Chaos vs. Řád: Byrokratizace byrokracie a studenti na kolenou | E15.cz

Chaos vs. Řád: Byrokratizace byrokracie a studenti na kolenou

Jaroslav Hroch

Byrokracie. Administrativa. Dokumenty, certifikáty, razítka, podpisy… Kdekomu se při té myšlence zježí vlasy hrůzou, opotí se čelo, noha začne nervózně podupávat. Těžko se najde činnost, která by byla lidmi tak málo oblíbená. Pořádek musí být, ale proč vlastně?

Dějství prvé (Malý pokojík, spíše stísněná rakev, za okny tma, přes tenké zdi je slyšet souložící pár. U stolu se hrbí student, čte emaily.)

Student: Super. (Říká si sám pro sebe a čte si nahlas příchozí zprávu) Obvykle není problém plnit předmět na dálku. Ale je potřeba si zajistit dokumenty, které se během předmětu promítají.

Dějství druhé (Malá stísněná kancelář pražské univerzity, vydýchaný vzduch, u stolu sedí dvě paní pracující v administrativě, v otevřených dveřích stojí student. Ozývají se vzrušené hlasy.)

Student: Takže to prostě nejde uznat? Jde o to, že je to špatný formulář?

Byrokracie: Je to na špatném formuláři. To vám prostě nemůžeme uznat. Podáte si obecnou žádost, zajistíte podpis vyučujícího, garanta, napíšete odůvodnění a že chcete dopsat známku.

Student: Ale to je to samé, co mám tady. Jen má ten formulář jiný název.

Byrokracie: Je to úplně jiný formulář, takto to nejde.

Student: Je to to samé, jen jiný název.

Byrokracie: Řád musí být. Pokud budeme uznávat všechno, jak se nám zachce, nemusíme mít žádná pravidla.

Student: Možná by to prospělo. (Zavírá dveře, tvář je povadlá, oči vyprázdněné, přesto se v nich zračí zloba a bezmoc, koutky úst stažené, kvapnou chůzí jde ke schodišti.)

 

Je to obvyklý příběh. Pro ty, kteří trpí úzkostí z byrokracie, doporučuji několik následujících odstavců přeskočit až k dalšímu nadpisu.

Ústní vs. písemné: Jak zkoušet na vysoké škole

Všední den studenta byrokracie

Student je na studijním zahraničním pobytu. Studuje dva magisterské obory, a aby vše splnil co nejdříve, na dálku plní několik předmětů na druhém oboru. K jednomu z předmětů je potřeba nastudovat dokumentární filmy, které má vyučující fyzicky u sebe. Student se na skok vrací do Prahy, dokumenty si půjčuje, ale jelikož to časově ne úplně vychází, nestíhá předmět splnit v danou lhůtu zkouškového období.

Potud vše v pořádku, individuální domluva funguje, je flexibilní. Vyučující chápe studenta, student vyučujícího, oba toho mají hodně a zapsání známky jednoho předmětu není středobod vesmíru. Pár týdnů po zkouškovém se vyučující konečně dostane k zápisu, ale ouha, elektronický systém ho nepustí. Napíše na studijní, že zkrátka došlo ke zpoždění, že je vše v pořádku a jen potřebuje napsat jedno písmenko b do odpovídající kolonky.

Ouha. To nebude tak lehké. „Proděkan pro studijní záležitosti vyžaduje tento postup: student si musí podat žádost o dodatečný zápis známky včetně odůvodnění, souhlasem a podpisem vyučujícího + souhlas a podpis garanta oboru. Poté žádost schválí studijní proděkan a známku dopíšeme,“ zasviští vzduchem odpověď studijního oddělení.

Student, trochu zmatený, trochu s přirozenou averzí k byrokracii a nesnášejíc nesmyslné požadavky, si stáhne „Protokol o uznání studijních povinností absolvovaných v dřívějším studiu“. Formulář mu přijde trochu zvláštní, ale nenachází žádný k dodatečnému zápisu známky a tento je tomu nejblíže. Na studijním mu předtím sdělili, že je potřeba zažádat. Na prosbu, zda by mu nemohli vytisknout daný formulář, protože si není jistý, který to je, dostal jako odpověď rázné „Ne!“

Student se sejde s vyučujícím na Masarykově nádraží, jiný den musí dojet do Jinonic za garantem oboru v jasně daný čas konzultačních hodin (zpravidla rozmezí hodiny a půl jednou týdně), počkat minuty i desítky minut a získat podpis. Pokud má šanci odchytit garanta například během zkoušky, odpadne část trápení. Poté musí vzít dokument, v předem dané úřední hodiny (alternativně se dá domluvit na předání i mimo úřední „čas“) dojet na Hollar k Národnímu divadlu a dokument předat.

Tam se dozví, že ačkoli vše, co je uvedené na papíře, souhlasí (podpisy, zdůvodnění apod.), nejedná se o protokol, ale o obecnou žádost. Logické argumenty neplatí, řád musí být. A to má být student rád, protože by si měl předem řádně zažádat o plnění studijních povinností mimo zkouškové období (oběhat fyzicky podpisy, když je 1200 kilometrů daleko a ani neví, zda to bude plnit mimo zkouškové období).

Čtrnáctka bé

Odcházím a v hlavě mi zní „Podej mi čtrnáctku B“ z první epizody nadčasového sitkomu Červený trpaslík. Většina lidí tak nějak podlehla a více či méně nesmyslné úkony i pokyny plní. Zanadávají si poté u piva, holiče, zkrátka kdekoli, kde je nikdo neposlouchá.

Nevole i nespokojenost s byrokracií je takřka všudypřítomná. Stačí se zeptat jakéhokoli živnostníka: první problém bude papírování. Ne jinak tomu bylo při poslední návštěvě tetovacího salónu, kde si majitel za vrčení tetovacího strojku stěžoval, jak nákladné je byznys provozovat. Kolik regulací musí splnit.

A pokud by měl vše plnit tak, jak se má, neuživil by se. Dokonce na to má člověka, který za něj vyřizuje byrokracii, sám se v tom nedokáže zorientovat. Čtrnáctka bé, čtrnáctka ef, koho to zajímá, chce tetovat.

Zemědělci pak nadávají na Unii, že je plná byrokracie, jiní zase na český stát. Jenže tak to není, byrokracie vytváří nesmyslné požadavky z důvodu rostoucí zátěže a komplikovanosti mezinárodního uspořádání, globalizace, všude.

Komentář: Proč by mileniálové nemohli mít delší dětství?

Na příklad Finsko, jeden by řekl, fungující, efektivní, pružný stát. Přesto, osobní zkušenost: chcete studentskou kartu na autobus. Jako student starší 25 let musíte mít číslo sociálního zabezpečení a studentský certifikát. V dokumentu k sociálnímu zabezpečení je potřeba vyplnit políčko „obec pobytu“. To ovšem nejde vyplnit, protože v zemi nezůstáváte déle jak rok. Jste student, máte nárok na studentskou kartu na městkou hromadnou dopravu, ale přesto ji nemůžete získat, protože systém to nedovolí.

„Vogoni jsou jednou z nejprotivnějších ras ve vesmíru – nejsou doopravdy zlí, pouze nevrlí, byrokratičtí, vlezlí a bezohlední,“ říká Stopařův průvodce po galaxii.

Po přehazování z jednoho úřadu na druhý se vyskytlo řešení. Do 25 let studenti zkrátka přijdou, ukážou pouze datum narození a dostanou kartičku. Kamarádka si tak došla pro druhou, tu mi dala.

Nechme stranou otázku, nakolik dusí byrokracie podnikání. Zastavme se ale u nákladů. U výše popsaných příkladů jsou náklady zejména časové a duševní. Student se musí kromě vzdělání ve svém oboru ještě vzdělat v administrativě. A to jeho fakulta není nejhorší, z doslechu ví o jiné, kde studenti nedokončí kvůli administrativě a byrokracii studium.

Student, pracující, studující, vynakládá ne úplně zanedbatelnou část svého již tak omezeného volného času na byrokracii. Budiž. Jenže zároveň ho to stojí duševní klid a pohodu, způsobuje stres. Následně to stresuje pracovníky v byrokracii, kteří tím stresují další studenty, ti stresují okolí, okolí stresuje… a kolo se točí.

Washington Irving

Chybu ani vinu, jako Josef K., samozřejmě nepopírám. Je to důsledek mé neznalosti, že jsem vyplnil formulář s jiným názvem. Byrokracie tu přeci není pro lidi, ale pro stát. Ten kontroluje, ověřuje, prověřuje a normalizuje pravidla tak, aby nebyl chaos. Problémem je, pokud administrativa a byrokracie podporují onen chaos.

Pak přichází na řadu věci jako podpůrná administrativa, byrokracie pro lidi či zeštíhlování státní správy. Je to věčný souboj mezi chaosem a řádem.

„Já nevím,“ kvílel kaplan tiše třesoucím se hlasem […]. „Něco mi tady vykládáte a já tomu vůbec nerozumím. Proč by mě mělo postavit do příznivého světla, že jste to nepodepsal mým jménem, ale jako Washington Irving?“ píše Joseph Heller v Hlavě XXII.

Nikdo přeci nechce chaos…? Právní demokratický stát stojí na předvídatelnosti, ačkoli může být soukolí velice pomalé. Volání po zrušení byrokracie je chybné. Zasazovat se za rychlá a „efektivní“ řešení zase zavání autoritářstvím.

„Výkonná byrokracie je největší hrozbou pro svobodu,“ je citát amerického politika a demokratického uchazeče o post prezidenta na konci 60. let Eugeneho McCartyho. Citát možná lehce přehnaný, jenže rozsudky bez soudu jsou v důsledku také byrokracií. Lidský život zploštěn do jedné kolonky. Zabít, nechat trpět, propustit je už pouze administrativní nařízení putující po jednotlivých odborech a kancelářích.

Problém současné byrokracie ovšem leží jinde. Za prvé proniká do oblastí, které mají být z povahy věci svobodnější a chaotičtější, protože v chaosu se lépe uchytí kreativita. Těžko si představit umění svázané řetězy pravidel a nařízení. Mnohá významná díla narušují naše normativní hranice a rozšiřují obzory. Svázat spisovatele tabulkami znamená nemít spisovatele.

Totéž platí pro učitele primárního i sekundárního vzdělávání. Stát potřebuje kontrolovat efektivitu vzdělávacího systému, zároveň ale přílišným svazováním vyučovacího systému redukuje učitele na pouhé vykonavatele vůle shora. Loutky bez vlastní nápaditosti.

Perpetuum: Jak standardizované testy ničí vzdělávání

V akademické obci je samozřejmě kreativita také potřeba. Přemýšlení zaměstnává mozek, zatímco byrokratická zátěž ubíjí. Kromě vedení prací, bádání, se musí ještě vyrovnávat s administrativou, razítky, formuláři, kterým ne vždy sami rozumí.

Řeší jak vlastní byrokratickou zátěž, tak i tu studentskou. Někteří ji mohou odmítat už z principu, že zkrátka není kreativní, zaměstnává mysl pouze dodržováním postupů. Pro jiné to je nutné zlo, které je ovšem oddaluje od bádání. Ať tak či onak, pedagogové zkrátka nejsou úředníci ani administrativní pracovníci – není to jejich povolání.

Do určité míry to platí i pro byznys, ačkoli zde je třeba dbát ve zvýšené míře určitých předpisů, zejména bezpečnostních. To ostatně do určité míry platí i ve výše zmíněných oblastech.

Jak najít cestu ven

Celé to je zašmodrchané, těžko se hledá cesta ven. Lze apelovat na konzumenty byrokracie, aby hlásili zbytečné předpisy. Ale komu? A kdo na to má nervy, odhodlání? Mnozí se navíc obávají, že ve finále dojde pouze ke zbyrokratizování žádosti.

Jakákoli výzva o toleranci znamená kapitulaci a podřízení se některým nesmyslným, nákladným úkonům. A právě na ty by měla kritika mířit. Musí si to ovšem uvědomit zejména ti, kteří pracují na samém okraji administrativy a byrokracii. Ti, kteří se setkávají s lidmi, řeší jejich požadavky.

Jako v každé organizaci, šéfové jsou zavaleni agendou. Nechtějí se ubíjet detaily. Naopak paní/pán na studijním oddělení přetváří politiky v detaily, komunikuje je studentům. To ji/jemu se do rukou dostávají protichůdné, nesmyslné, rigidní příkazy.

A zároveň mohou tyto lidé tlačit na to, aby se ony příkazy změnily, převzít iniciativu do vlastních rukou. Dělat to pro lidi. Nebo se mohou stát vrátným, který za přebujelou byrokracii bojuje a domnívá se, že by bez něho budova spadla.

Příběh s Washingtonem Irvingem má pokračování. Je jím postava major Major Major Major, která nechápe své postavení ani úkoly, jež má vykonávat. Po výslechu, zda nezná někoho, kdo se podepisuje jako Washington Irving, se totiž začne sám podepisovat jako Washington Irving.

„Každý dokument, který podepsal, se k němu ovšem po dvou až deseti dnech nevyhnutelně znovu vrátil. […] Major sledoval, jak i ta nejjednodušší sdělení postupem času nabobtnávají a mění se v tlustopisy, a klesal na duchu. Začal si zoufat, že se snad žádného z těch lejster už nikdy nezbaví. Jednoho dne […] připojil major Major k jednomu přípisu místo svého jména jméno Washington Irving. […] Zhřešil, a bylo to dobře, protože žádný z přípisů, které označil jménem Washingtona Irvinga, se už nikdy nevrátil!“

Esej: Problém české minulosti aneb Kam se ztratil Radecký a jak naložit s Koněvem?

Major Major také pokaždé utíkal z kanceláře oknem, pokud s ním někdo chtěl mluvit. Schůzka s ním byla možná pouze v jeho nepřítomnosti.

Pokud se až sem dočetl někdo, kdo pracuje v administrativě, lpí na předpisech, či před nimi utíká, setkává se s nesmyslnými podpisy a lejstry – budiž je major Major pro vás varováním.

Je důležité, aby byrokracie doopravdy měla lidskou tvář, aby vyhověla lidem, kteří jsou logicky zmatení a nechápou ji. Aby pomohla místo úderu lejstrem do tváře. Aby se ti, kteří stojí na konci administrativy a byrokracie, tedy ti, kteří komunikují s obyčejnými smrtelníky, kriticky ptali na vlastní práci. Místo dbaní na přílišném řádu je občas prospěšné popustit uzdu chaosu.

Autor: Jaroslav Hroch
 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!