Skryté významy, autorovy myšlenkové pochody a pravý obsah. Něčím z toho vás určitě trápil středoškolský učitel a chtěl, abyste to našli v úryvku z čítanky. Proč trápíme studenty pátráním po čemsi, co chtěl sdělit stovky let mrtvý autor?
Stačí si vybavit hodinu češtiny. Už někde na druhém stupni základní školy se čtou krátké texty z čítanky. Většinou nezabraly ani stránku, přesto se pod nimi nacházelo několik záludných otázek. Třída si poslušně komunikát přečetla, většinou bez jakéhokoliv kontextu. O autorovi, který ho napsal, tu hodinu slyšeli poprvé, o historickém pozadí se nedozvěděli skoro nic. A přesto pedagog naléhal, aby se každý pochlubil tím, co si myslí, že chtěl autor textem říct.
Drzejší spolužák vyhrkl odpověď „a jak to mám jako vědět?,“ za kterou pedagog určitě nebyl rád. Jenže spolužák měl pravdu. Jak mají studenti tušit, co se autorovi honilo hlavou? Hledání skrytých významů může být zábava, ale jak víme, že autor před námi něco ukrýval? Nehledáme v čítance něco víc, než do díla autor vložil?
A jaký má vůbec smysl interpretovat text cizíma očima? Knihy přece nečteme kvůli ostatním, ale čistě kvůli sobě a vlastnímu požitku. Ve škole by tomu nemělo být jinak. Pokud po mládeži chceme, aby v textu hledala ty správné (čti zažité) názory a výklady, nedivme se, že to žáky nebaví. A že je to může dokonce od čtení odrazovat. Učitele by mělo zajímat spíš to, co jsme v knize sami objevili a proč nám to přijde zajímavé. Bez odborných frází a standardizovaných postupů, prostě tak, jak to sami v tu chvíli cítíme a jak tomu sami rozumíme.
Ideální by bylo začít u čtenářských deníků. Do nich jsme si všichni vpisovali víceméně jasná data, která si dnes (a dokonce už tehdy, kdy studovali na středních školách autoři The Student Times!) každý zvládne najít na internetu. Místo toho by se mohli studenti zamyslet a do deníku napsat, co v nich dílo vyvolává. Proč opisovat „správné“ konstrukty a významy – a jestli se někomu nelíbí Máchův Máj, ach ta hrůza, jen ať to řekne a argumentuje, proč ho Máj nebaví.
Každý přece čte knihy tak, jak jim rozumí na základě svých životních zkušeností. Méně životem otřískaný čtenář ať se pohybuje po povrchu, po horní vrstvě díla. Pokud ho čtení baví, nemá smysl mu vysvětlovat, jak je zabedněný a které metafory mu unikly. Pokud totiž bude číst i dál, sám se možná do nitra textu jednou ponoří.
Jako kdybychom neustále chtěli hledat nějaké významy – v knihách, písničkách nebo filmech. Jako kdyby se za vším musela schovávat skrytá pravda. Možná že ano, někdy. Ale pokud si necháme správný význam naservírovat pod nos v hodinách češtiny, koho by to skutečně uspokojilo? Čtenář, i ten na základní škole, má především rozvíjet svou představivost, své kritické myšlení a své chápání kontextu. A třeba jednou dojde k vlastním významům, které zůstanou ostatním skryté.
