Ono se může zdát, že pět let je krátká doba, a z historického pohledu se opravdu jedná o malou kapku v obrovském oceánu času, ale jen si vzpomeňme, jak svět vypadal v době, kdy v Česku probíhala první přímá volba prezidenta. Země byla kulatá, prezidentem Spojených států byl Barack Obama, Velká Británie čekala na referendum o Brexitu, většina youtuberů byla ještě v plenkách, Andrej Babiš volil Karla Schwarzenberga a „pražská kavárna“ zatím neexistovala. Zkrátka zlatý věk.
V lednu 2013 proběhla historicky první přímá volba prezidenta v České republice. O Hrad tehdy bojovalo devět uchazečů (Miloš Zeman, Karel Schwarzenberg, Táňa Fischerová, Jiří Dienstbier, Vladimír Franz, Jana Bobošíková, Přemysl Sobotka, Jan Fischer a Zuzana Roithová) a vítězem se stal Miloš Zeman, který ve druhém kole porazil Karla Schwarzenberga.
Průzkumy tehdy nenaznačovaly, že by do druhého kola mohli postoupit zrovna tito dva kandidáti. Vedle Zemana totiž byl druhým favoritem bývalý předseda úřednické vlády Jan Fischer, který se sice před nikým neschovával, ale voliči to dostatečně neocenili. Velké podpory v prvním kole se naopak dostalo tehdejšímu šéfovi české diplomacie Karlu Schwarzenbergovi, jehož dělilo od vítěze necelých padesát tisíc hlasů a dal tak svým příznivcům velkou naději, že by mohl zvítězit i v kole druhém.
Benešovy dekrety a další
Karel Schwarzenberg nakonec se ctí prohrál, ale je důležité podotknout, že Miloš Zeman před druhým kolem bojoval v duchu fair play zhruba stejně jako ruští nadopovaní atleti: Podařilo se mu udělat velké téma z Benešových dekretů. Na tomto místě bych rád připomněl, že jsme stále v lednu 2013. Karel Schwarzenberg svým nešťastným tvrzením nahrál Zemanovi na smeč a ze sudetoněmecké otázky se stalo hlavní téma závěru prezidentské kampaně. Pozdější vítěz sice v roce 2002 tvrdil, že se jedná o vyhaslé dokumenty, ale za dobu svého prezidentování nás, ale i Andreje Babiše, který před pěti lety volil Schwarzenberga a dnes volí Zemana, naučil, že jen idiot nemění své názory.
Zabralo to na voliče a společenská debata se během druhého kola voleb nesla výhradně v duchu Benešových dekretů. „V té době se nám ozývali například různí mladí starostové z obcí v oblasti bývalých Sudet a ptali se, zda nemůžeme přijet a nabídnout nějaký workshop, protože jejich spoluobčané mají skutečně strach z toho, že v televizi říkali, že na hranicích čekají sudetští Němci se svými kufry, aby se mohli vrátit. Takže myslím, že tahle karta je a byla silná,“ řekla v rozhovoru pro TST ředitelka spolku Antikomplex Terezie Vávrová.
Kampaň Miloše Zemana vyšperkovalo ještě několik dalších věcí včetně podpory od Václava Klause a jeho ženy Livie, která si za ni vysloužila místo velvyslankyně na Slovensku. Zemanův tým navíc proti jeho protivníkovi často používal dezinformace.
Kromě všeho výše zmíněného podřezávala větev pod „pankáčem“ Karlem ještě řada dalších věcí: účast v nepříliš oblíbené pravicové vládě Petra Nečase nebo přátelství s Miroslavem Kalouskem, jehož straně TOP09 v té době kníže předsedal. Někteří z vás si jistě vzpomenou i na veselou příhodu o tom, jak tehdy pětasedmdesátiletý Schwarzenberg ve druhém kole špatně odvolil.
Každopádně Miloš Zeman vyhrál a od té doby se mnohé zhoršilo. Kromě úrovně veřejné debaty například i prezidentův smysl pro čestnou hru.
Veličenstvo kat
Pokud Miloš Zeman při volbě v roce 2013 dodržoval nějaká pravidla, při té druhé na ně už z vysoka kašle. Nechodí do debat, vede kampaň, kterou nevede, a jeho mluvčí Jiří Ovčáček uráží zbylé kandidáty, seč mu síly stačí. Nemyslím, že se někde jinde na světě může stát, aby nižší státní úředník označil profesora a bývalého předsedu Akademie věd za fíkus. Nemyslí si to ani předseda Ústavního soudu a někdejší místopředseda Zemanovy vlády Pavel Rychetský.
Ostatní aspiranti na Hrad ale podle pravidel hrají a řekl bych, že letos je výběr v určitého pohledu lepší než před těmi pěti lety. Tehdy jsem váhal mezi dvěma kandidáty, nyní bych to asi s čistým svědomím hodil hned čtyřem. Upřímně se však pořád nemohu rozhodnout, zda je to způsobené jejich vyrovnanou kvalitou, nebo rovnoměrnou nekvalitou. Prostě mezi nimi není nikdo, komu bych to hodil takříkajíc „srdcem“.
Určitě mi mezi uchazeči chybí někdo jako Jiří Dienstbier (tedy liberální levicový kandidát) a opravdu moc mě mrzí, že letos nekandiduje žádná žena, protože bych si přál prezidentku. Na druhou stranu máme dle mého názoru pět volitelných kandidátů (Hilšer, Drahoš, Horáček, Topolánek, Fischer), z nichž si snad i „pražská kavárna“ dokáže bez hádek vybrat. Jistě, že nám na každém něco vadí a obecně nás irituje atmosféra podobná finálovým kolům televizní soutěže Česko hledá Superstar. Nikoho z aspirantů už nyní nemůžeme ani vidět, ale věřte mi, že se nám za půl roku bude dobře dívat na kohokoli, kdo Zemana porazí. Šance tam je!
