Kritika převážně tuzemské architektury a urbanismu je hlavní činností tajemného Arch Vadera. Na své facebookové stránce Archwars zveřejňuje fotky, videa a koláže v podobě vtipných komentářů, protože jak sám říká: „Když budeme věci vysvětlovat jednodušeji a s vtipem, tak dosáhneme dál.“ Arch Vader také vydal velmi obsáhlou a volně dostupnou Encyklopedii sídlišť, ve které se zaobírá od tvarů a umístění sídlišť přes volná prostranství až po panelákové malby a nátěry.
Jak v Česku žijeme oproti jiným národům? Jaká je zde podle vás kultura bydlení?
Není to v zásadě nic dramaticky jiného. Záleží na tom, s čím srovnáváte, a také, které lokality srovnáváte. Pokud bychom měli srovnávat se Západem, tak tam obstojí pouze velká města. Na venkově je už propast. Kultura bydlení se tam posouvá do hlubokého nevkusu. Zřejmě to souvisí se všeobecným přehledem a rozhledem. Nechtěl bych rovnou říkat se vzděláním. I vzdělaný člověk je schopen neuvěřitelných přešlapů.
Piana v ulicích, taneční kurzy, food festivaly, trhy nebo třeba jarmarky. Příkladů událostí ve veřejném prostoru najdeme v posledních letech stále více. Opravdu se u nás začíná rozšiřovat zájem o veřejný prostor, nebo to je jenom okrajová záležitost pro úzkou skupinu lidí?
Ty akce do veřejného prostoru přilákaly nové uživatele a jejich organizátory oceňuji. Základním hybatelem jsou uživatelé. Tím, že lidé prostor užívají, vytvářejí tlak na jeho kvalitu. Zájem o veřejný prostor už není okrajová záležitost. Dnes mu „rozumí“ velké množství lidí a politiků. Ale to tvrdé jádro, které pracuje a je motorem změn, je hodně stejné a hodně malé. Jedna věc je pořádání akcí a druhá věc jsou reálné změny, které vyžadují větší investice.
Čím může být způsoben menší zájem o veřejný prostor? Souvisí to s naší komunistickou minulostí?
Myslím, že to souvisí s leností a tím pocitem, že to za nás vždycky někdo vyřeší. Dáváme své osudy do rukou malé hrstky lidí, ale ta bude bohužel ještě stále logicky sledovat své zájmy a svůj pohled na danou problematiku. Komunistické období v tom určitě hraje roli. Ztracené jsou skoro celé dvě generace lidí, kteří se na veřejném prostoru nechtějí nijak podílet. Zájem o veřejný prostor je náročný. Zejména časově. A lidé u nás říkají, že na nic nemají čas.
Když si vezmeme příklad plánů výstavby nové linky pražského metra D: Jak je možné, že návrhy u obyvatel nevzbudily větší reakce, přestože se téma MHD velké části lidí každodenně dotýká?
Jde o to, čemu říkáme větší reakce. O tom, že metro D není kvalitně připravené po stránce urbanismu a architektury, se dlouhodobě ví. Myslím, že na kritiku zareagovalo hodně lidí. Na to, že jde o teprve budoucí projekt, a ne realizaci, to byl celkem úspěch. Ale v globálu je to pořád málo. Pokud by byla reakce lidí větší a intenzivnější, věřím, že by bylo možné měnit metro D k lepšímu snáz. Ale to si nevyberete. Nyní žijeme v době, kdy média opanovala jiná témata – migrační krize a strach. To téma je živeno zhruba polovinou všech politiků. Najednou je dobrý politik ten, který nejvíc řve, který je schopen pozurážet co nejvíc lidí a který používá extrémní rétoriku. Téma metra je pak společnosti ukradené a politici to ví. Ví, že celospolečenské téma to není a že na tom nemohou ztratit nebo nahnat body.
V Německu často vznikají z bývalých industriálních komplexů kulturní centra, u nás se to povedlo například s průmyslovým areálem Vítkovických železáren. Bohužel to je ale jeden z mála příkladů.
Vítkovice jsou na očích. Jsou veliké, jsou tam velké investice, dobře a snadno se o nich píše. Ve Vítkovicích se to povedlo, protože tam zafungoval jeden silný investor. Ale je řada jiných realizací, které se povedly. Můžeme mluvit o zlínském továrním areálu, plzeňské Papírně, pražských Holešovicích, Uhelném Mlýnu. Takže ono se to daří a je třeba o tom víc mluvit. Stejně tak by se mělo mluvit o věcech, které se nepovedly – o areálu Jawy v Týnci nad Sázavou, městských lázních v Plzni, koželužně v Hradci.
A jak bychom tedy měli nakládat s budovami s historickou, kulturní a estetickou hodnotou?
Když bych věděl, jak nakládat s těmito stavbami, lidé by mne asi nosili na ramenou. Je to téma na disertační práci. Téma ekonomické, historické, filosoficko-společenské i kulturní. Asi se shodneme, že se tyto areály a stavby musí chránit a musíme k nim přistupovat citlivě. Pokud si necháme zpracovat generely rozvoje, stavebně technické posudky, ekonomické analýzy, pak z nich musíme udělat nějaký výtah a zachránit, co se dá. Areály ale nemůžeme zachránit jen tak, že je nákladně opravíme. Musíme jim najít novou funkci a to je obrovsky náročný a zdlouhavý proces. Ve výsledku na to jde pohlížet tak, že naše generace nemusí vyřešit všechno. Může to vyřešit generace po nás. Ale my musíme zajistit, aby ty stavby ještě stály i za těch třicet let. Takže i jen tím, že opravíme střechu, prodloužíme staré budově život o padesát let. A za třicet let už se třeba najdou peníze a využití.
Ve své Encyklopedii sídlišť hodnotíte sídliště Prosek z více důvodů jako nepovedené. Přilehlá budova stanice metra Střížkov je necitlivá vůči okolí a do prostředí sídliště nezapadá. Nevypovídá nesourodý vztah těchto dvou staveb o stavu plánování pražského veřejného prostoru?
Ta nesourodost vypovídá jen o ambicích jednoho architekta a bezstarostnosti vedoucích představitelů města. Nic víc v tom fakt není. Stanice Střížkov není necitlivá. Promiňte mi ten výraz, ale je jednoduše blbá. Prosek je specifický tím, že není v centru pozornosti. Na okrajových sídlištích utopíte ledacos. I bazén Šutka. Jestli bych v tom měl najít nějakou analogii v přístupu k plánování veřejného prostoru v Praze, tak je to snad ta bohorovost a slepá důvěra města k zavedeným dodavatelům projektové dokumentace a nedůvěra v architektonickou soutěž.
Došlo k odvolání ředitele Institutu plánování a rozvoje hl. m. Prahy Petra Hlaváčka, znamená to pro plánování veřejného prostoru v Praze krok vzad?
Rozhodně to není krok vpřed. Konkrétně tento krok, tedy odvolání ředitele IPRu, nic nevyřeší. Spíše se věci zadrhnou. Plánování je dlouhodobý proces s velkým dojezdem. Strašně dlouho to trvá. Hlaváček byl pro IPR a jeho zaměstnance důležitou osobností. To, že jej odvolala Strana zelených, je pro mě velkým zklamáním. IPR má paradoxně právě s touto stranou největší průnik. Mrzí mě, že personální obsazení IPRu je nyní řešeno skrze osobní spory a emoce politiků. Celý spor se nedá jednoduše popsat.
Ředitel Hlaváček to odskákal za Romana Kouckého, autora metropolitního plánu. Ten byl v rozporu s tím, co si přeje Strana zelených. Je to střet generační, střet politický, střet právní, střet dvou legitimních pohledů na územní plánování. Hnusí se mi situace, kdy je mnohaletá práce na důležitém dokumentu vyhazována oknem za hlasitého potlesku jejích odpůrců.
Za minulého režimu udával směřování výstavby sám režim, dnes to jsou developeři. Kde je podle vás funkční hranice mezi veřejným zájmem a zájmem developerů?
Je třeba posuzovat přístup jednotlivých developerů i jednotlivých měst. Máte situace, kdy je dohoda snadná a kdy je naopak téměř nemožná. Aby byla dohoda možná, je třeba, aby byla pozice jednotlivých aktérů v rovnováze. Například tím, že město vlastní pozemky a investor na nich chce stavět. Trochu horší, ale rozhodně ne neřešitelná, je situace, kdy město pozemky nevlastní. Existuje řada nástrojů, kdy lze dojít dobrého výsledku. Územní studie, regulační plán, participační jednání více stran.
Jaký je váš názor na projekt prostoru nového Masarykova nádraží z ateliéru, dnes již zesnulé, Zahy Hadid?
Pokud bych měl mluvit o Masaryčce, tak tam bohužel město trochu zaspalo. Nechalo investora udělat bombastickou studii dřív, než byla dohoda na světě. Nyní bude vždy v defenzivě. Investor, tedy společnost Penta, je velmi silný, nesmlouvavý a extrémně kontroverzní. Na Slovensku se proslavila kauzou Gorila, kde si bez skrupulí kupovala vliv. Zaha Hadid v tomto projektu hraje jen mediální roli. Její projekt není nijak významný, není nijak světový a rozhodně není dobrý. Vytvořil ho tým mladých architektů jejího ateliéru. A podle toho to také vypadá. Bombastické vizualizace, prázdná hesla, hnusné veřejné prostory a unifikované budovy. Veřejnost by si měla uvědomit, že v případě Masaryčky se jedná o velmi drahou a naivní architekturu.
Máme v České republice dostatečně dobrou veřejnou dopravu a pro ni uzpůsobená města?
U nás je doprava na dobré úrovni. Zejména ve velkých městech obstojíme v konkurenci se Západem, mnohdy jsme na tom, co se týče ceny a rychlosti, i lépe. Obměnou prošly i vozové parky. Trochu horší je to na menších městech. Tam lidé stále rádi využívají auta. Hledání města, kde je ideálně vyřešena doprava, bude pokračovat. Záleží na morfologii terénu, spádovosti okolí. Hodně se dnes derou vpřed cyklisté, centra se uzavírají pro průjezd, řeší se inteligentní parkování.
Jak bychom mohli zpříjemnit veřejný prostor a místa, kde žijeme?
To je otázka za milion korun. Odpovím tak, že každé město musí mít jedno funkční a opravené náměstí, jednu funkční, dobře vypadající ulici a jeden městský park. Tyhle věci pak v daném městě na sebe nabalí další změny. Nelze jen neustále něco „zpříjemňovat“, musíme to už konečně udělat dobře.
Můžeme třeba nějak rozumně redukovat počet reklam?
Samozřejmě. Jen k tomu chybí politická vůle. A teď už to skutečně visí jen na té politické vůli a míře lobbingu. Legislativně tu možnost už dávno máme. Máme zákony, obecní nařízení. S reklamou to u nás vypadá hůř než na Balkáně. Politici jsou líní zakuklenci, kteří to řešit prostě nechtějí, protože se bojí, že přijdou o hlasy. Podívejte se, jak dopadly strany, které chtěly redukovat reklamu. Hudečkovi reklamní lobby zlomilo vaz ve volbách obrovskou kampaní. Podívejte, jak dopadly stavební předpisy. Regulace reklamy chybí. Ptejte se politiků a zastupitelů. Ptejte se lidí na ministerstvech. Vše je již přitom dávno připraveno.
V rozhovoru pro DVTV jste řekl, že dobré vzdělání občanů by vyřešilo většinu našich společenských problémů. Jak byste zareagoval na slova Dana Přibáně, který komentoval potenciální celostátní referendum těmito slovy: „…pokud nevnímáme naši společnou autobusovou zastávku nebo předzahrádku před panelákem jako náš společný prostor, který musíme chránit a opatrovat, jak chceme opatrovat celý stát?“ Myslíte si, že rozvoj estetického cítění a lepší navrhování veřejného prostoru by vedlo k větší občanské angažovanosti a pocitu sounáležitosti s ostatními?
Moje teze mířila na to, že celková úroveň našeho vzdělávání je špatná, málo podporovaná a podceňovaná. Učitelská profese je dlouhodobě podhodnocena. Nejen finančně. Špatné vzdělávání vede ke špatné znalosti naší historie i současnosti a povede k opakování chyb. Podívejte se na Slováky. Jejich dějepis končí počátkem druhé světové války. Kolaborující slovenský stát tam nemá místo. Takže se nedivme, že je tam nacionalismus na vzestupu a lidé nosí trička s Tisem. U architektury, kultury, estetiky je to podobné. Když se nebudeme věnovat vzdělávání v této oblasti, když nebudeme mít kulturní a všeobecný přehled, tak budeme pořád na své domy instalovat balustrády a jiné serepetičky a interiéry budou neustále nakaženy meruňkovým morem.
Úspěšnou městskou transformací prošla v 90. letech Bogota. Tehdy došlo k reorientaci z města určeného pro auta na město pro chodce a veřejnou dopravu. Začaly se stavět parky a cyklostezky, ulice ožily. Tyto kroky vedly k tomu, že si lidé více vážili svého okolí a přestali ho tolik znečišťovat, dokonce poklesla kriminalita. Myslíte si, že je reálné očekávat takové výsledky od městské revitalizace, nebo to je jenom utopie?
Upřímně, vůbec nevím. Nevím, zda lze stejný model a přístup aplikovat v českých městech. A také nevím, do jaké míry je ten případ udržitelný a nejedná se jen o pěknou prezentaci do filmu a formátu TED. Rád sleduju ty české případy a to nemyslím třeba jen Litomyšl, město, které je v podstatě u nás výjimkou v podpoře architektury. Všímám si menších měst, kde jsou vidět změny hned. Asi bychom více měli sledovat deprivovaná území a města. Celé Ostravsko nebo Sudety se takovými nešťastnými místy jen hemží a tam bychom měli upírat svůj zrak. Když bych odpověděl na vaši otázku, tak například v Mostě cyklostezky nic nevyřeší. Takovým městům pomůže jen generační výměna a velké finanční investice a to nejen do veřejného prostoru, ale také do zaměstnanosti, hledání nových příležitostí.
Ve vašem projektu Archwars na Facebooku vystavujete fotky ošklivých domů, chodníků atd. Co je vaším cílem? Donutit lidi zamyslet se nad tím, v jakém prostředí žijeme?
Jistě. Archwars nastavují zrcadlo současnému stavu architektury a urbanismu u nás. Je to jednoduchá a srozumitelná kritická platforma. Kritika je různorodá. Videí je několik, článků desítky, fotek už jsou tisíce a další přibývají. Má to úspěch, lidi ty hrozné příklady už posílají sami. Porozuměli tomu. Je třeba ale nepolevit a jít dál. Když lidi pochopili tohle, tak mohou pochopit i něco složitějšího.
Proč jste zvolil zrovna tento způsob prezentace? Myslíte, že se lidé stydí za své stavby, které se objeví na Archwars?
Nevím, jestli se stydí, bylo by to dobré. Tento způsob prezentace jsem zvolil proto, že je velmi snadno pochopitelný pro širokou veřejnost, nejen pro architekty. Když budeme věci vysvětlovat jednodušeji a s vtipem, tak dosáhneme dál. Na každou část kritiky mají Archwars vyčleněný formát. Jsou tu popisná videa, delší články i ultra rychlé koláže. Navíc zde žádná taková platforma nebyla. Na odbornou a věcnou kritiku tu máme jiné lidi i instituce. Archwars ale nejsou bez chyb. Zkratkovitost vede k rychlému úsudku, to není vždy dobře. Věci jsou složitější, než se zdají.
