Tento čtvrtek byl slavnostně zahájen 23. ročník Mezinárodního festivalu dokumentárních filmů Ji.hlava. Festival dlouhodobě patří k předním kulturně-společenským akcím organizovaným v České republice a jako jeden z mála se může pyšnit evropským, ne-li celosvětovým významem. Navíc se pravidelně věnuje tématům přesahujícím hranice dokumentárního filmu a funguje jako platforma pro odborné debaty o aktuálních palčivých problémech. A letos – více než kdy dříve – se zdá, že si vedení festivalu výjimečnou pozici Ji.hlavy moc dobře uvědomuje a cíleně s ní pracuje.
Organizátoři například prvně proklamovali, že se tentokrát zaměří i na ekologickou zátěž celé události. „Dosud jsme sledovali především filmovou a myšlenkovou stopu festivalu. A nyní přidáme třetí: důraz na životní prostředí.“ Ten se projevil jak v široké nabídce diskuzí souvisejících s proměnami životního prostředí, napříč sekcemi soutěžních snímků, tak i v důležitých detailech typu materiál akreditací nebo všudypřítomných košů na recyklovaný odpad. Už v září spolu s ohlášením ekologického leitmotivu festivalu došlo i k zřeknutí se rozesílání papírových akreditačních pohlednic. Příjemnou třešničku na dortu v pátek zajistily desítky protestujících středoškoláků.
V porovnání s jinými filmovými festivaly z domácího prostředí jde o vítanou výjimku. Letní filmová škola v Uherském Hradišti se k této problematice nevyjadřuje. Za přírodu šetřící pokus (ačkoli spíš jde o marketingový tah) lze s přivřením očí považovat prodej plastových kelímků na vícero použití. Ty však obligátní přeplněné koše a jednorázové nádoby a příbory válející se na trávníku nijak nevyřeší. Ještě horší pověst má pak kolonáda v Karlových Varech. Během kinematografického svátku (který nemálo návštěvníků využívá jen jako očekávaný „party event“) není neobvyklé, že velká část odpadků končí v řece, kde s postupem času vytváří abstraktní kompozice jakoby aspirující na umístění do ekologicky uvědomělé hipsterské galerie.
Porovnávat jednotlivé festivalové taháky podle matných vzpomínek na množství pohozeného plastu samozřejmě není příliš relevantní. Přehnaně důsledné uvažování ale pomůže otevřít mnohem zásadnější a obhajitelnější otázky. Jakou mají nebo by měly mít kulturní happeningy etiku? Lze na tyto typy zábavy (jež bezesporu nesou i zásadní edukativní a společenské poslání) aplikovat nějaké morální zásady? Komu pak mají být zodpovědné?
Naposledy se podobné obavy vynořily právě v souvislosti s karlovarským svátkem filmu. Kontroverzi vzbudila dvojsmyslná reklama České zbrojovky „We love shooting“, která veřejnost upozornila na sponzoring od společnosti vydělávající na obchodu porušující lidská práva. Nemenší vlnu rozhořčení pak vyvolaly debaty okolo hudebního festivalu Colours of Ostrava a šestileté finanční podpory od Babišova Agrofertu.
Polemiky analyzující dané situace často sympatizují s nelehkými finančními podmínkami v oblasti kultury a upřednostňují tak ekonomické hledisko. Bavíme se ale o těch největších a nejvýznamnějších událostech na české půdě s nezanedbatelným přispěním státní kasy. A počtem návštěvníků také velmi lákavým pro další potenciální sponzory.
Záměr těchto akcí (jakkoli může být především komerční) ale společenskou rezonancí už dávno překonal hranici, před kterou se mohli pořadatelé vymlouvat na nedostatek finančních zdrojů. Určitým způsobem se podílejí na kultivaci a výchově obyvatelstva, stanovují důležitá témata a respektuhodné osobnosti.
Požadovat transparentnost rozhodování a názorovou konzistenci je tak více než legitimní. A Ji.hlava v tom může být průkopníkem, když s těžkým srdcem, ale přece oželíme akreditační kartičku, co by vydržela nápor každoročního jihlavského lijáku. Alespoň já svoji kartonovou vstupenku nechám rozpustit docela ráda.
