Kameraman Rallye Dakar: Nejlepší záběr jsem si nechal pro sebe | E15.cz

Vše o miliardářích

Vše o miliardářích Vstoupit do speciálu

Kameraman Rallye Dakar: Nejlepší záběr jsem si nechal pro sebe

Anna Rousková

Anna Rousková

David Sklenář se účastnil letošní Rallye Dakar jako dokumentarista týmu Klymciw Racing. Tým pod taktovkou známého českého motocyklisty Ondřeje Klymčiwa, který loni po těžkém zranění se závoděním skončil, natáčel David v průběhu celého závodu. V rozhovoru popisuje běžnou rutinu závodu, kolapsy v poušti bez vody i marnost recyklování. Má megalomanský motoristický závod smysl, nebo jde jenom o zhůvěřilé plýtvání? A jaké to je tiše natáčet závodníka, který kvůli zranění právě přišel o životní úspěch?

Jak jsi se k natáčení Rallye Dakar pro tým Ondřeje Klymčiwa dostal?

Díky svému kolegovi z FWRDCRTVS Zdeňkovi Sopůškovi, který se Dakaru účastnil před pár lety. Běžně spolu natáčíme hlavně videoklipy, reklamy a online spoty. 

Čím se liší dokumentování závodu pro tým a natáčení videoklipů?

Je to úplně jiná práce, naše běžná produkce je předem vždycky do detailu vymyšlená, jsou vybrané lokace, je možné každý záběr desetkrát opakovat nebo upravovat. Na Dakaru jsem točil reportážním stylem, šlo o každodenní epizody zejména pro fanoušky. Bylo to jiné i tím, že všechno se točilo v daný moment, nic se nedalo opakovat. Na druhou stranu to mělo svoje kouzlo. Když byl volný den, udělali jsme vyloženě video s odpověďmi na otázky fanoušků. Běžně jsem točil čistě reportáže o tom, co se ten den na závodu událo, rozhovory se závodníky a tak. 

Jaké bylo složení vašeho týmu?

Pět motorek, pět závodníků, dva mechanici, manažer, asistentka manažera a já, občas někdo na výpomoc.

„Kameraman první vstává a spát jde poslední“

Jaký jsi měl denní režim?

Byl zmatený, vlastně žádný nebyl, v ničem. Byl to jeden velký chaos, závod o čas. Pět různých kategorií závodu, motorky, auta a další startují jednotlivě v různé časy s přibližně hodinovými odstupy. Motorky startovaly jako první, takže se vstávalo brzo. Ráno jsem vstal, závodníci se připravili na start, tam jsem si natočil pár záběrů. Jedna etapa, respektive závodní stage, je dlouhá 200 až 400 kilometrů. Zábava nastává když přijde tzv. „liason“, tedy přesun do dalšího místa. Ten se neměří časově, je to většinou nudný přejezd dlouhý 500 až 800 kilometrů, který jsme my jako doprovodný tým museli absolvovat také. Strávili jsme denně skoro 8 hodin v autě. Měl jsem možnost dospat, většinou jsem ale stříhal. V cíli dne se opět rozložilo zázemí, ostatní šli spát a já jsem stříhal záběry. Někdy se nám podařilo dojet do cíle dané etapy dříve než závodníkům, takže jsem měl možnost natočit i záběry v cílové rovince. Zázemí bývalo buď na nějaké pláni, nebo na letišti, kde nám přidělovali místo. Potom se servisovaly motorky, já natočil pár rozhovorů, tým šel spát a já jsem stříhal a uploadoval video na YouTube. První jsem vstával a poslední šel spát. 

V jednom z rozhovorových videí se zmiňuje, že v zázemí to bývá docela drsné, že jste se prali o místa. Jak to funguje?

Ta zázemí se staví třeba na opuštěných letištích nebo na velké pláni. Každý tým má přidělené místo. Jenže v rámci závodu se rozlišují profesionální továrny, kdy za jeden tým jede třeba 20 aut a tým se skládá z 60 lidí, závodníci mají vlastní maséry a kuchaře. Tyto týmy pak mají samozřejmě zařízená VIP místa, tedy luxusní prostor na rovině, na tvrdém povrchu, tudíž se jim dobře pracuje. Třeba oproti ruskému týmu, který podporuje Vladimir Putin, ti když se rozestaví v zázemí, zaberou ho značný kus. Roztažití jak Sovětský svaz. My jako malý tým, který měl dvě auta a asi 12 lidí, jsme dostávali horší místa, z kopce a na trávě. Ale kdo dřív přijde ten dřív mele, takže čím dříve jsme do zázemí přijeli, tím lepší místo jsme si mohli vybrat. Při boji o plac pak padají nadávky. 

Ani v zázemí tak není prostor pro klidný odpočinek, podmínky jsou i tam drsné. Ten závod je odjakživa koncipovaný jako nejtěžší závod a drsné podmínky v celém průběhu jsou toho součástí.

A co vaše zázemí, jak maximalizovat pohodlí v absolutním nepohodlí? 

Kamion si kluci, bývalý závodník Ondra Klymčiw a jeden mechanik, postavili celý sami. To je jedna velká vychytávka, ložnice pro šest lidí a zároveň celá garáž úplně se vším. Ten kamion je ztělesnění poučky „Form over Fashion“, tam je všechno praktické, žádná fashion. Na stropě třeba čtyřicet sad pneumatik, ty se mění každý den. Je tam sprcha, pračka, prostě veškeré zázemí. Vedle kamionu se pak postaví jenom stany, kde pracují mechanici. Měli jsme tenhle kamion a dodávku jako podpůrný tým. S dodávkou jsme vyjížděli dřív, protože jsme jeli rychleji a v zázemí jsme tak byli dřív a mohli zabrat lepší místo.

„Spadne na tebe auto, vyhodíš statisíce“

Jaká byla tvoje role jako kluka za kamerou? Měl jsi být neviditelnou součástí a dokumentovat závod jenom pro svůj tým, anebo ti šlo i o umělecký záměr? Měl jsi nějaké ambice i v rámci novinářské fotografie?

Já jsem víceméně jenom natáčel. Hlavní pointou mé práce byla každodenní reportážní videa. 

Občas jsem ze své tiché role vystoupil, když jsme točili rozhovory. Když ale nastaly krušné chvíle, když se jeden ze závodníků zranil, bylo to hodně emoční, chtěl jsem to všechno natočil, i jsem musel, ale v tuhle konkrétní chvíli jsem se snažil být jen jako moucha na stěně a zachytit dokumentární hodnotu momentu. A fotit jsem skoro nestíhal. 

Tvoje videa vypadají pohodově, skoro jako záběry z adrenalinové dovolené. Nechtěl si nějak zachytit i ty stinné stránky? 

Dovolená to byla jenom z toho pohledu, že jsme byli dobře naladěný tým. Byť jsme se všichni neznali, rychle jsme se dali dohromady. Jinak to dovolená moc nebyla. Jestli to někde vypadá jako úplná pohoda, musí to být video ze dne, kdy se nám dařilo. Motorky přijely nerozbité, lidi přijeli nerozbití, mechanici neměli moc práce, a tak bylo všem fajn.

A krušné momenty byly dny, kdy se závodníci „rozbili“? 

Nebo dny, kdy závodníci dorazili o půlnoci s rozbitou technikou. V tu chvíli ale začínají ty zajímavé momenty, kdy se musí opravit celá motorka. Závodníci přijedou zničení, ještě si musí připravit mapu trati na další den, protože tu dostávají večer před startem další etapy. Pak se musí umýt, aspoň pár hodin se vyspat a mechanikům začíná šichta. Jednou jeden ze závodníků při přeskoku duny upadl. V zápětí slyšel, že na dunu najíždí auto. Jezdci v autě nemají šanci se rozhlížet, co je za horizontem duny, prostě ji přeskočí, je to závod. Takže z poza duny vyskočilo auto a dopadlo našemu závodníkovi na motorku. Ten pak přijel úplně zničený, se zničenou motorkou. Musely se dokoupit náhradní díly, ty se dají sehnat v zázemí. Ale jenom kvůli tomu, že na motorku spadne auto, se vyhodí sto padesát tisíc. 

Je to vtipný svět. Mně to celé přišlo jako dětský tábor. Já mám rád trochu stresu a trochu dobrodružství, přišlo mi to celé jako bojová hra na letním táboře, za který si účastníci zaplatí několik milionů a když se rozbije příbor, platíš desítky až stovky tisíc. 

Jaká je dynamika v rámci týmu, kdy jste v malém počtu spolu tři týdny vkuse a pod velkým tlakem? Jaké to je, když pak nastane nějaká krize? Ty jsi na jednu stranu součást týmu, na druhou stranu průběhu závodu nemůžeš nijak pomoct, jenom dokumentuješ. Jaký je to pocit?

Na Dakar jezdí různí zástupci různých médií. Jsou tam lidé od asociace, potom fotografové, kteří jedou sami na sebe, a potom lidi jako já, součásti týmu. Když se u nějaké krizové situace naskytne někdo z profesionálních fotografů, tak si řeknou: „Je to součást závodu, zajímavá událost, to vyfotím“ a jde dál, to je prostě jeho práce. Ale tím, že já jsem se s týmem sžil, společně jsme přijeli ještě týden před závodem, spřátelili jsme se a já to všechno docela prožíval. Zároveň jsem musel všechno natočit. Video musí dobře vypadat, i v krizové chvíli už jsem si rozmýšlel, jaká bude linka a příběh dalšího videa, aby to dávalo smysl, do toho jsem chtěl nějak pomoct, v hlavě jsem si říkal, jestli běžet pro zdravotníky nebo donést něco z auta. Bylo to ne stresující, ale zvláštní. 

Dávali ti nějak najevo, že nejsi součást týmu, tedy výkonná součást týmu, vlastně jenom dokumentarista?

Díky tomu, že jsme byli dobrý tým, tak každý věděl, komu jaká role náleží. Tím pádem já jsem se nemíchal do věcí, které mi nebyly příslušné. Znal jsem dobře svoji roli, i když občas jsem si říkal, jestli zrovna teď není hloupé někoho točit. To, když si náš závodník vykloubil rameno, čímž ztratil šanci na post v první desítce, což by býval byl neskutečný úspěch. Byla to pro něj rána. Jenže to je prostě ten závod a já to musel dokumentovat. 

„Ekologie a recyklace na Dakaru neexistují“

Rally Dakar je poměrně dost kritizováno právě kvůli ekologickým dopadům, které způsobuje. Zejména pak kvůli dopadům na prostředí, kde se závodí, mimo jiné i jako vykořisťování chudších zemí, kterými se projíždí.

Vnímal jsem to ze dvou pohledů. Ne snad že bych byl bůhvíjaký ekolog, ale když můžu, tak si koupím papírovou tašku místo igelitové. Rád se nad vlastním nepořádkem zamýšlím. Na Dakaru mi ale tyhle moje ekologické ústupky přišly směšné a malé jak kapka v moři. Po týdnu jsem vzdal jakýkoli pokus o recyklaci, bylo to marné. Ty náklaďáky mají desetinásobně větší motory než osobní auto, kterým normálně jezdím, za den spotřebují 800 až 1000 litrů paliva úplně zbytečně, aut tam je přes dvě stě. V tu chvíli jsem si říkal, že plechovka vyhozená do recyklovaného odpadu je zbytečný rozmar a přiznám se, že jsem to prostě vzdal. 

Druhý pohled ohledně vykořisťování hostitelské země Dakaru byl zvláštní. V Limě, hlavním městě Peru, je ohromná propast mezi bohatými a chudými. Centrum města bohaté, světýlka, člověk popojede o deset kilometrů do slumu, poblíž jsme mívali zázemí, a situace je úplně jiná. Proto taky zázemí bylo vždy vojensky hlídané, byli jsme v chudších čtvrtích, kam jsme navezli spousty drahé techniky. Bylo to zajímavé, ale v takových chvílích jsem se radši šel vyspat, abych nad tím nemusel tolik přemýšlet. Spánek byl cennější. Zpětně ale stojí za to se nad tím zamyslet, Dakar je obecně kritizovaný za to, že se odklonil od původní myšlenky. Původně šlo o závod nadšenců, o spojení dobrodružství, přežití v náročných podmínkách, technických schopnostech a motosportu. Teď je to jenom komerční záležitost, organizace vydělává úplně na všem, i v aplikaci, přes kterou se sledují závodníci, je samá reklama. 

Pro mě jako pro absolutně nezúčastněného laika je právě tohle naprosto nepochopitelné. Množství aut, motorek, náklaďaků se převeze přes půlku světa, aby se tam mohlo zničit a poškodit i tamní prostředí. 

Přemýšlej nad tím opravdu jako nad táborem bohatých podivínů, kteří jsou schopní si takhle užít nebo vyhodit peníze. Na ekologii se opravdu nehledí.

Ale nějaká opatření proti plýtvání jste ve videích zmiňovali. Třeba využívání vody z pračky na mytí motorek.

To sice ano, ale to bylo jenom pro lepší efektivitu týmu, protože v poušti je o vodu zkrátka nouze. Nemělo to žádné ekologické důvody. Kdybych tam tři týdny recykloval svoje plechovky a plastové sáčky, tak v porovnání s tím, co se nerecykluje a vyplýtvá je to takhle malinko (ukazuje asi dvou milimetrovou mezeru mezi palcem a ukazováčkem). Je to promile oproti tomu, kolik se za den na závodě vymění převodovek, kolik se vyleje oleje, kolik paliva se spálí. Je otázkou, jestli kvůli tomu závod třeba zakázat, to mi asi nepřísluší hodnotit. 

„Ten záběr, který chce každý, jsem nenatočil“

Jak hodnotíš takovou zkušenost celkově? Stálo to za všechen ten stres a peníze?

Pro mě to byl nejintenzivnější pracovní i životní zážitek vůbec. A kdybych nebral v potaz tu ekologii, se kterou jsi mě teď trochu popíchla, ale zaměřil se jenom na lidi, musím říct, že je vidět, jak jsou na jednu stranu v absolutním stresu a vyčerpání, na druhou stranu absolutně nadšení. Když potom podél trati stáli nějací místní, bylo vidět, že je to pro ně zážitek. Vezmou si i den volna jenom aby stáli na startu a koukali, jak motorky projíždějí. Pro mě jako obyčejného kluka bylo zvláštní si potom uvědomit, kolik peněz se za to opravdu utratí. Potom si ale můžou říct, že dokončili Dakar, nejtěžší závod světa. A za ten pocit to asi stojí, to je dobrá placka.

Co všudypřítomný písek v poušti, jak jsi zápasil s tím?

No rozhodně to ničemu nepomáhá a mně jako milovníkovi sněhu, mrazu a zimy už vůbec ne. A písek se dostane všude. Většinou bylo přes třicet stupňů, na slunci a rozehřátém písku klidně přes čtyřicet. Nejhorší bylo si zapomenout vodu, pak jsem trochu kolaboval. Pro techniku to problém nebyl vůbec, ani pro moji fotografickou, jenom jsem prostě musel každý den všechno čistit od prachu a mikropísku. Technika vydržela všechno, jediná brzda fotografického vybavení jsem byl já. 

Pro fotografa může být Dakar v poušti zážitek i sám o sobě, jedna scenérie za druhou.

Jak už jsem říkal, na Dakar jezdí fotografové buď jako součást týmů, jako samostatné jednotky nebo jako novináři. Záběry se potom různě přeprodávají, i místa pro fotografy v autech v zázemí se prodávají za statisíce. Nejlepší záběry jsou samozřejmě z helikoptér, které létají nad závodem, ty jsou nejcennější, finančně i umělecky. 

Ale pro mě nejzajímavější moment byl, když jsem šel jednou od startu najít si hezké místo na první duně, kde bych si natočil motorky. Pak tam ale přišlo více lidí, místních, kteří šli fandit na start, tak šel jsem dál za další dunu, kde byla obrovská pláň. V tu chvíli jsem si uvědomil, že jsem si zapomněl vodu, sedl jsem si na zadek a odpočíval, abych nabral sílu na cestu zpátky. Otočil jsem se k duně a slyšel jsem motorku a helikoptéru. Nechtělo se mi zvedat foťák, tak jsem jenom seděl a koukal. Zpoza duny se začal tetelit vzduch, úplně jako ve filmu a najednou vyskočila motorka a za motorkou se postupně vynořila helikoptéra. To byl záběr, který chce mít z Dakaru každý, ale já si ho nenatočil. Jenom jsem seděl, helikoptéra mě ohodila pískem, ale to, že jsem to viděl a nenatočil, byl nejlepší zážitek.

Dakar 2020: Nový ročník náročné rallye čekají velké změny. Co už o něm víme? >>>

 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!