Esej: Problém české minulosti aneb Kam se ztratil Radecký a jak naložit s Koněvem? | E15.cz

Esej: Problém české minulosti aneb Kam se ztratil Radecký a jak naložit s Koněvem?

Martin Taimr

Zatímco v České republice neprobíhají násilné potyčky aktivistů s extrémisty ve stínu pomníků vojevůdců, jako je tomu v případě konfederačních soch v USA, otázka vhodnosti a významu symbolů minulosti je relevantní i u nás. V posledních letech například v souvislosti s budoucností pomníku ruského maršála Koněva v pražských Dejvicích. Diskuze o jeho možném odstranění vyvolala diplomatickou bouři, avšak normalizační pomník stále stojí. Oproti tomu pomník českého maršálka Radeckého, původně stojící na Malostranském náměstí, je již bezmála století v muzeu. Podle čeho se rozhodujeme, které symboly a postavy našich dějin zveličit, které ponechat a které strhnout?

Proč v Praze stojí maršál?

Na podzim minulého roku se středem diplomatického střetu stalo rozhodnutí zastupitelstva Prahy 6, které rozhodlo, že k pomníku sovětského maršála zdobící Dejvice bude přidána informační tabulka o člověku, kterého socha vyobrazuje. Maršál Koněv stál v čele Rudé armády osvobozující Prahu od nacistů v roce 1945, dále také vedl krvavé potlačení maďarského povstání v roce 1956 a podílel se na přípravě invaze Československa v roce 1968. Za komunistického režimu mu v roce 1980 byl v Praze odhalen pomník, který stojí dodnes.

Rozhodnutí zastupitelstva předcházely emotivní výměny názorů o významu a budoucnosti pomníku, či jeho případném odstranění. Pomník byl v posledních letech dvakrát posprejován. Poprvé byl maršálův spodek nabarven na růžovo a podruhé byly na podstavec napsány některé z výše zmíněných nechvalných letopočtů.

Glosa Martina Čabana: Vysoká hra v Kyjevě

I po kompromisním řešení tabulkou se na protest postavila část podporovatelů současné podoby pomníku, včetně politiků z KSČM spolu s Jaroslavem Foldynou z ČSSD. Rozhodnutí vyvolalo i reakci ruské vlády, která se v otevřeném dopisu velvyslanců z pěti postsovětských států českému ministerstvu zahraničí proti rozhodnutí ohradila.

Vhodnou otázkou v tuto chvíli je, proč je to významné? Na první pohled je to kus kovu a kamene, který na svém místě po desetiletí nikomu zvlášť nevadil, tak proč by nyní měl. Již z reakce ruské strany lze však usoudit, že význam pomníku i v dnešní době přesahuje jeho estetickou hodnotu.

Komentář: Problém pozůstalé minulosti, Černý Péťa a generál Lee

Jeho primární význam spočívá v roli politického symbolu, je to připomínka moci Rudé armády a určitý odznak ruské přitomnosti. Pochopitelně je v ruském zájmu, aby zde symbol jejich moci zůstal a pokud možno v co nejlepším světle. Umístění informativní tabulky by ale měla být poměrně stravitelná úprava.

Význam pomníků

Touto úvahou nemám za cíl znevažovat historický význam osvobození Prahy a pomníku jeho protagonisty. Společnost si ovšem musí být vědoma, koho si volí za symboly své identity a být nad nimi schopna vést kritickou diskuzi. Pomník ve veřejném prostoru je součástí této identity, protože společnost jím dává navenek najevo, čím a kým se definuje.

Symboly mívají významný inspirativní rozměr, proto jsou tak často cíleně chráněny před poskrvněním. V únorovém rozhovoru pro Aktualne.cz vzpomíná Petr Pithart, jak mezi českými demokratickými politiky i poúnorovým exilem panovala dohoda, že Edvarda Beneše budou šetřit kritiky i přes zásadní chyby jeho politiky.

Důvodem bylo, že prezident Beneš byl díky své pozici po boku Tomáše Garrigua Masaryka a své roli ve válečném exilu velkým symbolem československých demokratických idejí, kterými se též definovali oni sami. Obávali se, že by kritikou Beneše mohli zároveň podkopat vlastní demokratickou identitu. Edvard Beneš jako symbol plnil funkci podobně inspirativní jako Winston Churchill v Británii. Kvůli jejich pozitivní roli bývají symboly šetřeny kritiky a jejich stinné stránky jsou někdy přehlíženy.

Naopak připomínky nehodících se symbolů jsou přesně z tohoto důvodu eliminovány například právě odstraňováním soch a omezováním jejich významu, jako tomu bylo například s pomníkem Stalina na pražské Letné. Nastupující sovětská garnitura okolo Nikity Chruščova založila svou identitu na významném odstřižení se od Stalinova odkazu, a proto se monstrózní pomník nad Prahou stal silně nevhodným, neboť Stalinův odkaz uchovával na slunném místě.

Proč v Praze nestojí maršálek?

Situaci okolo sochy maršála Koněva je vhodné srovnat s pomníkem jiného vojevůdce, který Prahu už bezmála století nezdobí. Jedná se o pomník polního maršálka Radeckého na Malostranském náměstí, odhaleném v roce 1858, krátce po jeho smrti.

Pokud nahlédneme do dlouhých dějin národa českého, je postava maršála Radeckého svým významem jakožto brilantního českého generála srovnatelná snad jen s Janem Žizkou. Po Žižkovi je pojmenována pražská čtvrť a jeho honosná socha hledí z vítkovského vrchu na celé město, zatímco Radecký je dnes v muzeu.

Analýza: Režisér Stone nechal Putina mluvit, vynikla tak ruská z nouze ctnost

Hlavní dobový argument, proč se Radeckého socha stala nepohodlnou, je zřejmý, z dnešního pohledu však ne nutně ospravedlnitelný. Radecký byl odpůrci vnímán jako příliš velký symbol habsburské monarchie, vůči které se nová republika snažila vymezit a do jejíž rodící se identity se český maršál nehodil.

Pro srovnání – maršálkův pomník nebyl jediný, který byl tehdy horlivostí vlastenců zachvácen. Po celé republice bylo mnoho případů, kdy pomníky připomínající němectví byly ničeny. Mariánský sloup na Staroměstském náměstí z roku 1652 byl stržen vášnívým davem, který se poté vydal shodit sochy z Karlova mostu do Vltavy. Tomu již zabránila armáda.

Otázka identity

Odstraňování symbolů minulosti je otázkou redefinice již zmíněné identity společnosti a její prezentace. Po roce 1918 procházela česká společnost touto redefinicí ve velké míře (nejspíše ve větší míře než v roce 1989) ve snaze odstranit německé prvky své mytologie, které by mohly inspirovat k jiné identitě, než byla nová národní republika.

Avšak odstup času nabízí také možnost střízlivějšího hodnocení. Bylo by pro naši českou identitu lepší, kdyby sochy z Karlova mostu přeci jen skončily ve Vltavě? Nebyl otec vlasti Karel IV. také spíše Němec? Vadí nám jeho postava? Vadil by nám dnes Mariánský sloup? Vadil by nám dnes pomník maršála Radeckého více než ten Koněvův?

Dokumentaristka: Miliony mrtvých za Stalina? On za to zodpovědný není, řekly mi Rusky

Otázka nedostatku „češství“ u postav našich dějin je pozoruhodným jevem, ke kterému bychom ovšem v době 100 let od založení moderního českého státu mohli mít také moderní přístup.

Karel IV. byl zčásti Němec, přesto by nám to nemělo vadit. Nedávno zesnulý Miloš Forman je také zčásti vnímám jako americký režisér, přesto byl též velký Čech. Češství se totiž se zahraničními prvky nevylučuje, naopak je jimi mnohdy posíleno. V současnosti například slouží český generál Petr Pavel jako druhý nejvyšší velitel NATO, tedy vojenského útvaru přesahujicího české národní hranice, jehož ale také tvoříme součást. Je Pavel sluhou cizích zájmů, který postrádá „češství“, nebo úspěšný Čech podobně jako maršál Radecký?

Ve výsledku nejde o to, aby při každé změně nálady byly staré symboly strženy a nahrazeny novými. V první řadě je však důležité, abychom jako národ a společnost byli schopni diskutovat o tom, koho a co si volíme za své symboly a hodnoty a zejména proč. Schopnost takto kriticky uvažovat o své vlastní identitě a způsobech jejího vyjadřování patří ke znakům vyspělé a sebevědomé společnosti.

Jasné slovo Martina Čabana: ČSSD se pouští do referenda indického typu. O čem vlastně hlasuje?

 

Články odjinud

Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!