Levicová politika je v Česku v krizi. Přitom každá zdravá demokracie potřebuje silné levicové strany. Doženou českou levici přízraky minulosti, dopadne na ni tvrdá realita současnosti, nebo dokáže postavit svou politiku na modelu, který jí zajistí budoucnost? Seriál o současné české i světové levici v kontextu historie a s úvahou nad tím, co se musí změnit, abychom s ní mohli počítat i do budoucnosti.
Zatímco radikální levice na Západě si jako témata budoucnosti zvolila klimatickou změnu, rovnost žen a mužů, práva LGBT komunity nebo boj proti korporacím, čeští komunisté spíše prodlévají minulostí. Má KSČM šanci vyrovnat se se svou historií a může vůbec ještě představovat reálnou levicovou sílu? Nebo bude navždy antisystémovou stranou sovětských nostalgiků? Druhý díl seriálu Budoucnost české levice.
Komunistická strana Čech a Moravy je politickou stranou, která vznikla v roce 1990 rozdělením předtím vládní totalitní Komunistické strany Československa (KSČ) na českou KSČM a slovenskou Komunistickou stranu Slovenska (KSS). Na svou předchůdkyni česká KSČM navázala částečně ideologicky a ve velké míře personálně –ve svých řadách přivítala velké množství členů KSČ, od politiků různých úrovní až po příslušníky komunistické tajné policie StB. Stala se jakousi součástí politického establishmentu novodobého Česka.
Po celou dobu svého působení zasedá v Poslanecké sněmovně, doposud se jí dařilo i ve volbách do Evropského parlamentu a krajských volbách (v Ústeckém kraji má dokonce svého hejtmana). Vydobyla si pozici antisystémové strany, přičemž měla po většinu porevoluční historie volné pole působnosti. Snad jen v 90. letech čelila konkurenci v podobě Sládkových republikánů a v posledních letech pak Okamurovy krajně pravicové SPD (což se projevilo i na volebních výsledcích).
Ačkoliv spolupráce s KSČM byla až do příchodu Andreje Babiše tabu (i když Jiří Paroubek s oblibou prosazoval návrhy své ČSSD právě díky podpoře komunistů), a tudíž byli komunisté odsouzeni k působení v opozici, těšila se stabilní podpoře. Jak je ale možné, že strana navazující na tradice totalitní státostrany, která Československo ovládala čtyřicet let a zanechala po sobě zdeformovanou zemi, měla podporu více než 10 procent společnosti?
Komunismus po pádu železné opony
Komunisté a socialisté v USA, Kanadě a západní Evropě byli vždy jiní než komunisté východní. I dnes, když pohlédneme na západní socialistické či komunistické strany (v čele s radikálním křídlem amerických Demokratů vedené Berniem Sandersem), jsou pro ně hlavními tématy změna klimatu a s ní související transformace ekonomiky na zelenou, sociální rovnost a boj proti chudobě, práva etnických i sexuálních menšin, feminismus a pacifismus (v některých případech i snaha o demilitarizaci) nebo intelektuální kritika kapitalismu. Tyto strany, namátkou můžeme zmínit španělskou Podemos, německou Die Linke, norskou Rødt, dánskou Enhedslisten, portugalský Levicový blok, švédskou Vänsterpartiet a velkou řadu dalších, jsou velmi oblíbené zejména ve vzdělanější a movitější elitě velkých měst a mezi mladými lidmi (přičemž je ironické, že KSČM s nimi spolupracuje na evropské úrovni). Většina z těchto uskupení se nějakým způsobem přetransformovala ze starých komunistických stran působících ve 20. století, a ztělesňují tak proměnu „staré levice“ v „novou“.
Na Západě byla levice vždy kultivovanější, modernější a progresivnější, a přitom daleko bližší svým hodnotám. Východní bolševická verze komunismu a idea socialistického zřízení společnosti byla naproti tomu po většinu dobu své existence jedním velkým pokrytectvím v duchu legendární věty „Všechna zvířata jsou si rovna, ale některá jsou si rovnější“ z Orwellovy Farmy zvířat, která měla zajistit několika papalášům peníze a moc. Již známou se stala například skutečnost, že vůdce bolševické revoluce v Rusku, V. I. Lenin vlastnil mimo jiné devět luxusních aut Rolls-Royce, přičemž dosud nikdo neobjasnil, jak se to slučuje s vizí beztřídní společnosti. Jakkoliv je tento fakt již veřejně známý, stále přesně ilustruje povahu bolševické teze.
Zatvrzelí komunisté zůstali. Ale ne všude
Politická scéna ve východní Evropě se krátce po pádu železné opony vyvíjela odlišným způsobem. V Rusku, jež se potýkalo s vysokou mírou korupce a ekonomickými problémy se přelomu tisíciletí dostal k moci Putin. Vznikla tu potom loutková politická scéna, která má imitovat pluralitní demokracii, přičemž součástí této Potěmkinovy vesnice je i tamní Komunistická strana Ruské federace, nástupkyně Komunistické strany Sovětského svazu. Na Ukrajině nebo v Moldavsku, dalších postsovětských zemích, které se vyvinuly v o něco demokratičtější, ale pravděpodobně o to více korupčnické státy, se tamní komunistické strany nějaký čas držely v parlamentech, postupem času z nich však vypadly.
V Polsku se tamní komunisté přetransformovali v sociálnědemokratický Svaz demokratické levice. To samé se stalo na Slovensku (Strana demokratické levice) a v Maďarsku (Maďarská socialistická strana). A tak jsme v postkomunistické Evropě sledovali proces, při němž se většina komunistů přes noc pružně změnila v sociální demokraty. A část těch konzervativnějších si založila radikálně levicové komunistické strany vyznávající umírněnou verzi ideologie svých předchůdců, avšak tyto strany mají minimální vliv na politiku a ve volbách končí mimo parlament ze ziskem kolem dvou procent. Výjimkou je ovšem česká KSČM. Proč?
Hlavní příčinou je pochopitelně odlišný politický vývoj. Hlavní česká sociálně demokratická strana ČSSD se formovala jiným způsobem než v ostatních zemích východního bloku a lidé, kteří stáli za jejím obnovením, byli spíše z řad disidentů a bojovníků proti komunistickému režimu. Pružní komunisté vstoupili do různých stran, ať už to byla ČSSD, ODS nebo KDU-ČSL a zatvrzelejší komunisté z KSČM tak zůstali jen sami sobě. Neexistence antisystémových stran byla dírou na trhu a KSČM ji vyplnila. V politickém poli skoro vždy existuje antisystémová strana, která mívá většinou podporu kolem 10 procent (když tomu tak není, je to proto, že jsou hlasy voličů roztříštěné mezi více podobně orientovaných stran). I v demokraciích s dobrou životní úrovní existuje skupina antisystémově naladěných občanů, kteří jsou z různých, často sociálních důvodů nespokojení se směřováním své země.
Přidejte trochu nostalgie po socialismu a proruského sentimentu
Česká KSČM byla vždy spíše než levicovu stranou, jak proklamuje, jakousi antisystémovou stranou nostalgiků po starém režimu, která dlouho stavěla zejména na kritice způsobu a průběhu privatizace. Byla stranou starších lidí žijících na vesnicích, jimž demokracie nic moc nepřinesla – náhle měli menší sociální jistoty, a ačkoliv jim bylo předkládáno, že na druhou stranu nyní mají svobodu projevu a cestování, nic z toho jim ve skutečnosti nepřineslo lepší život. Na cestování neměli peníze a na politiky by nemuseli nadávat, nebýt demokracie. KSČM se zároveň plně ztotožnila se současným putinovským Ruskem, které jako lék na rány současnosti vytáhlo minulost. Minulost, jež se prostřednictvím propracované propagandy snaží líčit jako velkou a slavnou, tak, jak se na velký národ sluší a patří. Využívá ji jako lék pro duši společnosti, která hledá svoji identitu po rozpadu obřího impéria, konci komunistického režimu a během ekonomických problémů. Tato promyšlená propaganda navíc využívá některé prvky té stalinistické. Vysocí ruští představitelé neváhali pražské politiky, především starostu Prahy 6 Ondřeje Koláře (TOP 09) označit za „fašisty“ v duchu stalinistického „kdo nejde s námi, jde proti nám“ jenom proto, že odstranili sochu sovětského maršála Koněva vztyčenou předchozím režimem. Fašisté v tomto pohledu přitom nejsou špatní kvůli své vlastní ideologii, nýbrž proto, že bojují proti komunistům.
KSČM se s tímto viděním světa plně ztotožnila a ochotně napomáhá šíření ruské propagandy v Česku především ústy svého předsedy Vojtěcha Filipa. Proruské názory šíří strana dlouhodobě, v tom horším případě jeho členové ruskému režimu přisluhují či legitimizují jeho činy. Připomeňme cestu poslanců KSČM Zdeňka Ondráčka a Stanislava Mackovíka na území Ruskem podporované separatistické Doněcké lidové republiky. V roce 2009 byla KSČM hlavním politických podporovatelem iniciativy Ne základnám, která bojovala proti vzniku americké vojenské základny na území České republiky (úspěšně, základny nakonec vznikly namísto Česka v Polsku a v Rumunsku). Tato iniciativa sice deklarovala příslušnost k pacifismu a humanismu a podpořila ji i řada významných osobností, na druhou stranu se však kampaně chytly i různé extremistické, antisemitské skupiny nebo protiamerické a naopak proruské spolky. Rusko mělo přirozeně zájem na tom, aby základna nevznikla. Především ze symbolických důvodů. Bylo to navíc poprvé, kdy Česko popřelo svou deklarovanou prozápadní orientaci a od té chvíle již bylo „pokukování“ po Rusku stále silnější.
Váleční hrdinové z Facebooku a přátelství s Čínou
KSČM dlouhodobě deklaruje, že dělá levicovou politiku. Deklarace politiků jsou ale často tomu, co reálně prosazují na hony vzdálené. Facebookový profil KSČM je jakýmsi mixem ideologické oslavy sovětské historie a dob komunistické diktatury, prezentování návrhů zákonů, za které by se nemusela stydět každá druhá evropská extrémně pravicová strana a arogantní a jízlivá vyjádření politiků KSČM vůči politickým oponentům. Často jsou tu sdílena vyjádření předsedy Vojtěch Filipa, předsedy poslaneckého klubu Pavla Kováčika, europoslankyně Kateřiny Konečné nebo poslankyně Miroslavy Vostré. Evergreenem je pak zveřejňování fotek z uctění vojáků Rudé armády u nejrůznějších pomníků vrcholných představitelů strany, což nemusí být nutně špatné, kdybychom neznali kontext ruské a sovětské propagandistické oslavy vítězství v Druhé světové válce, nebyla tu po „osvobození“ Rudou armádou pachuť toho, že se Československo na čtyřicet let zakonzervovalo v sovětský satelit a zavládl zde autoritářský režim a navíc toto „uctění“ nebylo na Facebooku KSČM prezentováno tak fanatickým způsobem.
Když sledujeme, s jakou vervou se komunisté bijí za sochu Koněva v pražských Dejvicích, celkový dojem kazí snad už jenom to, že tato vyjádření jsou psaná v latince a nikoliv v azbuce. Podobně, i když v menší míře, KSČM brání i Čínu a její politici zuřivě slovně napadají předsedu Senátu Miloše Vystrčila (ODS), který se rozhodl jít ve stopách svého předchůdce, Jaroslava Kubery, a v době, kdy tento článek vzniká, vážně přemýšlí o diplomatické cestě na Tchaj-wan, ostrov v Jihočínském moři, jemuž se podařilo vybudovat stabilní demokracii vedle sousední Číny, na které vyhlásil nezávislost. Podobně předáci KSČM napadali i pražského primátora Zdeňka Hřiba (Piráti), pod jehož vedením vládnoucí koalice vypověděla smlouvu Pekingu jakožto partnerskému městu, protože obsahovala dodatek o tom, že Praha „uznává územní celistvost Číny“.
Volby novinářů a studenti na polích
Občas se zdá, že ve snaze strhnout pozornost se snad KSČM účastní jakési soutěže o cenu za nejbizarnější zákon. Komunističtí poslanci například dlouhodobě iniciují zákon, který by penalizoval občany za „urážku prezidenta“, což je obzvlášť úsměvné, protože nikdo neumí urážet a snižovat důvěryhodnost a autoritu prezidentského úřadu jako současný prezident Miloš Zeman. Minulý rok vzbudil předseda komunistů Vojtěch Filip pozornost vypuštěním informace o návrhu zákona, podle kterého by byli novináři v médiích voleni, a to především v těch veřejnoprávních. Nikdo neví, jak by to v praxi fungovalo a zjevně to neví ani sám Vojtěch Filip. Šlo jenom a hloupý způsob, jak upoutat pozornost. Jak zákon dopadl nevím a popravdě jsem to raději nezjišťoval, ale očividně neprošel.
Do našeho krátkého výčtu komunistických bizarních návrhů můžeme přičíst i zákon o „prznění češtiny“, který by „vymazal“ z češtiny přejatá slova a nespisovné výrazy. Obzvlášť pikatní je, že sami komunisté udělali ve spisu návrhu zákona hrubku a použili několik cizích výrazů, jež návrh plánoval zakázat. Připomenout můžeme i návrh poslance KSČM Zdeňka Ondráčka, jenž by nařizoval studentům vysokých škol jít pracovat na pole a nahradit tak sezonní pracovníky z východu Evropy, kteří letos chybí kvůli pandemii koronaviru a s tím souvisejícímu zavřením hranic. Inspiroval se přitom zřejmě u našich západních sousedů u krajně pravicové strany Alternativa pro Německo, která navrhovala to samé. Zajímavé je, že komunisté nadávají pražským komunálním politikům do fašistů a přitom se v návrzích inspirují u strany, která má silné neonacistické křídlo.
Potom tu jsou ovšem i předkládané zákony, jež jsou mnohem méně úsměvné jako snaha o zdanění církevních restitucí nebo zrušení lustračního zákona. Tento pokus relativizovat zločiny minulého režimu bohužel u komunistů není neobvyklý. Marta Semelová, předsedkyně pražské buňky KSČM a bývalá poslankyně, proslula výrokem, že Milada Horáková „si za svou popravu mohla sama“. Není to dlouho, co komunistický poslanec Stanislav Grospič označil oběti okupace vojsky Varšavské smlouvy za „oběti dopravních nehod“. Později se za svůj výrok omluvil.
Strana s minulostí. Má však budoucnost?
U komunistů je patrná snaha získat si přízeň mladších voličů. Uvědomují si, že jejich voličská základna stárne a že si tím zakládají na výrazný problém. Bylo to vidět třeba u voleb do Evropského parlamentu, kde polovinu kandidátů tvořili mladí lidé. Co jim ovšem KSČM může nabídnout? Podivné zákony a koketování s nacionalismem? To, že se tváří jako levicová strana, a přitom návrhy ve sněmovně prosazuje spolu s krajně pravicovou SPD a drží u moci vládu oligarchy, který ztělesňuje pravý opak komunistických ideálů? To, že jejich návrhy spíše ztěžují život sociálně slabým? To, že zpochybňují zločiny minulého režimu a že se autoritářským režimům klaní, od Ruska, přes Čínu až po Severní Koreu i dnes? Že po stalinovsku relativizují historii? Že z Česka chtějí udělat ruskou kolonii namísto toho, aby podporovali prosperitu země ve sjednocené Evropě? Že předkládá návrhy zákonů, jenž narušují demokratické uspořádání Česka? Že má ve svých stranách bývalé příslušníky StB (jeden je dokonce vede) a VB, kteří během Sametové revoluce mlátili studenty při protestech?
Nic z toho. KSČM je stranou, patřící do minulého století a to, co vidíme před sebou, jsou jenom poslední chvíle, kdy si bývalí bolševici užívají moc. Nevytrhnou ji ani osobnosti jako mladá a zapálená Kateřina Konečná nebou mírněný poslanec Jiří Dolejš. Tento seriál je o budoucnosti české levice. KSČM budoucnost nemá, a v našem zájmu je i to, aby ji neměla. . Budoucnost má taková levicová strana, která se navrátí ke svým kořenům a zároveň se adaptuje na současný svět. KSČM levicovou stranou nebyla a nikdy nebude. Ideologický pelmel, založený na sentimentu po bývalém režimu a který je levicový jen na papíře zkrátka budoucnost nemá.
Příští díl:Preference Zelených se léta pohybují pod hranicí vstupu do sněmovny. Existuje naděje na obrat?
