Většina z nás by na otázku, zda máme sourozence, odpověděla kladně. Podle amerických průzkumů žije alespoň s jedním sourozencem téměř 80 procent dětí. Je tedy větší pravděpodobnost, že budete vyrůstat se sourozencem, než že ve vaší rodině bude například přítomný i otec. Přesto byl i tak rozsáhlý sociologický fenomén v akademických debatách dlouhodobě opomíjen a i populární literatura a média se povětšinou zabývala spíše vztahem mezi dětmi a jejich rodiči. Z malého množství materiálu však dokázali psychologové a sociologové zformovat teorie odkrývající fascinující a komplexní svět sourozeneckých vztahů.
Ty jsou jedinečné z mnoha důvodů. Kromě toho, že většina lidí má alespoň jednoho sourozence, se kterým vyrůstali, je vztah s bratrem či sestrou unikátní v tom, že jde většinou o ten životně nejdelší. Své sourozence známe často déle než své přátele, v dětství s nimi navíc trávíme nepoměrně více času. Podle některých psychologů jsou sourozenecké vztahy unikátní navíc v tom, že propojují dětský svět se světem dospělých – starší bratr či sestra může mladšího sourozence pohlídat a převzít tak krátkodobě pozici rodiče. Zároveň jsou sourozenci často i našimi přáteli v tom stejném smyslu jako naši vrstevníci.
Z psychologických výzkumů také víme, že sourozenci mohou mít přímý vliv na náš rozvoj v dětství – například tak, že plní roli společenských vzorů nebo partnerů. Jednoduše řečeno, utvářejí nás tím, jak se chovají a s kým nás seznámí. Jejich vliv navíc může být jak pozitivní, tak negativní – můžeme se jim chtít podobat, nebo se naopak za každou cenu snažíme být naprosto odlišní.
Sourozenecká rivalita
Podle Alfreda Adlera, proslulého psychologa a zakladatele individuální psychologie, jsou vztahy, a především rivalita mezi sourozenci, dokonce primární hnací silou v psychologickém rozvoji jednotlivce. Adler v narození mladšího sourozence vidí především traumatický zážitek pro dosavadního jedináčka. Ten ztrácí výsadní postavení u rodičů a je nucen se dělit o jejich pozornost i prostředky. Jak obě děti rostou, přetrvává mezi nimi tento souboj, při kterém se často uchylují ke snahám lišit se od sebe navzájem. Podle Adlera jde o logický postup; pokud dítě nalezne nové cesty a objeví nové prostory, ve kterých může vytvářet svou identitu, bude si moct alespoň v některých oblastech udržet výsadní postavení nad svým rivalem. Díky tomuto postupu, který Adler nazývá deidentifikace, se navíc sníží napětí a zlepší sourozenecké vztahy. Intenzivní vývoj dětské mysli je podobnými stimuly silně ovlivňován a jejich účinky nemizí časem, ale stávají se integrální součástí osobnosti. Tímto způsobem nás vztah s našimi sourozenci formuje a ovlivňuje po celý život.
Své sourozence navíc můžeme vnímat také jako spoluhráče při přípravě do života. Můžeme s nimi testovat hranice a zjišťovat, kam až je v pořádku zajít. Díky každodenním interakcím vzájemně ovlivňujeme své chování. A toto ovlivňování opět může jít oběma směry. Pokud například děti vyrůstají v nestabilním rodinném zázemí, můžou si být vzájemnou oporou a upevňovat tak svůj vztah.
Pokud je však sourozenecký vztah konfliktní, mohou se v něm utvářet negativní vzorce chování, které často eskalují v násilí či agresi i mimo něj. Podle několika průzkumů mají konflikty mezi sourozenci v dětství spojitost s problémy ve škole, šikanou nebo zneužíváním návykových látek v pozdějších letech. Pokud dochází i k nějaké formě šikany, zvyšuje se riziko rozvoje deprese v brzké dospělosti.
Když děti učí rodiče
Síla sourozeneckých vztahů sahá natolik daleko, že nás může ovlivnit i nepřímo skrze rodiče. Hned několik studií z posledních dvou desetiletí přišlo s předpokladem, že starší sourozenci dávají rodičům možnost tzv. otestovat své dovednosti a doladit nedostatky, čímž účinně zefektivní své rodičovství u dalšího potenciálního potomka.
Tzv. learning-from-experience model (model učení se zkušeností) tak poukazuje na to, že rodiče u svých dalších dětí často využívají efektivnějších rodičovských technik a stylů, čímž snižují napětí a stres v rodině. Pokud má však starší sourozenec pocit, že se rodiče k mladší sestře nebo bratrovi chovají láskyplněji a pozorněji, může to přispět ke špatným vztahům mezi sourozenci. Méně upřednostňované dítě může kvůli této skutečnosti navíc tíhnout k problémům v budoucnu.
Nakonec podle odborníků mohou sourozenci ovlivnit i naše akademické úspěchy. Klasická sociologická teorie například tvrdí, že zvyšujícím se počtem členů sociální skupiny se zvyšuje i zatížení jejích prostředků, které musí být rovnoměrně distribuovány. Pokud tedy například rodiče pro prvorozené dítě spořili každý měsíc 1000 Kč, po narození druhého dítěte se po přerozdělení prostředků domácnosti sníží tento příspěvek na 500 Kč.
Ze studií pak vyplývá, že čím více dětí žije v domácnosti, tím nižší je pravděpodobnost, že některé z nich, především ty mladší, dosáhnout vyššího vzdělání. Populační studie v 60. letech pak tento předpoklad potvrdily, když nalezly přímou spojitost mezi počtem sourozenců a dosaženým vzděláním.
Pohádky i hollywoodské trháky
Symboly sourozenců je pak prorostlé i kulturní nevědomí společnosti, v jejíchž četných archetypech epických bratrů a sester se skrývá potenciál tohoto všudypřítomného jevu. Proč epických? Kromě literárního významu epika, kdy termín popisuje jakýkoliv příběh nebo vyprávění, je výraz často používán k popisu (až napřirozeně) hrdinských činů, kterých je například v řeckých bájích hojný počet – namátkou například zmiňme záchranu Orestea jeho sestrou Élektrou nebo Proknéinu pomstu Téreovi za to, že znásilnil její sestru Filomélu. Od dětských pohádek přes mytologii po kapitoly z Bible, sourozenci a jejich konfigurace se opakovaně dostávají do popředí mnoha původních příběhů. Z mnohých příkladů můžeme zmínit například Kaina a Ábela, Romula a Rema nebo, pro využití modernějšího hávu, Thora a Lokiho. I v klasických či moderních zpracováních pohádkového materiálu najdeme různé druhy sourozeneckých vztahů, od Popelky a jejích nevlastních sester po Elsu a Annu z disneyovského hitu Frozen. Sourozenecký konflikt nakonec utváří i diskurz asi nejznámější tragédie všech dob – Hamleta.
Tyto a podobné grandiózní narativy a zmíněné teoretické podklady pak vytvářejí rámec, ve kterém můžeme zkoumat individuální zkušenosti. S tou svojí se pro článek svěřil Petr (24), který vyrůstal jako mladší ze dvou sourozenců v domku nedaleko Prahy. Z dětství si vzpomíná na časté potyčky se svou o dva roky starší sestrou. „Ona mi vlastně dělala mámu, když máma odjela. Měla tendenci mi přikazovat, ale myslím si, že to dělají všichni starší sourozenci,“ říká Petr. Jejich vztah mu v dětství přišel nucený, „rodiče chtěli, abychom se bavili, hráli si,“ vzpomíná. I dnes je jejich vztah spíše formální. Na otázku, zda si myslí, že ho sestra nějakým způsobem dlouhodobě ovlivnila, odpovídá kladně. „Představovala něco, co nikdy nechci být. Její styl chování, to byl vzor, jak to nedělat. Když na mě byla hnusná, tak se to nakonec obrátilo v moji přízeň. Když mi říkala, že jsem budižkničemu, dalo mi to energii a sílu to udělat,“ říká rozhodným hlasem. „Řekl bych, že to je důvod, proč jsem dneska tak tvrdohlavý a neústupný“ dodává.
O poznání jinou zkušenost má Julie (25), která vyrůstala s rodiči a o devět let mladším bratrem v bytě v Brně. Ta kvůli svému věkovému náskoku často obstarávala hlídání a zastávala tak i roli pečovatele. I tak se, když byl bratr starší, často hádali. „Byli jsme oba v blbém věku, já v pubertě a brácha v takové té malé předškolní pubertě. Takže já jsem byla vždycky otrávená, když jsem pro něj musela do školky, a jeho zase bavilo mě otravovat,“ popisuje Julie. Role pečovatele s ní ale podle jejích slov tak trochu zůstala. „Teď když je brácha v pubertě a já už bydlím jinde, cítím, že mu chybím. A mrzí mě to. Zároveň je takový otrávený a odtažitý, ale třeba je to věkem,“ dodává ustaraně. A cítí se dnes nějak ovlivněná? „Určitě. Viděla jsem vyrůstat člověka od miminka po kluka, co je vyšší než já. Dalo mi to nějaký vhled do toho, jak to funguje a vypadá. A myslím, že i díky tomu mě tak zajímá psychologie.“
S jen o pár let starší sestrou pak vyrůstala Alena (27) z Prahy. S tou jsou si dost blízké, nebylo to tomu ale vždycky. „V dětství a pozdějších letech jsme se praly a hodně jsme se hádaly. Já byla za žalobníčka, který hned běžel za rodiči, když mi něco řekla nebo udělala… Asi od mých šestnácti let máme mnohem lepší vztah než v dětství nebo v pubertě. To už jsme se obě uklidnily a já více či méně překonala svoje emo období. Sestra odcházela na vysokou a odjížděla na Erasmus, tak už to nebyla taková ‚ponorka‘,“ vysvětluje si posun v jejich vztahu. Dnes cítí, že je jí sestra v životě oporou, na kterou se může spolehnout. „Určitě pomáhá vědomí, že máte někoho, komu se můžete svěřit. Neumím si představit, že bych byla na všechno úplně sama… Na druhou stranu mě umí tak trochu pobídnout a řekla bych, že její názor má pro mě váhu, takže se podle něj budu řídit spíš než podle názoru někoho jiného,“ popisuje Alena roli své „starší a zkušenější“ sestry.
Silný vliv sourozenců na vývoj osobnosti vidí i psycholožka Mgr. Petra Týnovská. „Jsem přesvědčená o tom, že sourozenci nás významně ovlivňují. Sourozenci jsou vlastně první většinou podobně staří lidé jako my, se kterými se setkáváme, se kterými se učíme komunikovat, sžívat. Sourozenci pro nás také představují naše blízké, s nimiž se už od útlého dětství porovnáváme anebo třeba soutěžíme,“ říká. Zároveň zdůrazňuje i důležitost pořadí, v jakém se děti narodily. „Existují teorie, podle kterých je pozice v rodině významná. Ty jsou i v obecném povědomí lidí. Psycholog Kevin Leman o pozici dětí v rodinném systému napsal zajímavou knihu Sourozenecké konstelace.“ V té se mimo jiné dozvíte, že nejstarší sourozenec má tendenci být precizní a zodpovědný, což údajně vychází z jeho pozice nejstaršího sourozence, který je zvyklý „už od mala brát ohled na mladší sourozence,“ vysvětluje Mgr. Týnovská. Nejmladší Benjamínek je naopak konfliktnější, ale také průbojnější. A pozice prostředního dítěte? „Prostřední dítě má často nelehkou pozici, protože se zdá, jako by nebylo ničím zvláštní – chvíli zažije roli nejmladšího, potom je zase v roli staršího vůči benjamínkovi.“
Tyto teorie by se však podle Týnovské neměly brát jako univerzální odpověď na vývoj lidské osobnosti v dětství. „Všechny tyto postřehy jsou pouze hypotézy, protože každý člověk je jiný a jedinečný a je potřeba ho tak vnímat, ať už se narodil v jakémkoliv pořadí,“ zdůrazňuje.
Sourozenci na život
Nejnovější dostupné poznatky z oborů psychologie, sociologie či antropologie přináší stále nové informace dokazující, jak různorodý a zároveň intenzivní mají sourozenci vliv na osobnostní rozvoj jednotlivce. Jejich komplexnost však poukazuje nejen na sílu tohoto fenoménu, nýbrž také na jeho senzitivní a křehkou povahu, která způsobuje, že sourozenecké vztahy jsou velmi náchylné ke změnám ve svém prostředí. Jak se vyvine ten váš, nemůžete předpovědět. A stejně jako si nevybíráme své rodiče, i sourozence si vylosujeme čirou náhodou. Jediná jistota je, že ve vás vaši bratři a vaše sestry zanechají dojem na celý život.
