Stydlivost si spojujeme s nenápadnými lidmi s brýlemi, kteří sedí s knížkou v ruce někde v koutě – pokud si jich tedy vůbec všimneme. Tento stereotyp nám ale zabraňuje, abychom stydlivým lidem rozuměli. Jak se dá přežívat ve světě, který pro stydlivost nemá pochopení?
Známe to všichni. Děje se nám něco trapného a v ten moment si přejeme jen to, aby si nikdo další ničeho nevšiml. Raději se málem udusíme, než abychom dali najevo, že nám při pracovní večeři zaskočilo zrnko rýže. Doufáme, že si nikdo nevšiml žvýkačky, která se nám přilepila do vlasů, nebo že nikdo neviděl naše zakopnutí o vyčnívající dlaždici. Velkou roli v těchto situacích hraje naše sebevědomí a to, jak chceme na okolí působit – nechceme způsobit pocit trapnosti sobě ani ostatním, kteří by nevěděli, jak se v takové situaci zachovat. Jde o občasné návaly stydlivosti. Jenže stydlivě se cítí část společnosti pravidelně.
Víme, že stydlivé a plaché děti bývají častěji obětí šikany a psychických problémů. Méně si ale uvědomujeme to, že i dospělí lidé jsou často stydliví, a nebereme na ně ohledy. I oni jsou přitom náchylnější k depresím, úzkosti a osamocení. Mohou mít větší odstup od známé motivační formulky „zkoušej nové věci“, což v důsledku může ovlivnit jejich pozdější kariéru nebo vzdělání. Stejně tak pro ně může být náročnější jít s někým na rande, takže si najdou vztah později. Méně mluví o svých problémech, protože jim to způsobuje obtíže. Tyto stavy mohou být důsledkem genetických, prenatálních a mnoha dalších faktorů, roli může hrát rovněž zneužívání, šikana v dětství nebo jiná traumatická sociální příhoda.
Stydliví lidé nemusejí být automaticky introverty. Introverti jsou lidé preferující ústraní, protože jim není příjemná společnost mnoha lidí a raději tráví čas sami. Stydliví lidé jsou ti z nás, kteří mají ve společnosti strach – z toho, co si o nich myslí druzí a jak je vnímají, a strach z toho, aby se před ostatními lidmi neztrapnili. To způsobuje, že jsou si ve společnosti nejistí a mnohdy tišší, především před neznámými lidmi. Stydlivost ale někteří umějí skrýt a nemusí ji dát najevo. Ač se to zdá nereálné, i někteří extroverti tak mohou v konkrétních situacích prožívat stavy stydlivosti: můžete být univerzitním profesorem a přednášet před davy studentů, ale přitom se uvnitř stydíte a máte až strach z toho, že se vás někdo zeptá na něco, na co nebudete znát odpověď. A co si pak o vás pomyslí?
Stydlivost navíc není vrozená, získáváme ji z prostředí, ve kterém žijeme, nebo z konkrétní zkušenosti. V sociálních interakcích se projevuje různě: někdo pouze zčervená při seznamování, někomu cukají koutky při nuceném úsměvu – u některých z nás ale může stydlivost způsobovat sociální úzkost a ochromující strach. Ten pak může vést k tomu, že se napříště pokusíme nepříjemné situaci předejít, a ve výsledku se tak izolujeme od společnosti.
Epidemie stydlivosti
Slavná studie, známá jako stanfordský vězeňský experiment z roku 1971, přivedla psychologa Philipa Zimbarda mimo jiné k úvaze nad tím, jak se stydlivost může nedobrovolně projevit v řeči i chování vlivem společenských podmínek. V roce 1972 Zimbardo provedl svůj Stanford Shyness Project, pro který získal přes deset tisíc respondentů. Výsledky tohoto výzkumu poukázaly na to, jak častá je ve společnosti stydlivost: přes 80 procent respondentů přiznalo, že se cítilo stydlivými v určitém okamžiku života – a více než 40 procent uvedlo, že se cítí být stydlivými v současné době.
V 90. letech Zimbardo poznamenal, že stydlivost zhoršují nové technologie. Tehdy řekl, že s rokem 2000 bude možné prožít den tak, aniž bychom museli mluvit na jiného člověka. Varoval před „novou dobou ledovou“ spjatou s nekomunikací společnosti. V roce 1999 přispěl k fenoménu stydlivosti znovu: zjistil, že počet lidí, kteří se vnímají jako stydliví, stoupl na 60 procent. Počítače, bankomaty, elektronická pošta nebo nahrazování prodavačů automatizovanými pokladnami přispívají k tomu, co nazval epidemií stydlivosti. Stydlivost už podle něj není pouze individuálním problémem, ale sociální chorobou.
K tomu nejspíš přispívá i proces individualizace světa, za který do jisté míry mohou rovněž technologie. Není tomu tak dávno, kdy lidé trávili mnohem více času spolu, život se žil fyzicky veřejněji. Před sto lety všichni členové rodiny společně snídali, obědvali i večeřeli, většina členů rodiny spala v jedné místnosti, kde také doma společně trávili veškerý čas. Dnes dohromady jíme většinou jen o víkendech, často jsme zavření každý v jiné místnosti se svým počítačem, tabletem nebo televizí.
Svět nás nabádá, abychom jednali sami za sebe a neohlíželi se při své kariérní cestě na druhé, nemáme se spoléhat na ostatní, ale budovat si svůj úspěch sami. Pracujeme z domu, nakupujeme přes internet, rozcházíme se přes smsky a zprávy na Facebooku. Starší generace s povzdechem pronášejí na adresu svých dětí a vnuků to, že jednou nebudou schopní normálně komunikovat, protože jsou zvyklí psát jen zprávy. Jenže někteří z nás se bojí komunikace tváří v tvář tak moc, že je komunikace s neznámými lidmi může vyvést z míry.
Nadšení pro nebojácné extroverty
Ale ani s technologiemi není život se stydlivostí jednoduchý. Možná že stydliví lidé nemusejí být vystaveni pro ně stresujícím a trapným situacím, kdy někoho neznámého musejí oslovit osobně. Mmohou si více promyslet, co chtějí říct, mohou podávat lepší pracovní výkon, protože je pro ně práce přes internet a v tiché kanceláři příjemnější.
Na druhou stranu ale zaměstnavatelé hledají pracovníky s výbornou schopností komunikace a vystupováním na veřejnosti, vyžadují týmovost. Klademe důraz na průbojnost a ostré lokty, musí nás být vidět nebo slyšet, jinak nic nedokážeme. Pokud se chceme prosadit mediálně, je podmínkou početná komunita na Facebooku. To pro stydlivé lidi není úplně ideální. Může je to zbytečně vyřazovat ze hry, když si nemohou sami vybrat, jaký styl práce jim vyhovuje více.
Navíc s nástupem sociálních sítí předsudky automaticky nezmizely, ale díky životu v sociálních bublinách je snazší v nich pokračovat. Už Sigmung Freud plachost a stydlivost neuznával, považoval ji za důkaz vytlačeného narcismu. Také se říká, že stydliví lidé jsou podobně jako introverti tiší, neumějí se bavit a neužívají si života. Díky své stydlivosti jsou to po boku introvertů právě stydliví lidé, kteří mají častěji mnohem bohatší život, protože díky stydlivosti všechno více prožijí vnitřně, což dokonce dokazuje studie. Podle ní navíc tito lidé lépe vnímají okolní svět. A to může být výhodou, zvláště v dnešní „rychlé“ době, kdy máme většinou čas vnímat svět pouze po povrchu.
V řadách stydlivých lidí jsou navíc zástupy spisovatelů, malířů i herců – příkladem může být Keira Knightley, Agatha Christie, Charles de Gaulle nebo Joe Moran, autor knihy Shrinking Violets: The Secret Life Of Shyness, která stydlivost obhajuje. Také upozorňuje na to, že stydlivost sice působí jako triviální problém, ale může způsobit i smrt. Na to poukázal už doktor Henry Heimlich (jehož jméno nese právě Heimlichův manévr) – v případě, že se člověk dusí a opustí proto místnost, aby utekl před ostatními u stolu, mu nikdo nepomůže a jeho spolustolovníci jej můžou později najít mrtvého.
Pochopení pro stydlivost závisí i na kulturním a historickém kontextu. Například ve Finsku se stydliví lidé setkávají s větší tolerancí už jen díky tomu, že si váží konverzace ticha. Možná je čas přestat vyžadovat na pracovních pozicích extrovertní povahu a ostřílenost. Šanci by měli dostat i stydliví. Mají totiž světu co nabídnout.
