Francouzská cesta k úspěchu: Můžeme se inspirovat?

Emmanuel Macron

Emmanuel Macron Zdroj: profimedia.cz

Francouzský prezident Emmanuel Macron a německý ministr zahraničí Sigmar Gabriel.
Francouzský prezident Emmanuel Macron a německý ministr zahraničí Sigmar Gabriel.
 Emmanuel Macron
 Emmanuel Macron
 Emmanuel Macron
10
Fotogalerie

Představte si, že sedíte v sobotu odpoledne na zahradě nebo přijdete v úterý z práce a na zvonek vám zazvoní cizí člověk a začne se vyptávat na vaše politické názory, co vás trápí a co byste chtěli změnit. Následně začne představovat politického kandidáta, kterého zastupuje a bude se s vámi snažit vést debatu, v čem je lepší než ostatní a proč ho volit. Co byste udělali?

Zatím zcela neznámé politické hnutí Tak jo!, které vzniklo před necelým rokem, se prezentuje jako proevropská liberální strana, která se inspirovala hnutím Emmanuela Macrona En Marche!. Hnutí Tak jo! se neinspirovalo pouze programem francouzského staršího bratra, ale i svou sebepropagací. Navázalo spolupráci s expertem na politické kampaně Lexem Paulsonem, který spolupracoval na kampani Baracka Obamy a zejména stál za kampaní Macrona ve Francii. Takže se obecně předpokládá, že svou budoucí kampaň (pokud vůbec nějaká bude) postaví na stejných základech jako hnutí En Marche!.

Hnutí Tak jo! bude potřebovat tisíce dobrovolníků, aby provedli Velký pochod Českem (název francouzského projektu – Grande Marche). Budou třeba klepat na domovní dveře desetitisíců lidí, aby bylo možné nasbírat data toho, co lidé doopravdy chtějí. Výsledné odpovědi se zadají do vypracovaného algoritmu, který pomůže vytvořit volební kampaň a následnou marketingovou komunikaci.

Teoreticky to zní velice přitažlivě. Zásadním problémem dnešní politické situace je příkop mezi voličstvem a politiky, který je nejvíce reprezentován nízkým počtem členů politických stran. Jedinou výjimkou jsou komunisté, kteří vedou s velkým náskokem nad všemi ostatními. Občané nedosáhnou na politiky a politici už nevidí na voliče. Podomní kampaň je nejen skvělou příležitostí zjistit, co lidé vlastně chtějí, ale i dát najevo opravdový zájem o jejich životy. Nedostatek zájmu o vlastní problémy a situaci ze strany politiků je jednou z věcí, která lidi trápí nejvíce.

V posledních několika letech se jasně ukazuje, že přímý kontakt politika a voliče je zásadní. Dva nejvýznamnější čeští politici dnešních dní postavili svůj úspěch mimo jiné na přímém kontaktu s voličem. Ačkoliv tento kontakt byl neosobní a zájem předstíraný, zabralo to. A voliči měli pocit, že si na svého politika mohou téměř sáhnout. Volební meetingy jsou však slabý odvar v porovnání s podomní kampaní, která výrazně změnila politický život ve Francii a přepsala její politickou mapu.

Pro přepsání politické mapy v České republice by bylo potřeba několik tisíc dobrovolníků, kteří by představovali silnou osobnost s jasnými a pevnými hodnotami, kterou ve Francii představoval veřejně známý ministr vlády F. Hollanda Emmanuel Macron. Ta zatím však neexistuje. Tak jo! se bude muset spoléhat zejména na mladé lidi. Mladí Češi jsou však známí tím, že se velmi málo angažují. V porovnání s Francií, kde je angažovanost mladých v různých oblastech velmi vysoká, je to velký hendikep, kterému musí strana, jež chce zaujmout co nejvíce lidí, čelit. Kampaň Pavla Fishera nebo dobrovolnická činnost ve jménu hnutí Praha sobě však ukázaly, že i zde existují angažovaní lidé, kteří mají snahu dobrovolně přispět k myšlence, se kterou se ztotožní. Je však otázkou, zda zde existuje dostatek mladých lidí, kteří se ztotožní s proevropskou liberální politikou a mají zájem ji propagovat.

Česká republika však není Francie a nelze slepě zkopírovat model volebního úspěchu. Při velkém zobecnění lze říci, že Francouzi jsou mnohem otevřenější ke komunikaci o politickém životě než my Češi. Nás, a zejména generaci, která zažila komunismus, těžko nadchne pro politiku cizí člověk, který zabouchá na naše dveře a bude s námi o ní 15 minut mluvit. Z dob normalizace si s sebou neseme břímě dvojího života, toho doma a venku, které se nesmí propojit. Ten, kdo naruší náš domácí prostor, nebude přivítán s otevřenou náručí. Stále je v nás zakotvená jistá dávka nedůvěry k ostatním lidem jako relikt komunistické diktatury, která nutila každého považovat za možného udavače, a proto v nás je stále přítomná určitá míra podezřívavosti vůči ostatním.

Za hnutím Tak jo! stojí miliardář Karel Janeček, zatím však nenašlo vhodnou tvář pro budoucí volební kampaň. V naší republice zásadně chybí tento proevropský liberální hlas. Mohou jej reprezentovat částečně některé strany jako je TOP09, která se však v očích voličů zkompromitovala kritizovanou politikou škrtů během hospodářské krize a její nynější působení vede k jejímu konci v Poslanecké sněmovně. Je také otázkou, jaká je vnější prezentace jejího liberálního směřování a reálná vnitřní politika. Ostatní strany mají různá antievropská křídla, která se více a více prosazují.

Hnutí se však nijak neprojevuje na veřejnosti, jeho členská základna je velmi malá a aktivita na jeho facebookové stránce nestačí na rozšíření povědomí o jeho myšlenkách. Pro budoucí volební kampaň nejen hnutí Tak jo!, ale i jiných politických uskupení je jistě skvělé inspirovat se francouzských úspěchem, je třeba však dávat pozor na kulturní rozdíly. Co jednoho zaujme, druhého může popudit.