Bratislavský nevládní institut Globsec před pár měsíci zveřejnil výsledky studie, z níž vyplývá, že mladí Češi si nejsou úplně jisti prospěšností Evropské unie pro jejich zemi či pro ně samotné. Jako pozitivní ji totiž hodnotilo pouze 43,8 procenta Čechů ve věku 18 až 24 let a 41,3 procenta ve věku 25 až 34 let. Je to podobně alarmující jako výsledky průzkumů po brexitu, v němž se ti, kterých se to ve finále nejvíc dotklo a hlavně teprve dotkne (tedy mladí lidé ve věku 18–24 let), při referendu k urnám dostavili jen s 65% účastí. To je z hlediska našich poměrů běžné číslo, ale v porovnání se seniorskou účastí na referendu, která se pohybovala kolem 90 procent, je jasné, kdo se rozhodl o budoucnost své země opravdu zasadit.
Mladí lidé obecně projevují nízký zájem o politická, možná i společenská témata, v současné době populistických výkřiků zastánců tzv. czexitu je však na místě zjistit, zda se vzdělávací instituce, v našem případě střední školy, snaží tento trend nějak zvrátit, konkrétně jaké místo vlastně zaujímá Evropská unie ve středoškolských osnovách a zároveň ve studentských myslích.
Na současném stavu vzdělávání o Evropské unii je co zlepšovat
Vzhledem k absenci pravidelného a všeobecného plošného testování, jaké by nám poskytla například povinná maturita ze společenských věd, můžeme o současném stavu a postavení EU na středních školách a vztahu, který k ní zaujímají studenti, nejspíš jen polemizovat – a to na základě takových výzkumů, jaký vyšel z dílny Globsecu, nebo na základě exkurzu mezi studentstvem, učiteli či lidmi, kteří se na střední školy vydávají o těchto tématech debatovat. Takovéto osvětě se rozhodli mimo jiné věnovat svůj čas i dva čeští europoslanci – Pavel Telička a Jiří Pospíšil. Oba dva popisují současný stav vzdělávání o EU poněkud skepticky.
„Vycházím z řady debat a setkání se studenty a asi není nefér konstatovat, že úroveň vzdělávání o EU odpovídá mělkosti politické debaty a schopnosti politických elit nastolovat relevantní témata ve veřejné diskusi. Jinými slovy, jsme-li součástí takového integračního uskupení, měli bychom mít ambici hrát na všech úrovních větší roli a k tomu potřebujeme znalosti. Na školách tomu základy nedáváme. Ostatně, kdy jsme naposledy slyšeli ministra školství k danému tématu zaujmout silný názor,” říká Pavel Telička. „Na druhou stranu, je vidět, že mnohé školy se snaží nabídnout studentům mnohem více, než je v osnovách. Z posledních debat na středních a vysokých školách si odnáším velmi dobré pocity, ale vím, že to je spíše díky jednotlivým učitelům, vedení škol a rozhodně nad rámec povinného. Pozitivní však je, že znalostmi někteří studenti zastiňují naše politické elity,” dodává Telička.
Zkušenosti novopečeného předsedy TOP 09 Jiřího Pospíšila to jen potvrzují. „Ze svých každoměsíčních debat na středních školách vím, že ve vzdělávání o EU existují mezi jednotlivými institucemi velké rozdíly. Obecně si ovšem myslím, že občanskému vzdělávání o tom, jak funguje náš stát a jak pracuje EU, by mělo být věnováno ve výuce ještě více prostoru,“ říká europoslanec.
Indoktrinace, nebo smysluplná výchova k občanství?
Jako první se však nabízí otázka, zda má něco takového vůbec smysl. Je Evropská unie skutečně něco, co by mělo mít své místo ve středoškolském kurikulu? Otázka možná hloupá, nicméně odpovídající současnému skepticismu, který zavládl i v mysli postrachu českého školství, rádoby vzdělávacího experta Václava Klause ml., který učení v evropských souvislostech klade do kontrastu s učením „normálně logicky myslet“ a označuje ho za ideologickou indoktrinaci.
Tomuto pohledu oponuje Vít Dostál, ředitel výzkumného centra AMO, neziskové organizace založené za účelem výzkumu a vzdělávání v oblasti mezinárodních vztahů: „Je obecně důležité mít přehled o institucích a systému, ve kterém žijeme. A EU je jeho nedílnou součástí. Nedá se samozřejmě vysvětlit dopodrobna, není ani nezbytné, aby studenti znali počet komisařů nebo jak fungují různé výbory. Ale měli by vědět, že EU je něco, co můžeme ovlivňovat, čeho jsme součástí, za co máme zodpovědnost, a to z toho důvodu, že se dnes pracuje s tezí, že EU je něco cizího, něco, co nám tady diktuje podmínky a nemůžeme to ovlivnit.
Nabízí se jen jediná možnost – utéct. A tento mýtus je potřeba zbořit. V tomto smyslu je nezbytné, aby se o takových tématech studenti vzdělávali. Ale to neplatí jen o téhle instituci, platí to obecně o demokratickém systému, ve kterém žijeme. Aby studenti věděli, co dělá místní zastupitelstvo, jaké v politice fungují procesy, že je můžou ovlivnit. Že to není o nich bez nich.“ Pro účely článku byli dotazováni taktéž samotní studenti (celkem 101 – z nich 38 gymnazistů, 59 ze středních odborných škol a 4 z učilišť či ze škol jiných) a tři čtvrtiny z nich považují za smysluplné se o EU učit. Kladně odpověděli také dva dotazovaní učitelé, jeden z gymnázia a jeden ze střední odborné školy.
Kuchař by měl umět vysvětlit, proč existuje EU, u elektrotechnika to ale nikdo nepožaduje
Dalším problematickým jevem je samozřejmě zapojení Evropské unie do rámcových vzdělávacích programů jednotlivých typů škol. Je vůbec nutné, aby se kuchař či truhlář učil o takovémto společenskovědním tématu? „Občanem je stejně tak někdo, kdo vyjde gymnázium, jako někdo z učiliště. Ti lidé pak mají možnost hlasovat, vstoupit do politiky, napsat politický komentář na Facebooku, a proto si myslím, že celá společnost by měla mít občanské kompetence, aby se každý dokázal na základě kompetentních informací rozhodovat co nejlépe,“ domnívá se Vít Dostál.
Podle Pavla Teličky by se postavení EU na jednotlivých typech škol mělo lišit: „Nejvyšší nároky bych viděl v případě gymnázií, ale proč například na středních odborných školách dle uvedené odbornosti nejít do určité hloubky v dané oblasti, zejména pokud v ní má EU kompetence.”
Na papíře to vypadá tak, že ve zkoumaných vzdělávacích programech (gymnázium, pedagogické lyceum, veřejnosprávní činnost, kuchař/číšník, stravovací a ubytovací služby, cestovní ruch, obchodní škola, ekonomika a podnikání, veterinářství, zemědělské práce, tesařské práce, stavebnictví, potravinářská výroba, elektrikář, elektrotechnika, strojní mechanik, strojírenství, informační technologie) se Evropská unie objevuje v různém rozsahu všude a jak vidno, škála vybraných oborů se snaží pokrýt velké pole.
Jako minimální formulka typu „aby se neřeklo”, která se v přesně takovém znění objevuje v polovině z nich a je přesně u nich také formulkou obsahující téma EU jedinou (kuchař/číšník, obchodní škola, stravovací a ubytovací služby, zemědělské práce, tesařské práce, elektrikář, potravinářská výroba, strojní mechanik), se jeví žákova kompetence popsat, proč existuje EU a jaké povinnosti a výhody z členství v EU plynou našim občanům.
Je zajímavé, proč tato kompetence chybí u ostatních oborů, ba co víc – proč má být žák oboru strojírenství místo toho schopen spíš objasnit postavení České republiky v Evropě a v soudobém světě nebo charakterizovat soudobé cíle EU a posoudit její politiku. Kromě toho by měl v rámci ekonomického vzdělání chápat důležitost evropské integrace a zhodnotit ekonomický dopad členství v EU.
Totéž by měli zvládnout žáci cestovního ruchu, kteří by kromě toho měli být schopni zhodnotit ekonomický význam cestovního ruchu v zemích EU, uvést vliv jednotného trhu EU na národní hospodářství, znát základní dokumenty pro spolupráci a rozvoj cestovního ruchu v EU a orientovat se ve finančních zdrojích cestovního ruchu v ČR a EU nebo uvést podmínky poskytování průvodcovských služeb v rámci EU. Dále to platí i pro obory, jako je veterinářství, stavebnictví, informační technologie, elektrotechnika, pedagogické lyceum (kde by zase měli objasnit, jak členství ČR v EU ovlivňuje tělesnou výchovu a sport u nás) a veřejnosprávní činnosti (přidaná schopnost popsat cíle a struktury EU, charakterizovat postavení ČR v EU a vysvětlit přínos evropské integrace pro rozvoj regionu).
Více ekonomicky je pak zaměřen program ekonomiky a podnikání, žák takového oboru je schopen již výše zmíněné charakteristiky soudobých cílů EU a posouzení její politiky, dále dovede popsat strukturu EU či ukázat rozdíly mezi obchodováním s členskými a nečlenskými zeměmi EU.
Gymnázium je pak kapitolou samo o sobě, Evropské unii je zde samozřejmě věnován největší prostor, a to jak v rámci společenskovědního základu (nám známé ZSV), tak i v Klausem nenáviděné výchově k myšlení v evropských a globálních souvislostech. Gymnazistův očekávaný výstup pak vypadá tak, že má být schopen objasnit důvody evropské integrace, posoudit její význam pro vývoj Evropy, rozlišit funkce orgánů EU, posoudit vliv začlenění státu do EU na každodenní život občanů a mnoho dalšího.
„Je mi sedmnáct a Evropskou unii neřeším“
Teoretický základ je šlechetný a zdá se, že by to mohlo splňovat výše uvedené požadavky Pavla Teličky i Víta Dostála, tedy jakési evropské a zároveň občanské (ve smyslu politickém) uvědomění a zaměřenost na všeobecná i různá odvětví EU podle studovaného oboru, že by snad ze škol měly vycházet generace a generace eurohujerů.
Problematický je však volný a spíše doporučující charakter vzdělávacích programů, dále samotná kvalita výuky, což je aktuálně obecně omílané téma, a reálná hodinová dotace. Osmnáct dotazovaných uvedlo, že Evropské unii nebyl během jejich vzdělávání věnován žádný čas, z toho většinu představovali studenti SOŠ, tři z nich byli dokonce gymnazisté. Dalších 24 se Evropské unii věnovalo ve škole maximálně v rámci jedné hodiny. Jen sedm studentů označilo hodinovou dotaci za velkou, zbytek ji charakterizoval jako „pár hodin“.
Takže jaké jsou reálné kompetence, povědomí o (ne)výhodách a obecně smýšlení o EU u středoškolských studentů? Začněme výhodami, kde studenti mohli uvést více než jednu. Téměř očekávaně se nejčastěji (42×) objevilo cestování či volný pohyb osob a služeb, k tomu můžeme přidat 12× uvedený program Erasmus. Druhou nejčastější výhodou (28×) jsou dotace, třetí (17×) bezpečnost, ochrana, mír. Celkem 12 lidí uvedlo odpověď „nevím“ a 10 „nic“. Jeden z nich napsal: „Nemám vůbec ponětí, je mi 17 a nějak neřeším EU.“
Pokud začínáte mít pocit, že se to nejspíš týká nějakého studenta učiliště či technicky zaměřeného oboru, pozor – sedm z těchto euroskeptiků jsou studenti gymnázií. Často byla uváděna také odpověď „spolupráce, lepší mezinárodní vztahy“ (15×) a „lepší ekonomika“ (12×). V jednotkovém zastoupení se dále objevovil roaming, euro (!) či orientace k Západu.
Nevýhod je podle jedné respondentky „tolik, že bych to sem ani nemohla vypsat“. Nejčastější odpovědí je však „nevím“ (24×), na druhém místě samozřejmě euro (21×). Žádnou nevýhodu nespatřuje 15 studentů. Dále se objevuje často diktát (11×) a migrace či kvóty (10×). V jednotkách čteme odpovědi jako „řešení problémů, které se nás netýkají“, nesmyslné a zbytečné zákony, malé rozhodovací právo, případně nerovnost nebo třeba i závislost.
Česká republika není významným hráčem v rámci EU
Nakonec se zaměřme na kompetence a „proevropské“ smýšlení. V institucích se orientuje a dokáže je popsat 21 respondentů, 40 nikoliv (zbytek se vyjádřil neutrálně). S tím, že je EU projekt, který je nutné udržet, se víceméně ztotožňuje 63 studentů, 12 odpovědělo záporně. Jasný smysl v členství v EU vidí 55 lidí, nevidí ho 16 respondentů. Výhody čerpá 42 studentů, 29 odpovídajících si toho nejsou vědomi. Prostor věnovaný EU ve škole hodnotí jako dostatečný 29 respondentů, 45 jako nedostatečný. Odchod z Evropské unie považuje za rizikový 55 studentů, 27 dotázaných odchod nepovažuje za rizikový.
Českou republiku považuje za významného hráče v rámci EU 11 studentů, avšak ve 100 % případů se jedná o odpověď „spíše ano“, 47 respondentů ji za významného hráče nepovažuje. Že je členství v EU důležité, si myslí 66 dotazovaných, 15 ho považuje za nedůležité. I zde je mimochodem vidět, že gymnaziální vzdělání automaticky není zárukou dobré orientace ve strukturách EU nebo pozitivního vnímání členství v ní – čtyři studenti z osmatřiceti se v institucích neorientují, pět dalších členství v EU nepovažuje za důležité.
Jedná se sice jen o drobný vzorek celkové studentské populace, nicméně pokud přidáme výzkum Globsecu, účast mladých na brexitu a obecnou znalost evropské integrace nebo 20. století vůbec, vyvstává před námi alarmující důkaz. Důkaz, že český vzdělávací systém očividně neplní cíle, které si sám dává – když si nejsou všichni studenti vědomi výhod členství v EU a neorientují se v evropských strukturách (otázkou je, zdali je to vůbec nutné) –, a jeho výrobek-absolvent není vždy oním kompetentním občanem. Přitom vzdělávání o Evropské unii je jen střípkem v nebezpečné mozaice nešvarů českého školství.
