Inspirace kritickou teorií: Osvoboďme veřejnou debatu od marketingového balastu | E15.cz

Inspirace kritickou teorií: Osvoboďme veřejnou debatu od marketingového balastu

Ondřej Čížek

Kritická teorie, která vznikla ve 20. letech minulého století v Německu, odkud později inspirovala studentská a sociální hnutí po celém světě, čelí v posledních letech stigmatizaci. Teorie, která původně sloužila jako nástroj sociální vědy pro boj s mocenským despotismem, je s ním neprávem ztotožňována. Proč ale sociální vědu i veřejnou debatu ochuzujeme tím, že kritickou teorii zavrhneme? A jak kritickou teorii využít v roce 2018?

Před téměř sto lety byl založen Institut pro sociální výzkum ve Frankfurtu, dnes známý jako „Frankfurtská škola“. Vědecký institut se ve svém bádání snažil rozkrývat mocenské vztahy s cílem přispět ke společenské změně. První generace reprezentovaná především Maxem Horkheimerem, Theodorem Adornem nebo Herbertem Marcusem propojovala nedogmatický marxismus s psychoanalýzou Sigmunda Freuda.

Toto spojení dalo za vznik souboru přístupů, který se nazývá „kritická teorie“. Ta se snažila rozkrývat jak mocenské vazby, tak individuální psychologické motivace a podstaty problémů. Psychologii při bádání vědci z institutu používali jako pomůcku k tomu, aby pochopili a vysvětlili osobní psychologické zkušenosti, které obvykle předcházejí širší sociologické podstatě problému.

Představitelům kritické teorie se záhy začalo přezdívat „neomarxisté“. Ve veřejném prostoru se spojení s neomarxismem rozmohlo jako nálepka, která sloužila ke ztotožňování autorů s ideologiemi komunistických režimů minulosti. Například v normalizačním Československu byla díla frankfurtské školy zakázána, jelikož kritizovala i systémy Sovětského svazu a jeho satelitů. Samotný Adorno se velmi brzy distancoval od sovětského komunismu s tím, že Západ je podle něj na rozdíl od Stalinova režimu reformovatelný a dovoluje mu svobodně bádat.

Autonomní jedinec jako základ fungující svobodné společnosti

Emancipovaný jedinec tvoří podle autorů kritické teorie ideální základní jednotku svobodné společnosti. Přes veškerou abstrakci, kterou v sobě toto spojení skrývá, si můžeme emancipovanou společnost představit jako společnost jednotlivců, kteří jsou schopni se účastnit věcí veřejných a dovedou při tom jak sledovat své vlastní zájmy, tak zároveň projevovat solidaritu vůči ostatním členům společnosti.

Souboj ideologií dnes lidi nezajímá, chtějí dobrou správu, říká politolog

Německý filosof Alex Honneth později poukázal na koncept, který tomuto ideálu zabraňuje především. Hovoří o společenském zneuznání, které spočívá v poníženém společenském postavení jedinců, již se cítí společností vykořeněni. Vykořenění nemusí zákonitě být založeno na špatné ekonomické situaci, ale spíše na principu frustrace z vlastního společenského statusu, který je do vysoké míry podmíněn společenskými standardy. Tento pocit vykořenění podle Honnetha vede k frustraci, která je následně doprovázena i iracionálním jednáním. Problematika (ne)uznání je podle současné kritické teorie hlavním problémem liberálně-demokratické společnosti.

Zneuznání se dá jednoduše popsat na příkladech používání spojení „pražská kavárna“. Názorová skupina, která se takto hrdě označuje, ve skutečnosti legitimizuje hesla, která stvořil populistický politický diskurs, jenž cílí na rozdělení společnosti na pomyslné „od reality odtržené elity“ a „zneuznanou většinu“. Přistoupením na toto rozdělení pak jde ruku v ruce se záměrem politické agendy lidí okolo současného prezidenta – tedy stupňování společenské frustrace a převládání emocí nad racionalitou u obou názorových pólů.

Prvoplánovost, jednoduchá rétorika, ale především dominantní pragmatismus a kalkul. Tak by se daly charakterizovat definiční znaky populismu, který polarizaci spoluvytváří a dále využívá. Marketingový přístup k politice vygradoval do konzumerismu, jenž končí prostou orientací politiků na výhledový zisk pozitivních bodů na čtyři roky. Agenda polických stran, která se téměř výhradně přesouvá k „rýsovacím prknům“ marketingových agentur, tak prioritně útočí na nízké pudy lidského podvědomí, na které se útočí především v těsném období před volbami.

Spojení veřejného zájmu s marketingovými strategiemi redukuje veřejnou debatu na pole těch nejzákladnějších emočních projevů, které vedou k vytvoření dvou ideových protichůdných pólů

Stále více se veřejná debata zaobírá problémy osobních sporů ve společnosti i politice. Černobílé myšlení o společenských problémech a parafrázování marketingových hesel ve veřejné debatě potírá kritické myšlení. To je nahrazeno papouškováním sloganů a nekritickým obdivem vůči jedné či druhé názorové straně. Kritická teorie nastavuje zrcadlo společnosti i téměř sto let po jejím „vynalezení“.

Mladí lidé veřejná témata vytěsňují, protože nechápou jejich význam, říká předsedkyně spolku Stužák

Co je však podstatnější – poukazuje na to, jak klíčovou roli ve společnosti hraje vzdělání. Zatímco velká část politických „elit“ ho vnímá jako pouhou součást rozpočtu, je důležité si uvědomit, že právě vzdělání je nedílným předpokladem, který rozhoduje o kvalitě debaty v rozhodování o věcech veřejných. Vzděláním, které vede jednotlivce ke kritickému myšlení, pak lze více předcházet rozdělování uvnitř společnosti na zjednodušené „my“ versus „oni“.

Pokud bude vítězit černobílé vidění světa rozdělené na dvě jednoduché vize pravdy, pouze přijmeme marketingové fráze, které nejsou ničím jiným než nástrojem k dosažení politických postů a moci. Díky kritickému myšlení ve vztahu k politice bychom měli ve společnosti tyto fráze pojmenovávat a poukazovat na jejich iracionalitu a tendenčnost, která je obvykle produktem umělého vytváření společenských rozporů. Rozporů, jež jsou pak veřejností i médii přejímány jako relevantní na úkor skutečně důležitých témat, co nevznikly za dveřmi marketingových agentur.

 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!