Cyklus Otevřená věda: Volby v USA – kdo jim vlastně rozumí? | E15.cz
KoronaHelpdesk E15

Jak uspět v krizi

Cyklus Otevřená věda: Volby v USA – kdo jim vlastně rozumí?

Ondřej Běhan

Rok s rokem se sešel a letos máme opět možnost sledovat jednu z největších politických show na světě – americké prezidentské volby. Proces, který začíná už více než rok před samotnými volbami a ani Američané mu úplně nerozumějí. Proces, z jehož konce vzejde možná nejmocnější osoba planety a jehož výsledek ovlivní celý svět. Jak to ale celé funguje?

Osel a slon

Neboli demokraté a republikáni. Dvě politické strany, jejichž historie sahá až do 19. století. Za tu dobu si strany vybudovaly své jméno a politické smýšlení, ale hlavně každá svoji stabilní základnu voličů. A díky tomu se jedná o jediné dvě politické strany, které si střídavě předávají moc. Pokud se někdo chce ucházet o místo v americké politice a učiní tak jako člen jiné strany, či jako nezávislý, má opravdu jen mizivé šance na úspěch.

Demokratická strana vznikala kolem osoby Thomase Jeffersona již krátce po vzniku Spojených států. Nyní stojí v americkém politickém spektru na levé straně a hájí liberální postoje, ale v evropském spektru bychom ji řadili spíše ke středu. Strana obecně zastává liberalismus a progresivismus, ale, jak už tomu u tak velké strany musí být, i v rámci demokratů najdeme několik různě orientovaných křídel. Od vyloženě středových politiků (Joe Biden), až po silně levicově orientované (Bernie Sanders). Za zájmy demokratů lze považovat podporu menšin a rasové rovnosti, podporu čisté energie, environmentální přívětivost a mírnější postoj k imigraci. V současné době je také žhavým tématem demokratů zdaňování bohatých a přísnější kontroly pro držení zbraní.

Oproti tomu republikáni zastávají konzervatismus. A to jak v ekonomických, tak sociálních sférách. Republikáni jsou pro snižování daní, volný trh a kapitalismus, restrikci imigrace a potratů. Zároveň jsou zastánci zvyšování výdajů pro armádu a volného vlastnictví zbraní. V politickém spektru ji proto najdeme spíše na pravé straně. Republikáni se tak opírají o národní hrdost a křesťanské hodnoty. Členové Velké staré strany (Grand old party), jak se této straně přezdívá, zaujímají převážně sociálně konzervativní, až sociálně umírněný postoj. Ve zkratce tak lze říci, že republikáni jsou orientováni spíše na byznys a průmysl, zatímco demokraté na sociální problémy a ekologii. 

Nominace demokratů – volby poprvé

Kdo se bude ucházet o post prezidenta 3. listopadu? Za republikánskou stranu je to prakticky jisté – Donald Trump bude obhajovat svůj prezidentský mandát na druhé období. Kdo se ale proti němu postaví za demokraty? To se dozvíme v polovině června, až proběhne celonárodní sjezd demokratické strany, kde budou vybraní delegáti hlasovat o jednom stranickém kandidátovi na prezidenta. Ten potom získá záštitu strany a s tím spojené množství demokratických přívrženců a také obrovské finanční prostředky na kampaň. Jak je tomu v americké politice zvykem, tak i průběh primárek je zdlouhavý a někdy zmatečný. Probíhají od začátku února a začínají vždy tradičně ve státě Iowa, kde se koná tak zvaný caucus

Vermin Supreme 2020: Nastal ten správný čas pro havěť v oválné pracovně?

Caucus probíhá tak, že se v okrscích voliči sejdou a „fyzicky“ se připojují na stranu svého favorita. Kandidáti, kteří si vedou špatně, jsou pak eliminováni a jejich voliči se musejí přidat na stranu někoho jiného. Podle podílu získaných hlasů jsou pak vybraným přiděleni delegáti, kteří pro ně budou hlasovat na stranickém sjezdu.

Díky tomu, že volby v Iowě probíhají jako první, je často na výsledky v tomto relativně malém státě brán velký zřetel. Zdejší výherce pak může získat pomyslný náskok oproti ostatním. Letos zde však došlo k problému s aplikací na sčítání hlasů, což dalo mnohým důvod zdejší volby zpochybňovat. Hlavní částí primárek je potom takzvané Super úterý (Super Tuesday), tedy úterý 3. března, kdy probíhají volby a caucusy hned v patnácti státech. Po tomto dni je většinou jasné, kdo bude stranický vítěz nominace.

Složitý caucus ale naštěstí probíhá jen v hrstce států, ve zbytku se volí způsobem nám známým. Lidé vyberou svého favorita a pak jsou poměrným volebním systémem rozděleni delegáti. Demokraté mají celkem okolo 4 000 delegátů, kteří musí volit podle výsledků ve státech, a okolo 800 superdelegátů. To jsou významní členové strany, čelní politici a bývalí prezidenti. Superdelegáti na sjezdu mohou volit podle svého uvážení kteréhokoli kandidáta.

Kdo usiluje o demokratickou nominaci?

Bernie Sanders

Dlouholetý senátor za Vermont a v současné době jeden z předních kandidátů. Patří k levicovému křídlu demokratické strany a sám sebe označuje za demokratického socialistu. Zastává například Medicare (zdravotní pojištění) pro všechny, nebo studium na veřejných vysokých školách zadarmo.  Jeho, možná až příliš levicová, politická orientace se ale setkává s pochybnostmi. Například Donald Trump Junior vzpomínal na své dětství v bývalém Československu, kde se, za minulého režimu, musely stát fronty na jídlo. Takhle by podle něj mohla vypadat Amerika pod vládou Bernieho Sanderse.

Elizabeth Warren

Senátorka za Massachusetts a bývalá profesorka práva na Harvardu. Hovoří o velké strukturální změně a představila mnoho detailních plánů na přepracování ekonomiky. Společně se Sandersem patří spíše k levicové straně demokratů. Jedním z hlavních bodů jejího předvolebního programu je zdanit bohaté jedince a firmy. Podobně jako Sanders navrhuje veřejné vysoké školy bez školného a také chce mnohým studentům odpustit jejich studentské půjčky. 

Joe Biden

Bývalý viceprezident za Baracka Obamy a senátor za Delaware. Z počátku favorit voleb, kolem kterého se točil i incident Trumpova telefonátu Ukrajinskému prezidentovi, jehož Trump údajně žádal o kroky vedoucí k ovlivnění letošních voleb. Biden chce zlepšit postoj Ameriky na globální scéně a zlepšit ekonomické podmínky pro dělníky z nižší třídy. I přesto, že se o něm před volbami hovořilo jako o hlavním favoritovi, si Biden doposud moc dobře nevede. V počtu delegátů se drží na pátém místě a z jeho projevů v debatách jako by se vytratila energie.

Michael Bloomberg

Bývalý starosta New Yorku a mediální magnát. Do voleb naskočil sice později, ale díky velkým částkám, které utrácí za reklamy, si získává podporu v národním měřítku (15 %). Je znám pro své ostré výroky na úkor menšin. Bojuje za kontrolu vlastnictví zbraní a proti změně klimatu, také je pro zavedení dalších daní. 

Moderní demokracie?

Potom, co si každá strana zvolí svého kandidáta na prezidenta, teprve začíná další kolo zmatků. Všechno nyní směřuje jen k jednomu dni. Prvnímu úterý po prvním pondělí v listopadu přestupného roku. Toho dne se podle americké ústavy konají prezidentské volby. 

Jednou z dalších neznámých je to, že o post se nemusí ucházet jen dva kandidáti, každý za jednu z předních amerických stran, ale do souboje o Bílý dům se mohou zapojit i jiní kandidáti. Ale vyjma George Washingtona, v jehož době politické strany nebyly, se ještě nikomu mimo velkou politickou stranu nepodařilo stát se hlavou státu.

Kandidáti zápasí o hlasy, utrácí ohromné sumy za reklamy a volební spoty, hledají špínu na protikandidáty. Jejich důležitým úkolem je ale také vybrat si svého budoucího viceprezidenta. Ten společně se svým prezidentským kandidátem vede kampaň. 

Komentář Daniela Hendrycha: Donald Trump je Frankensteinovo monstrum amerického unilateralismu

Je 3. listopadu a lidé jdou k volbám. Volí prezidenta? To si asi mnozí z nich myslí, ale není to tak. Proto se o americkém systému občas hovoří jako o archaickém a i nedemokratickém. Jedná se o takzvané electoral collage (kolegium volitelů). Lidé v jednotlivých státech sice hlasují pro svého favorita, ale jejich hlasy jsou opět převedeny na delegáty. Takže lidé volí pouze tyto delegáty, kteří se zavazují, že budou volit tak, jak si lid přeje. Tito delegáti se potom sejdou ve Washingtonu DC, kde v polovině prosince dojde k opravdovým volbám prezidenta. Počítá se s tím, že delegáti budou volit tak, jak je jim uloženo podle výsledků veřejných voleb. I když to bývají ojedinělosti, tak se může stát, že tu a tam nějaký delegát vybočí z řady a volí si, koho chce. To je ale rarita, a pokud by došlo k této rebelii ve větší mohutnosti, tak ústava zakročí. V tento moment by volba připadla na parlament. 

Ve většině států, pokud kandidát vyhraje (a přitom nezáleží o kolik), dostává veškeré hlasy delegátů daného státu. Delegátů je celkem 538. Každý stát má alespoň 3 delegáty, zbytek je potom rozdělen mezi státy podle jejich populace. Cílem každého kandidáta je dostat se na magickou hranici 270 hlasů. Kdo to zvládne, je příští prezident. 

Když jsou hlasy rozděleny primárně podle populace, a vyhrát ve státě znamená získat všechny jeho delegáty, kolik států je tedy reálně potřeba vyhrát? Jedenáct. Stačí získat na svoji stranu jedenáct nejlidnatějších států USA, a i když protikandidát vyhraje ve zbylých 39 státech, má smůlu. Proto se může stát, jak tomu bylo i ve volbách v roce 2016, že prezidentem je ten, kdo dostal celkově méně hlasů. V roce 2016 dostal Donald Trump o 3 miliony hlasů méně než Hillary Clintonová.

Článek vznikl ve spolupráci s projektem Otevřená věda

Autor: Ondřej Běhan
 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!