rady Central European Gas Hub. V roce 2018 byl zvolen prezidentem evropské federace burz FESE. 

S předplatným můžete mít i tento exkluzivní obsah

Hlavní zprávy

Nejčtenější

Video

Newslettery