V kanadské provincii Alberta se všechno točí kolem ropy. Její severní teritoria jsou na tuto nerostnou surovinu poměrně bohatá – lépe řečeno, jsou třetím největším nalezištěm ropy na světě, hned po Saudské Arábii a Venezuele. Ropný průmysl v roce 2017 tvořil 27,4 % albertského HDP a v roce 2019 zaměstnával přes 145 tisíc lidí. Jedním z vysvětlení, proč je tento průmysl tak oblíbený, je fakt, že průměrná hodinová mzda zde dalece přesahuje provinční standard. Průmysl a celá provincie se ještě stále vzpamatovávají z ekonomické krize z roku 2008 a propadu cen ropy, který vyústil v masivní propouštění z dříve lukrativního odvětví. I přesto je ale v současnosti ropný průmysl pro ekonomickou, politickou i společenskou debatu v Albertě naprosto klíčový. A jednou z třecích ploch v této diskuzi je skutečnost, že se velká část ropných písků a ropovodů nachází na indiánském území. Celou situaci komplikuje neschopnost dosáhnout konsenzu i mezi původními obyvateli – zda ropný průmysl využít ve svůj prospěch, nebo před ním chránit životní prostředí.
„[Ropný] průmysl vykuchal naše území a teritoria, což hluboce ovlivnilo spirituální a emoční blahobyt naší komunity.“ – indiánská aktivistka Eriel Deranger pro APTN News
Neoblíbený politik
Do této komplikované situace navíc vstupuje federální politika, která řadě Alberťanů zvyšuje krevní tlak, jen co na ni pomyslí. A konkrétně na zde velmi neoblíbeného politika, premiéra Justina Trudeaua. Obecně je Alberta (na kanadské poměry) značně úzkoprsou provincií a v tématech prakticky kopíruje americké konzervativce – negativně nahlíží na stejnopohlavní manželství či potraty, vyhrazuje se k imigraci a lobuje za větší práva pro držení zbraní. V otázce ekonomického zisku versus ochrany životního prostředí jsou pro řadu místních politiků zkrátka peníze až na prvním místě. Justin Trudeau svou politikou představuje naprostý protipól – liberál, který rezolutně stojí na straně „pro-choice“, v roce 2017 oznámil, že během tří let Kanada přijme přes milion imigrantů a umírněnou zelenou politikou volá po větší ochraně klimatu. Ve svých předvolebních slibech se vyslovil k respektování přání původních obyvatel v otázce výstavby ropovodů na jejich území.
A v otázce ropy jde v Albertě opravdu o hodně. V roce 2016 konzervativní strana utrpěla trpkou porážku, když federální soud rozhodl o zastavení výstavby nového ropovodu vedoucího přes albertské indiánské rezervace až k Tichému oceánu. Původní rozhodnutí konzervativní vlády z roku 2014 vyvolalo v Kanadě podobné pozdvižení jako kontroverzní výstavba ropovodu na sporném území v Severní Dakotě. Kanadský federální soud své rozhodnutí odůvodnil tím, že při jednání nebyl dán dostatečný prostor původním obyvatelům, kterých by se výstavba přímo dotýkala, a následná diskuze s nimi byla „krátká, uspěchaná a neadekvátní.“ Indiánští aktivisté bojující za ochranu životního prostředí si tentokrát mohli připsat významné vítězství.
Chudoba není indiánská hodnota
Ovšem ne všichni zástupci původních obyvatel se k ropnému průmyslu stavějí negativně. V odpověď na snahy aktivistů se některé kmeny rozhodly vymezit vůči tomu, aby jejich hlasy vstřícné k ropnému průmyslu byly přehlušeny těmi, kteří bojují za ochranu klimatu. Abychom pochopili jejich smýšlení a životní situaci, je potřeba vzít v úvahu několik do očí bijících faktů.
Původní obyvatelé (stejně jako jakákoliv jiná menšina) jsou neustále vystavováni kritickému oku většiny. Je u nich vyšší pravděpodobnost vzniku závislosti na návykových látkách, častěji trpí chronickými a civilizačními chorobami v důsledku nedostatečné životní úrovně, jsou přibližně dvakrát náchylnější k sebevraždám, mají menší přístup ke vzdělání (a tudíž ke kvalifikovaným pracím) – průměrný příjem původního obyvatele je až o 25 % nižší než u většinové populace – a přes 8 % nakažených HIV pochází právě z indiánských kmenů. Navíc je u nich stále velmi přítomné kolektivní trauma kolonizace, následných odsunů do rezervací, okleštění jejich práv a všudypřítomné přehlížení ze strany majority. Všechny tyto faktory, spolu s vysokou nezaměstnaností a kriminalitou, vedou ke koktejlu problémů, který se většinová populace buď snaží ostentativně přehlížet, nebo ho tvrdě kritizuje.
Být původním obyvatelem tedy rozhodně není žádný med a kmenoví vůdci mají jen velmi omezené možnosti, jak svou komunitu posílit a zvednout z prachu na výsluní. Jednou z možností je právě ropný průmysl a peníze, které z něj rezervacím přitékají. Řada kmenových vůdců sdílí názory konzervativní strany a jsou otevřeni diskuzi ohledně toho, jak by z rozšíření ropovodů mohla jejich společenství přímo profitovat. Skupina náčelníků proto vytvořila novou organizaci Indigenous Strong, jež má za cíl podporovat a mobilizovat Indiány zaměstnané v ropném průmyslu (ze statistik vyplývá, že v roce 2016 tvořili 6 % veškeré pracovní síly v ropném průmyslu původní obyvatelé). O původních obyvatelích podporujících toto odvětví je čím dál více slyšet. Jejich zástupci jsou rozhodnutí mít své místo u stolu a být hodnotnými partnery v debatách o budoucnosti ropovodů i celého průmyslu.
„Rozvoj zdrojů vede k sebeurčení a k vlastním zdrojovým příjmům, které nám poskytnou kapacitu k podpoře vlastních jazyků, vlastních škol, vlastních kulturních programů a služeb pro seniory. Chudoba není indiánská hodnota.“ – Dale Swampy, prezident Národní koalice náčelníků
Konzervativní vláda v Albertě tyto snahy původních obyvatel podporuje, což dokazuje například schválený návrh zákona č. 114 z října 2019, díky němuž vznikla takzvaná Alberta Indigenous Opportunities Corporation. Ta během následujících čtyř let alokuje miliardu dolarů (zhruba 17,7 miliard korun) na projekty původních obyvatel zabývajících se rozvojem přírodních zdrojů a jejich následnou infrastrukturou. Toto rozhodnutí v opačném táboře ale vyvolává obavy, že možnosti, jak se vyslovit proti rozvoji ropného průmyslu v rezervacích, budou nyní ještě omezenější.
Na jedné straně svět vidí indiánské aktivisty, jak po boku Grety Thunbergové pochodují ulicemi Edmontonu spolu s tisícovkami dalších bojujících za ochranu klimatu. Na straně druhé je tu ale nemalá opozice z řad kmenových náčelníků, kteří jedinou cestu kupředu vidí ve spolupráci s ropným sektorem. Obě skupiny mají na srdci to samé – blaho vlastních komunit a jejich ochranu před nebezpečím a útrapami. Jen toho nepřítele vidí každá v něčem jiném.
