Život na „mé“ University of St Andrews ochromily, stejně jako na mnoha jiných univerzitách ve Spojeném království, v uplynulých týdnech stávky akademických pracovníků.
Situaci, kdy učitelé stávkují kvůli výši platů, známe z České republiky dobře. V těchto dnech ale kvůli penězům stávkují profesoři na mnoha britských univerzitách. Důvodem je spor o výši důchodů mezi asociací nazvanou Universities UK neboli UUK a University and College Union, známější pod zkratkou UCU. UUK reprezentuje univerzity coby zaměstnavatele, zatímco UCU jsou odbory, zastupující zájmy zaměstnanců. Jádrem sporu mezi těmito dvěma uskupeními jsou změny v systému penzí nazvaném University Superannuation Scheme (USS).
USS je jedním z největších soukromých poskytovatelů penzí pro pracovníky v akademické sféře a v současné době se stará o penze přibližně sto devadesáti tisíc akademiků. Jeho členy jsou například University of Oxford, University of Cambridge, King‘s College v Londýně, London School of Economics, univezita v Glasgow, University of Edinburgh a samozřejmě i University of St Andrews.
Současné schéma, nazývané hybridní, funguje tak, že zaměstnavatel, tedy univerzita, přispívá do systému osmnáct procent platu zaměstnance a k tomu si každý učitel ještě doplácí osm procent. Důchod každého zaměstnance bere v úvahu výplatu za každý rok zvlášť a zohledňuje také růst státem určené penze a inflaci. Navíc, pokud si někdo vydělá nad pětapadesát tisíc liber ročně (asi jeden a půl milionu korun), má možnost si do fondu přispívat i nad rámec. Za každé jedno procento, které akademický pracovník zaplatí nad rámec povinných osmi procent, má nárok na další jedno procento od univerzity. Na tyto peníze zaplacené navíc se ale nevztahuje ochrana před inflací a pohyby na trhu, takže je na každém z učitelů, jakou částku se do systému rozhodne vkládat.
To se má ale změnit. UUK přišlo s návrhem, že od dubna 2019 by se měl systém změnit na schéma nazývané „defined contribution“. V jeho rámci by práh, pod který jsou peníze chráněny před inflací, klesl na nulu a možnost příspěvku nad rámec povinného základu by úplně zanikla.
Navrhované změny
Proč ke změnám dochází? Hlavním argumentem je neudržitelnost současného schématu. Podle posledních zpráv se systém nachází v deficitu zhruba pěti až šesti miliard liber a má-li být zachována jeho stabilita, jsou určité změny nevyhnutelné. Navrhované změny na druhou stranu znamenají, že učitelé sice vědí, kolik do systému vkládají, ale do poslední chvíle nemají nejmenší představu, kolik z něj vlastně dostanou nazpátek.
Není proto divu, že se profesoři bouří. Kromě existenční nejistoty argumentují i tím, že nadstandardní penze byla jedním z důvodů, proč do této chvíle akceptovali rozdíl v platech mezi akademickou a soukromou sférou. Průzkum z roku 2014 ukázal, že vědci v akademické sféře si v průměru vydělají asi o třicet procent méně než jejich kolegové v soukromém sektoru.
Pokud by měla výhoda vysokých důchodů zmizet, zmizí pro mnoho vysokoškolských učitelů i jeden z hlavních důvodů, proč v prostředí vysokých škol setrvávat. Učitelům navíc vadí i to, že změny přicházejí zároveň s rostoucím školným. Konkrétně v případě St Andrews narostlo roční školné pro britské studenty za poslední dva roky o dvě stě padesát liber (asi o sedm tisíc korun), v případě studentů ze zámoří se cena za rok zvedla o více jak osmnáct set liber (přes padesát tisíc korun). Tedy, studenti platí víc, ale do mezd ani do penzí učitelů se změna nijak nepromítá. Peníze jdou do nákupu vybavení, stavby nových budov nebo končí jako investice do firem.
Například University of St Andrews měla v červenci 2017 podíl asi ve sto čtyřiceti firmách, včetně Nike, Facebooku, Univeleru nebo Vodafonu. Nesmíme také zapomínat, že celá kauza se odehrává v kulisách post-brexitové Británie. Vyjednávání na této frontě postupují snad ještě pomaleji než vyjednávání mezi UCU a UUK, a mnoho profesorů tak má obavy nejen o své penze, ale i o budoucnost unijních fondů. Británie definitivně vystoupí z EU v březnu 2019 a nový penzijní systém by měl začít platit asi o měsíc později. Mnoho akademiků má tak obavu, že se najednou ocitnou v naprosto novém prostředí, kde bude daleko složitější sehnat prostředky na pokračování výzkumu a nebude vůbec jasné, kolik peněz si vlastně na důchod naspoří.
Po měsících vyjednávání tak UCU dospěla k závěru, že jejich jedinou možností je stávka učitelů. Stávka začala ve čtvrtek 22. února a probíhat má v první fázi po dobu čtyř týdnů. První týden stávkovali profesoři ve čtvrtek a v pátek, druhý týden od pondělí do středy, třetí týden jsou stávky naplánované od pondělí do čtvrtka a následovat bude celý stávkový týden. Navíc, UCU již nyní hrozí, že nepodaří-li se dosáhnout obnovení jednání, jsou připraveni si stávku protáhnout i na tři měsíce, což by kromě učení ovlivnilo i zkouškové období. V průběhu stávky profesoři pak nejen neučí, ale ani neznámkují, neopravují, neposkytují konzultace, nevedou projekty, nevěnují se výzkumu, obvykle vůbec nejsou v budově a většinou ani nereagují na e-maily.
Studenti ve víru stávky
Co to znamená pro mě jakožto pro studentku z EU v posledním ročníku? Patřím k těm šťastnějším a většina mých učitelů nestávkuje. Většinu mých modulů také vede kolektiv učitelů, z nichž alespoň někteří nestávkují, takže riziko, že by mi všechny hodiny odpadly, je celkem malé. Nicméně i mně některé hodiny vlivem stávek odpadají a zřejmě budou odpadat i nadále. Ještě hůře jsou na tom studenti v humanitních oborech, kteří často žádné lekce nemají, mají pouze kontaktní hodiny se svým učitelem, a pokud jejich vedoucí práce vstoupí do stávky, jsou odkázáni jen sami na sebe. Mnoho lidí ve čtvrtých ročnících je prakticky plně odkázáno na samostudium a mají pouze několik kontaktních hodin týdně, často ve formě setkání jeden na jednoho. Pokud jim tyto hodiny odpadnou, jsou odkázáni plně sami na sebe. To rozhodně není situace, ve které byste chtěli dva měsíce před odevzdáním bakalářské práce být.
Navíc některým lidem v tuto chvíli hrozí, že pokud si profesoři stávku protáhnou, nebude jim závěrečnou práci mít kdo ohodnotit. Celá věc má navíc i finanční rozměr. Pokud budu opět mluvit o skotské St Andrews, tak studenti bakalářského studia ze Skotska a zemí EU mají školné proplacené agenturou SAAS, ale frekventanti z Anglie platí za rok bakaláře devět tisíc liber školného, u studentů ze zámoří se tato částka šplhá přes sedmnáct tisíc liber a roste každým rokem. Těmto lidem utíkají každým dnem stávky desítky liber. Administrativa na Univeristy of St Andrews celé věci navíc moc nepomohla svou argumentací, že studenti platí systém, nikoli výuku jako takovou. To, bůhvíproč, mé platící spolužáky poněkud popudilo. Na jedné straně tak stojí moji profesoři a jejich penze, na té druhé studenti, kteří za své peníze nedostanou to, co jim univerzita na začátku slibovala.
Podporuji tedy stávku? Ano. Jsem si vědoma toho, že mám obrovské štěstí? Ano. Moje pozice je v tuto chvíli taková, že pravděpodobně bez větších problémů odpromuji a neutrpím ani žádné vážnější finanční ztráty. Na druhou stranu mám okolo sebe i lidi, kteří zvažují žalobu na univerzity kvůli odpadlé výuce a ztrátám v řádech stovek liber. Paradoxně je to ale právě tato hrozba žalob a tlak na jednání ze strany studentů samých, které možná nakonec přimějí univerzity k návratu k jednacímu stolu.
Univerzity napříč Velkou Británií se v posledních letech chovají stále častěji jako obchodníci než jako vzdělávací instituce a je podle mého názoru jen v pořádku, že jim nyní jejich „zákazníci“ dávají pocítit i onu negativní stránku oné „obchodní smlouvy“, že tlačí na to, aby univerzita za investované peníze nabídla adekvátní služby a zaplatila své zaměstnance. Většina z nás, studentů, směřuje svůj tlak právě na administrativní orgány, nikoli na profesory. Z Británie tak letí akademikům důležité poselství: nebojte se ozvat. Vaši studenti se za vás, většinově, postaví, i kdyby jen kvůli ochraně svých vlastních zájmů.
