Analýza: Proč jsme odpadkový koš Evropy

Ilustrační foto

Ilustrační foto Zdroj: profimedia

Potraviny
Představení studie o rozdílech v kvalitě potravin
Představení studie o rozdílech v kvalitě potravin
biopotraviny (ilustrační foto)
Ilustrační foto
6
Fotogalerie

Představa výletu za hranice kvůli nákupu kvalitnějších potravin není jen vzpomínkou na dávné časy, ale i přetrvávající realitou na evropském trhu. Problém „dvojí kvality“ stejně baleného potravinového zboží se připouští již bezmála deset let, v poslední době se však zdá, že jsou na cestě i konkrétní kroky.

Řešení situace regulací na úrovni evropské legislativy prosazuje zejména česká eurokomisařka Věra Jourová, která tím reaguje na sílící tlak ze strany středo a východoevropských zemí. V dubnu byl Evropskou komisí předložen návrh na směrnici o nekalých obchodních praktikách, která se problematikou dvojí kvality výslovně zabývá, a po projednání by nová pravidla mohla začít platit od ledna 2020. Nejde však jen o úspěšné využití regulačního potenciálu EU, ale také o náš postoj v situacích, kdy chceme jakožto Česká republika navenek hájit svá práva a dosáhnout změny.

Od roku 2009, kdy Evropská komise přiznala, že si je vědoma určitých rozdílů mezi značkami napříč státy, se tento problém postupně dostává do popředí diskuzí. Stupňuje se i rétorika, pomocí které je problém prezentován. Jeden z poradců Viktora Orbána situaci označil za „největší skandál nedávné minulosti“, zatímco bulharský premiér Bojko Borisov ji minulý červenec přirovnal k apartheidu. V České republice se zas diskutuje o tom, zda lze tuto zemi nazvat „odpadkovým košem Evropy“.

Horší kvalita za více peněz

I přes vyhrocenou rétoriku našich východních sousedů je nutné přiznat, že problém je reálný. V posledních třech letech bylo v zemích středovýchodní Evropy pořízeno několik studií, které shledaly rozdíly mezi produkty se stejnými obaly prodávanými zde a u našich západních sousedů. Pražská Vysoká škola chemicko-technická v roce 2017 testovala pro ministerstvo zemědělství 21 produktů prodávaných ve stejných obalech v České republice, Německu, Rakousku, Slovensku a Maďarsku. Stejných výrobků bylo jen 7. U 3 shledala, že jsou odlišné jen mírně, u 11 došla k závěru, že výrobky jsou jiné.

V sousedních zemích dopadly testy podobně. Na Slovensku se například proslavily rybí prsty značky Iglo, které obsahovaly 58 % rybího masa, zatímco v Rakousku to bylo 65 %. Srovnatelně dopadl luncheon meat dánské značky Tulip. Zatímco v Německu obsahoval téměř výhradně vepřové maso, v České republice složení obsahovalo 39 % strojně odděleného masa drůbežího. Mimo to je silně zarážející i rozdíl v ceně – 100 gramů německého produktu stálo v přepočtu 44 centů, stejný objem českého produktu vyšel na 86 centů, nehledě na výrazný rozdíl v kupní síle spotřebitelů.

Poněkud smutnou ilustrací tohoto fenoménu je reklamní kampaň britského supermarketu Iceland, který má v Praze několik prodejen. Hlavním sloganem kampaně je: „Neděláme rozdíly v kvalitě potravin značky Iceland“. Nerad bych tímto provozovatele od této praktiky odradil, neboť jsou nejspíš o krok napřed ve srovnání se svými kolegy, nicméně je přeci jen trochu smutným jevem, že největší selling point této firmy je slib, že nešidí své zákazníky. V naší zemi jsme si zvykli jíst horší kvalitu za více peněz.

Preference a chutě

Reakce nadnárodních dodavatelů potravin na dotazy ohledně odlišné kvality jídla se většinou točí okolo argumentu, že zákazníci, kteří si na nevyrovnanost stěžují, ve skutečnosti hovoří o odlišných produktech, a tudíž je nemístné srovnávat jejich složení. Příkladem takovýchto dvou „zcela odlišných“ produktů může být pizza značky Dr. Oetker. Ve svém západoevropském provedení obsahuje 7 plátků mozzarelly, její východoevropský protějšek – s identickým obalem, avšak s odznakem „special edition“ – jich obsahuje jen 5.

Druhým argumentem dodavatelů je, že produkty upravují podle místních preferencí a chutí. Tato praktika je naprosto legitimní a cílem regulace by nemělo být zjednotvárnění potravin, nicméně to platí jen potud, kdy se opravdu jedná o subjektivní preference a ne o objektivně měřitelnou kvalitu. Říct o Slovácích, že ve svých rybích prstech preferují méně ryby, je lehce extenzivní výklad chuťové záliby.

Východoevropský spotřebitel je v tomto ohledu stále zranitelnější než jeho západoevropský soused, neboť je zde díky dlouhé totalitní minulosti a pomalejšímu rozvoji zakořeněna větší tolerance vůči méně kvalitním výrobkům. I toto se však postupem času mění, jelikož prodávání potravin na základě této „chuťové preference“ nás drží v minulosti.

Unijní potenciál

Řešení problému musí být dvojkolejní. Rozhýbání regulačních mechanizmů Evropské unie a uznání, že se jedná o evropský problém, který je nutné na unijní úrovni také řešit, je velkým krokem k zajištění úspěchu. Ve svém každoročním projevu k Evropskému parlamentu předseda Evropské komise Jean-Claude Juncker na podzim loňského roku zdůraznil potřebu řešit problém „dvojí kvality“ produktů napříč členskými státy, protože v Evropě rovných nemůže existovat „druhořadé občanství“. Z evropských peněz jsou nyní placeny studie Joint Research Centre, výzkumného centra Evropské komise, které zkoumají rozdíly v kvalitě výrobků. Předložený návrh směrnice o nekalých obchodních praktikách by pak po projednání Evropským parlamentem a na národní úrovni mohl začít platit od ledna 2020.

Odlišná kvalita zboží byla prezentována Viktorem Orbánem tak, že „...lidé si nejen myslí, že přišli o peníze, ale cítí, že přišli o spravedlnost“. V době, kdy tento argument může brzy sloužit euroskeptikům středovýchodní Evropy, představuje řešení situace zároveň příležitost pro Evropskou unii dokázat svou akceschopnost v reagování na problémy, které tento region reálně trápí.

Evropský občan a jeho práva

Je zde zároveň ještě druhá rovina, která se týká snahy o změnu odspodu. Je nepravděpodobné, že by se Evropská komise problému začala intenzivně věnovat, pokud by na ni ze strany středoevropských států nebyl vyvíjen tlak. Tento tlak má své kořeny u samotných spotřebitelů, tedy u nás. Pokud nechceme, aby s námi bylo nadále zacházeno jako s druhořadými Evropany, musíme se podle toho také chovat. Základem je změna posttotalitní mentality skloněných hlav a mlčení, když se kolem nás děje něco, s čím nesouhlasíme. Neměli bychom se spokojit s nižším standardem, než na jaký máme právo.

Tento aktivní přístup je důležitý na všech společenských rovinách. Od nespokojeného zákazníka, který nad nedostatkem produktu nemávne rukou, nýbrž jej řeší se zástupcem prodejny, až po vrcholné politiky, kteří jsou schopni podobné problémy řešit ve spolupráci s Unií. Uspokojením nemá být zanadávání si na problém jen mezi svými, ať už u piva na nepříjemného hospodského nebo v televizním vysílání na zlý Brusel. Evropský občan je přeci schopen si svá práva aktivně hájit.